České národní listy

Pečlivé účtování českých hříchů

na sudetských Němcích 1

PhDr. Václav Kural, CSc.

Jak jsem již uvedl, je nutné posuzovat tragický postoloprtský případ exekuce asi 800 Němců v rámci jeho širších souvislostí. Tedy také se zasazením do konfrontace s německou okupační politikou - a v jejím rámci i s politikou sudetoněmeckého Henleinova hnutí vůči Čechům. Jeho vedoucí složka, Sudetoněmecká strana (SdP) získala do svých řad po "anšlusu" Rakouska (březen 1938) 1 200 000 členů - což při celkovém počtu sudetských Němců (asi ­3 500 000 Němců) znamenalo, že jejím členem byl téměř každý třetí (rozpočítejme na rodiny!). Podle výsledků voleb připadla tedy SdP mezi sudetskými Němci impozantní většina, takže politiku sudetoněmecké "volksgruppe" (jak se sama nazvala) určovala v intencích Berlína právě ona a ne obdivuhodná a statečná menšina antifašistů tvořená sudetoněmeckými sociálními demokraty, komunisty, části křesťanů a liberálních intelektuálů a stojící věrně na pozicích obrany demokracie a československého státu.

Proto je nutno při posuzování postoje, činů i výčinů české strany po "Mnichovu", za okupace i po porážce Hitlerova Německa vzít do zorného pole historie nejen německo-nacistickou politiku vůbec, ale i sudetoněmeckou politiku vůči Čechům zvláště. Ta první, obecná je známá a aspoň ve zkratce ji připomíná i T. Staněk v rámci jistého omluvného připomínání v závěru své knihy. V této druhé části mé polemiky jde tedy o rekonstrukci "české" politiky SdP co do jejích „strategických cílů vůči Čechovi".

  Na jejím začátku jde o programové cíle tak říkajíc "původní SHF/SdP“ v období, kdy byla vedena lidmi z Kameradschaftsbundt a řídila se převážně idejemi spannismu, tj. učení vídeňského sociologa O. Spanna o "pravém" či "skutečném" německém státě, jako univerzálním evropském hegemonovi. Toto období nelze klasifikovat ani jen z prvopočátečních Henleinových glos o sympatiích k nacionálnímu socialismu, ale ani jen podle pozdějších Henleinových výkladů (memorandum pro Hitlera z listopadu 1937 a pozdější řeč ve Vídni) - tedy jen jako období tzv. "tarnung" (klamání), kdy SdP musela, jak se říká, "klamat tělem", aby skryla cíle skutečné a zachránila se tak pro činnost v československém demokratickém pro prostředí. Programem spannovského vedení tehdy patrně bylo ani ne tak přímé zničení ČSR, jako její vtažení pod plnou dominanci uvedeného německého státu (Der Wahre Staat), Spannem koncipovaného po vzoru ze středověku známé univerzální Německé říše. Ta měla být vládcem střední Evropy a její malí sousedé jí měli být podřízeni podle jakéhosi inovovaného poměru vazala k lennímu pánovi. Toho mělo být v případě ČSR (podle výkladu hlavního ideologa SdP Waltera Branda) dosaženo její vnitřní politickou destabilizací, při níž měla podstatnou roli sehrát rozsáhlá autonomie sudetských Němců. Ta by v republice rozmělněním ústřední moci vytvořila jakýsi ČSR destabilizující  "stát ve státě", založený nejen na německých nacionálních prioritách, ale i na antidemokratickém, autoritativním či přímo totalitním řádu. (Povinný národní katastr, vůdcovský princip s výsostným postavením "sprechera" - mluvčího - stavovské zřízení s "vedoucí rolí" tzv. stavu moudrých atp.) To vše a samozřejmě ekonomická závislost na Říši, jakož i podřízení se její zahraniční politice – jsou asi co nejstručněji vyjádřené základní cílové představy SHF/SdP v jejím počátečním spannovském období. Ty se v určité modifikaci ještě objevují na tajené konferenci v Hellbrunnu u Salzburgu 16.-19. března 1936, na níž se nárokováním aktivního podílu německých menšin plédovalo pro "ne čistě etatické řešení" středoevropského uspořádání, aspoň poněkud omezujícího absolutní režii Hitlerovy říše – již se už spannovci dílem obdivovali, ale které se přece jen svým způsobem také obávali.

   Do této orientace vpadá v roce 1936 jednak vnitřní krize SdP, jíž nevyšel tah na proniknutí do československé vlády, jednak v Hitlerově Německu pokles vlivu a posléze i pád německých tzv. tradicionalistů, upřednostňujících vybudování pevných pozic německých menšin v sousedních státech jako nejlepší službu říšskému „Mutterlandu“. Do hájemství „volkstumspolitik“ ( tj. politiky s německými menšinami mimo Říši) razantně proniká NSDAP a zejména pak Volksdeutsche Mittelstelle – odnož Himmlerových SS, které v Heydrichově režii zahajují ostrý útok proti spannismu – prý v něčem ještě horšímu nebezpečí pro nacionálně socialistickou  Volksgemeinschaft než samotné židovství (!)

  Do této situace, v níž i nacismu věrné skupiny v ČSR (Bereitschaft, Aufbruch a odborářská složka lidové báze SdP) pod Kasperovým vedením zahajují ostrý atak na spannismus, přichází i tzv. „memorandum Hergel“, k němuž čeští historikové (zásluhou S. Bimanna, R. Říhové i díky výňatkům otištěným v jednom velkém mnichovském sborníků dokumentů) získali přístup teprve nedávno a jež jeho autor zaslal 4. března 1937 přímo A. Hitlerovi. Ač se liberecký advokát Hergel v mládí zúčastnil spolu s W. Heinrichem založení „Pracovní skupiny společenských věd“ – předchůdkyně spannistického „Kameradschaftsbundu“, vyvinul se v názorech na řešení „české otázky“ velmi radikalisticky; lze říci, že zde citované jeho názory už představují v rámci německé „völkisch“ politiky směr od spannismu se lišící a proti němu bojující – směr nacistický.

Dokladem toho jsou tyto „Herglovy“ teze:

a) Velkoněmecko-české řešení  stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím.

b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť  „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví" ... Kromě toho potřebuje německý ná­rod životní prostor a proto se "nesmí vzdát ani metru tohoto prosto­ru ze všeho nejméně v srdci Německa..." Přitom: "Žádné zaslepení: je to boj na život a na smrt. ... V konečném důsledku nejde o nic ji­ného, než kdo zde zůstane, Čech či Němec." Proto z titulu práva vyš­ší hodnoty německého národa ... musí být pokračováno v tom, co na­ši otcové započali a předčasně přerušili... "Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je,... aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země."

c) Tuto zemi "si přejeme jako německou půdu, proto i konec exi­stence české národnosti na této půdě. ... germanizace půdy může na­stat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,... k če­muž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)"

d) Ponechme stranou fantasmagorické Herglovo ujišťování, že Něm­ci nejsou schopni žádného masakru, zatímco "husitští Češi" ano a po­nechme úsudek o tom čtenáři. Věcně důležitá je však další teze, "čes­ké otázky", tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést da­nou válku jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však "jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého". "Memorandum Hergl" posléze vyhlašuje, že čas k řešení nastává.

   Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že po­stupně prosazovaly a prosadí právě takovéto řešení "české otázky" do strategie SdP.

První takové a nemalé prvky toho lze spatřovat už v obsahu Hen­leinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s "memo­randem Hergl" představuje již teze, že "srozumění mezi Němci a Če­chy je v Československu prakticky nemožné". Druhou je vývod, že řešení tohoto vztahu je možné "jen Říší" a že proto bude politika SdP uvedena do souladu "s politikou říše a jejími faktory". K tomu se jak­si stranou připojuje omluva za to, že předtím musela SdP, aby mohla legálně existovat v československém demokratickém systému, navenek jakoby požadovat jen autonomii v rámci ČSR, a to přesto, že si její vedení prý nepřálo nic jiného než začlenění do Říše. Americký autor R. Smelser to správně vykládá tak, že SdP nyní už jde nejen o pohraničí, ale o začlenění celého českomoravského prostoru (což je vlastně jakoby třetí přitakání „Herglovi“, ať už vědomě nebo nevědomě).

Zde je třeba poněkud odbočit, a to směrem k Hitlerovi. Už fakt, že se k němu Henlein obrátil jako k nevyšší instanci, je opět dalším bodem příklonu k nacistické verzi „völkisch“ koncepce. Jde však i o víc – o to, zda a jak „Vůdce“ připustí sudetoněmeckou iniciativu. Hitler samozřejmě mínil Československo zničit. To je dobře známo, a tak není třeba nosit sovy do Athén. Ve své původní verzi to však – jak víme z Hossbachova protokolu o poradě říšských špiček 5. listopadu 1937 – mínil učinit prostým válečným zásahem své branné moci, aniž by se o podílu sudetských Němců nějak zmiňoval.  Henleinovu o čtrnáct dní mladší nabídku zprvu jakoby neznal anebo přehlížel a tak teprve 287. března 1938 Henleinovi při berlínské audienci sdělil, že ji vítá, že Říše československý ořech rozlouskne, jakmile tráví Rakousko“, a že do té doby musí SdP ČSR rozkládat stupňováním nepřijatelných požadavků, přičemž Henlein bude do tré doby Hitlerovým „místodržícím“. To vše „Vůdce“ jistě vymyslel ne proto, že by se řídil pojetím nějakého Hergla, ale tak či tak je faktem, že se do strategie a taktiky SdP takto dostal další bod, shodný s koncepcí libereckého právníka: válka proti „Čechovi“ jako rozhodující předpoklad východiště a prostředek k řešení české otázky. U Hitlera ovšem i jako nástroj k otevření dveří k jeho velké, časem světové válce.

Hitler začal své úmysly uskutečňovat rychle. Na zmíněné poradě z 5. listopadu 1937 sice prohlašoval jako svou hlavní variantu začátek války až zhruba na polovinu čtyřicátých let (jednak s ohledem na dobu potřebnou k dosažení plné bojové pohotovosti Německa, jednak asi také proto, aby uchlácholil starou generalitu wehrmachtu, která se spěchu s válkou obávala). Už na jaře 1938 však hodlal prosadit variantu urychlenou – mj. i proto, aby se při nevalném zdraví ještě "ve formě" dožil konečného vítězství a Velkoněmecka v posta­vení světové velmoci. Proto když se mu počátkem května 1938 ne­podařilo vtáhnout do vytouženého italsko - francouzského konflik­tu Mussoliniho, začal se tím více ohlížet po sudetských Němcích jako po jakési "počinové náloži" k válečnému zničení ČSR.

Henleinova SdP tuto" vůdcovu" urychlenou politiku nejen akcep­tovala, ale byla ochotna její cíle co nejvíce podporovat a přiblížit. V rámci této studie nelze popisovat všechno, co v tomto směru děla­la; je to ostatně už dobře popsáno jinde. V ní jde o to, jakou taktiku teď volila pro rozhodující chvíle, a v souvislosti s tématem studie ta­ké o to, zda i v této fázi lze vystopovat nějaké - další - prvky nacis­tické verze německé "völkisch" politiky hlásané zde pojednávaným "Herglovým memorandem".

Domnívám se, že ano. Je to především již vzpomínaná orientace na válku, už prosazená, leč teď i znovu podporovaná (snad i proti údajné Henleinově obavě, že těžce postiženým válečným polem bu­dou právě sudetské oblasti). "Štábní úřad SdP" totiž ve své situační zprávě z 18. května 1938 přímo nastínil postup, jak se k válce dostat: Když pražská vláda přišla s národnostním statutem, který by změnil ČSR z tzv. národního státu na národnostní, jmenovaný úřad kontro­val takto: "Národnostní statut musí být sudetským němectvím od­mítnut, protože nám nemůže jít o mírové řešení sudetské otázky v rámci českého státu... Rozhodnutí padnou v časovém období do konce června 1938. Je možný jen následující průběh: "SdP dostane národnostní statut, odmítne ho, ...předloží svůj návrh na autonomii. Bude-li odmítnut, požádá Konrád Henlein o provedení plebiscitu. V okamžiku, kdy Konrád Henlein sudetský požadavek plebiscitu oznámí, vypuknou nepokoje. Ty mohou být zadrženy, jestliže vel­moci, na které bude Konrád Henlein apelovat, se ihned sjednotí a ohlá­sí svůj souhlas, nebo bude-li bezprostředně reagovat Říše" - což zjev­ně bylo synonymem pro její válečný zákrok.