Petice panu Ing. Andreji Babišovi, předsedovi vlády ČR, ze dne 15.12.2019
Petice panu Ing. Andreji Babišovi, předsedovi vlády ČR, ze dne 15.12.2019
Vážený pan
Ing. Andrej Babiš,
předseda vlády ČR,
nábřeží Edvarda Beneše 4
118 01 Praha 1 - Malá Strana
V Praze dne 15. prosince 2019
Vážený pane předsedo vlády,
v souladu s čI. 18 Listiny základních práva svobod a petičním zákonem se na Vás obracím s návrhy a žádostí o vyjádření k nim v souladu s § 5 odst. (3) uvedeného zákona.
I.
1 .Z tiskových informací jsem se dozvěděl, že „Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ (ÚDV) zahájil trestní stíhání někdejšího generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše, předsedy vlády Lubomíra Štrougala a někdejšího ministra vnitra Vratislava Vajnara kvůli možnému zneužití pravomoci úřední osoby v souvislosti se střelbou proti lidem, kteří chtěli opustit Československo.“ Dnes víme, že v blízké budoucnosti bude stíháno více, mnohem více osob, než je jmenovitě uvedených. Od těch funkčně nejvyšších k dalším níže postaveným. Na jaké úrovní se tato stíhání má zastavit, nevíme. Tomáš Jarolímek, dozorující státní zástupce, doplnil, že stíhání se opírá o nově nalezené archiválie a souvisí s trestním oznámením, které před dvěma lety podala Platforma evropské paměti a svědomí. Tato se v r. 2016 původně obrátila na německého nejvyššího státního zástupce s trestním oznámením pro vraždu – zabíjení z nízkých pohnutek, kterých se měli dopustit Milouš Jakeš, Lubomír Štrougal a Petr Colotka spolu s 64 dalšími českými a slovenskými občany. Na československých hranicích bylo zabito pět Němců.
Takovéto trestní stíhání považuji za jednostranné a proto i historickou realitu deformující k naší škodě a ve prospěch německé strany. Trestní stíhání výše jmenovaných je mimo politickou a vojenskou i právní realitu doby od padesátých let 20. století do roku 1989. Hranice, o nichž mluvíme, především ta čs.-německá oddělovala dva bloky, které si vzájemně hrozily válkou a dokonce se na ni s plnou vážností a vynaložením velkých sil připravovaly. Kdyby i výše jmenovaní chtěli ve své době změnit, především zmírnit, podmínky střežení blokové hranice, narazili by. Hranice nesměly být prostupné. Pokud by k tomu došlo, byť částečně, odezva by byla rychlá. Neprostupnost hranic by byla rychle obnovena. Jak by dopadli naši politici, kteří by chtěli hraniční režim zmírnit, všichni asi víme. Nadto nezáleželo jen na nich. Pokud bychom hraniční režim uvolnili a druhá strana postupovala neměně, pak by docházelo ke střetům na hranicích, v němž by naši pohraničníci měli užší možnosti hájit hranice, než druhá strana je narušovat a procházet jimi. A na takový stav žádný z našich vedoucích politiků nemohl přistoupit. Je to logické a jasné. Co by se stalo s německými důstojníky či politiky, i na vysoké úrovni, pokud by chtěli změnit situaci na hranicích, které oddělovaly oba dva vojenské bloky? Myslíme si, že by museli svá místa rychle opustit. Co by dále bylo s nimi, nehodláme spekulovat. Nebyla to přece hranice jen čs.-německá, ale hranice, o níž enormní zájem měli jak Američané, tak Sověti a ti o ní a o všem, co se na ní dělo, zásadně rozhodovali.
Kousek zajímavé historické pravdy nám objasňuje Z. Brzezinski ve své knize „Velká šachovnice“, která vyšla v r. 1997 v New Yorku. Cituji: „… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrý ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65). Abychom přiblížili celkovou situaci ve světě, vzpomeňme na Střední a Jižní Ameriku, k jakým krvavým událostem tam docházelo. Vzpomeňme na Koreu a Vietnam! Pak teprve budeme moci reálně zařadit události na čs.-německých hranicích do širších souvislostí a hodnotit je.
2. „Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ vyšetřuje jen určité zločiny. Proto byl zřejmě zřízen. Nikdo soudný nemůže předpokládat, že všechny zločiny, ke kterým v naší době došlo, byly zločiny komunismu. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že existovaly strašné zločiny, které však nebyly zločiny komunismu. V Evropě např. došlo k bombardování zbytkové Jugoslávie, a to bez rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Její rezoluce č.1244 naopak předpokládala, že Kosovo zůstane součástí Srbska, nástupnického státu Jugoslávie. Vývoj však probíhal v rozporu s touto rezolucí. Asi 2000 srbských civilistů, včetně dětí, se stalo oběťmi dlouhodobého bombardování, jehož se zúčastnili i němečtí piloti. Dle zpráv médií NATO používalo munici s ochuzeným uranem a zakázané kazetové bomby. Důsledkem je i zvýšení úmrtnosti Srbů na rakovinu. Již je načase, aby i uvedené skutečnosti se dostaly do hledáčku příslušných orgánů. V každém případě bychom však měli doplnit evropskou paměť a svědomí o uvedené tragické skutečnosti.
Víme, že v roce 1948 se ze spojenců druhé světové války stali nepřátelé a na hranicích to podle toho také vypadalo. Ale naši lidé prolévali krev nejen na hranicích, byli to nejen ti, kteří utíkali do Německa, ale i naši pohraničníci a dokonce i Češi v Německu. A tom se ví i u nás velmi málo. O tom chci proto mluvit.
3. V poválečném Německu nalezl smrt Čech a další byli raněni. Jejich krev prolili Němci. Nejde o nějakou utajenou informaci, ale o události, o nichž se píše a pro hledající jsou dostupné. Napsal o nich Jaroslav Zich, sekretář Svazu čs. studentstva v exilu, v dopisu ze dne 15. června 1950, který byl adresován Bořivoji Čelovskému. Píše o nepokojích v táboře Valka, k nimž docházelo kvůli přehmatům táborového vedení. Došlo dokonce k bitce s policií. „Jeden Čech byl policií ubit, sedm těžce zraněno a 26 lehce. Těžce zraněným odmítnuta pomoc a převoz do nemocnice“. (Čelovský Bořivoj, Politici bez moci, str. 106 -107, nakladatelství Tilia, Šenov u Ostravy, vydáno v roce 2000). O této události poskytl dne 3. července 1950 informace předsednictvu Rady dr. Slávik. Píše: „Ve Valce došlo k zastřelení osmnáctiletého uprchlíka. Německé noviny prezentovaly věc jako vzpouru. Naši líčí věc jinak: Mladík chtěl uklidit do bezpečí starce zraněného při nepokojích, byl však na rozkaz německého policejního důstojníka zastřelen. Tisíc uprchlíků nastoupilo hladovku.“ (Zápis ze schůze předsednictva RSČ, 3 července 1950, s. 19 (UP FRSČ), in citované dílo str.107).
Pokud německá prokuratura byla tak dychtivá vyšetřovat zastřelení několika Němců na území Československa, měla nejdříve zahájit šetření, jak a proč došlo v táboře Valka k zastřelení a těžkému zranění Čechů, proč těžce raněným Čechům nebyla poskytnuta potřebné lékařská pomoc a proč nebyli okamžitě odvezeni do nemocnice. V souvislosti s uvedeným vzniká i otázka odškodnění za smrt mladého českého uprchlíka. Pakliže o odškodnění německých obětí má jít do milionů euro, pak také takové přísluší rodičům či jiným blízkým příbuzným zastřeleného Čecha. Jsme přesvědčen, že českou veřejnost uvedené případy budou zajímat, a proto by měla být také o uvedeném informována.
Je politováníhodné, že „Platforma evropské paměti a svědomí“, která se snažila iniciovat přímý zásah německých orgánů na území ČR a SR, na výše uvedené události jaksi zapomněla. Cítím proto svou povinností dosavadní jednostrannost evropské paměti a svědomí tímto doplnit. Události, co se staly v táboře Valka k nim, jak jsem přesvědčen, zcela jistě patří. O těch dalších je dobré se alespoň zmínit. Někteří Češi, kteří uprchli z Československa, byli v 50. letech minulého století v západním Německu souzeni, odsouzeni a vězněni, údajně pro trestné činy, jichž se dopustili vůči Němcům, přesídlovaným z Československé republiky do Německa.
Považujeme za důležité uvést alespoň jeden příklad takovéhoto stíhání. V květnu 1951 byl odsouzen Jan Kouřil porotním soudem v Karlsruhe k 15 rokům odnětí svobody „pro činy, jichž se měl dopustit v roce 1945 proti Němcům z okolí Brna. Jak píše gen Dastich, Kouřilova žádost o revizi rozsudku vyšší instancí byla zamítnuta týž den, kdy byla povolena revize případu Ilsy Kochové, pověstné velitelky koncentračního tábora v Buchenwaldu.“ (C.d., str. 108). Jednomu stíhanému Čechu se podařilo utéct do Francie. Ta jej Němcům odmítla vydat.
4. Nyní zpět na čs.-německou hranici. Všichni víme, že v době, kdy svět byl oddělen „železnou oponou“ na dvě části, západní a východní blok, zemřelo či bylo raněno, především na hranicích, uvedené světy oddělující, hodně lidí. Všichni víme, že na čs.-německých hranicích, zvláště bavorských se celá léta střílelo. Oběti byly desítky a možná stovky lidí. Na hranicích však neumírali, nebo neprolévali svou krev jen a jen Němci, ale také Češi, včetně pohraničníků, kteří na hranicích plnili své povinnosti příslušným zákonem stanovené. O tom svědčí řada pomníčků, rozsetých podél naší hranice.
Vyšetřuje snad „Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ smrt či zranění našich ochránců hranic? Pokud víme, tak nikoliv. A proto jsme přesvědčeni, že naše orgány činné v trestním řízení, nikoliv tedy ÚDV, by se měly zabývat vyšetřováním zabití/vraždy našich pohraničníků. Dokumentaci těchto krvavých případů jistě máme. Můžeme hledat v archivech PS nebo i jinde a nalezneme. Pohraničníci se jistě nestříleli sami mezi sebou. Pokud viník/viníci nebyli odhaleni již dříve, měly bychom je pečlivě dohledat. A pokud vyšetřováním bude zjištěno, že zemřeli německou rukou, samozřejmě bychom měli požadovat za jejich smrt i příslušnou finanční náhradu od SRN.
V mezinárodním právu platí mezi rovnoprávnými státy zásada reciprocity (vzájemnosti). Pokud pozůstalí po německých obětech mají právo se dozvědět, kdo je a jak na hranicích zastřelil, či jinak připravil o život, pak toto právo mají i pozůstalí po našich mrtvých. Pokud naši lidé porušili tehdy platné zákony, pokud příslušní němečtí činitelé se dopustili téhož, je pochopitelné, že je stihne trest. I to by se měli dozvědět pozůstalí po našich či německých obětech. To je spravedlnost. I obyčejný český člověk chápe, že zřejmá současná jednostrannost vyšetřování má daleko ke spravedlnosti a proto se s výsledky takovéhoto vyšetřování jen ztěží ztotožní. Nový problém tak může spatřit v dohledné době světlo světa.
5. Vážený pane předsedo vlády, na základě výše uvedeného navrhujeme, aby:
a) naše příslušné orgány daly podnět příslušným německým orgánům k zahájení trestního stíhání proti neznámým pachatelům, kteří zavinili smrt a těžká zranění čs. uprchlíků v táboře Valka, zřejmě v průběhu června roku 1950
b) byla přezkoumána zákonnost trestního stíhání Miloše Jakeše, Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara a případně i dalších, proti kterým následně bude zahájeno trestní stíhání, a to i z hlediska výše uvedených skutečností
c) čs. orgány činné v trestním řízení v době co nejkratší zahájily vyšetřování smrti a zranění našich pohraničníků či jiných čs. občanů a prošetřily i zákonnost používání střelných zbraní na našich hranicích
d) v případech smrti našich pohraničníků v důsledku zavinění jiných státních příslušníků, bylo jejich rodinám či příbuzným poskytnuto stejné odškodnění, které si nárokuje německá strana.
JUDr. Ogňan Tuleškov
Pokračování
