Pankrác - památník českého utrpení
Nacistické soudnictví a spravedlnost
Pankrác - památník českého utrpení
Václav Buben
Pankrácké náměstí v Praze nese stopy urputného boje, který tu byl sveden v revolučních dnech s gestapáky a SS-manny. Mnohé domy jsou v ssutinách, jiné zničeny požárem a skoro všechny poškozeny střelbou.
V parku před moderní soudní budovou hoří v záplavě slunečního světla čerstvé květiny na hrobech padlých.
Budova soudu a věznice jest také velmi poškozena. Ředitel věznice nám dal svolení k prohlídce smutně proslulých míst, když se dověděl, že jsme nepřišli, abychom je zneuctili zvědavostí, ale ze zpravodajské povinnosti. Jako průvodce ujal se nás dozorce vězňů a člen závodního výboru Miloslav Červinka.
Procházíme průjezdem, přes malé nádvoří a již vstupujeme po schodech do míst, kde tolik českých lidí trpělo a vydechlo naposled.
Vcházíme nejprve do oddělení I a, kde byla německá vyšetřovací vazba. Hned za dveřmi, které oddělují tuto část od ostatních prostor věznice, jest služební místnost, kde se zdržovali nacističtí katané. Pak jest kancelář, kde byli přivedení vězňové zapsáni a kde jim byly odňaty všechny cenné věci. Dále jest skladiště, ve kterém vyměnili civilní oděv za trestanecký.
Od této chvíle přestávají býti lidmi, stávají se číslem bez lidských práv, bez nároku na soucit a slušné zacházení. Očekávají je urážky, rány, hlad a konečně - milosrdná smrt.
Vzpomínáme bezděky na slova Wolkerova: „Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého, to, co je těžké, to, co je zlé, to umírání je.“ A právě tady bylo ono umírání tak zdlouhavé, tak kruté a beznadějně zoufalé, neboť počínalo již prvním dnem, kdy oběť vstoupila do těchto strašlivých míst.
Nehlučně se před námi otvírá těžká, železná mříž. Vstupujeme do místa, kde se v pravém úhlu sbíhají dvě dlouhé, šeré chodby, které odtud mohou býti dobře přehlédnuty. Zde je stanoviště stráže. Po obou stranách jest řada těžkých, hnědě natřených a železem kovaných dveří, opatřených kruhovým okénkem, aby stráž mohla vězně pozorovati. Je na nich také zařízení na upevnění seznamu vězňů. Stačilo sejmouti seznam a vězňové v cele nedostali potravy. Stavalo se to často. Zoufalství, hlad, rány a výsměch, vše nejhorší, co mohla vymyslit fanatická nenávist nacistů, dohnalo často vězně k pokusům o revoltu. Byla však vždy krvavě potlačena.
Zastavili jsme se u dveří cely číslo 34. Vězňové této cely dlouho a trpělivě dlabali lžícemi a uvolňovali závěsy dveří v bláhové naději, že se jim podaří uprchnouti. Když již práce valně pokročila, vypadly dveře právě ve chvíli, kdy je dozorce otevřel. To znamenalo více, než jen zmar všech nadějí — znamenalo to smrt všech, kteří v cele byli uvězněni.
Na levé straně byly cely společné, vždy do nemožnosti přeplněné.
Na pravé straně chodby byly cely pro jednotlivce. Sem byli odváděni ti, kteří byli určeni na popravu. Kdo sem vstoupil, věděl, že jeho dny jsou sečteny.
Vodili je sem již brzy ráno. Popravování počínalo asi o půl sedmnácté hodině. V cele nebylo naprosto nic. Pouze sluneční světlo, které sem vnikalo jen málo, jakoby bázlivě, mohlo naznačiti ubožákům jak míjí den, jejich poslední den, a kolik hodin života jim ještě zbývá. Není možno učinit si představu o tom, jak mučivé byly ony hodiny mezi osmou ráno a sedmnáctou odpoledne.
Bylo jim dovoleno napsat spoutanýma rukama dopis těm, kteří se tam někde venku za ně modlili. Uvádíme v plném znění jeden z takových dopisů, který psal Jaroslav Továrek, popravený 12. III. 1943:
„Nejdražší Vlastičko, Jarenko, tatínku, maminko Hrejsova, bratříčci, sestřičky i ostatní moji drazí!
Právě mi bylo oznámeno, že dnes o osmnácté hodině budu popraven; dnes odejdu k Pánu do života věčného. Nelitujte mě, spíše se radujte se mnou, že odcházím do věčné radosti. Věřím pevně, že milosrdný Bůh vás neopustí. Věř, drahá Vlastičko, že i ten nejskromnější život ve zbožnosti a lásce je krásný. Milujte se vespolek a pomáhejte si vzájemně nésti břemena. Ať Bůh milosrdný vyjme ze srdcí vašich veškeru podezíravost, hněv a nevoli. Největší věc jest láska a nic není většího ani sladšího ani na zemi, ani na nebi. Těšil jsem se, jak vás všechny budu milovati, jen pro Vás žít, ale Bůh usoudil jinak (censurou několik řádků vymazáno) Ty víš, drahá Vlastičko, komu budou platit má poslední slova. Pana předsedu a ostatní pp. ředitele prosím, aby Tě přijali do záložny a tak Ti usnadnili Tvůj krutý osud. Ať Ti ponechají náš byt v této pro Tebe tak těžké době. Bůh jim odplať za všechno, co pro Tebe a Jarenku učinili a učiní. Všem, kdož se o moji záchranu jakkoliv namáhali, zaplať Pán Bůh!
Jen nikdy, Vlastičko, nezoufej! Buď silná a vychovávej tak i Jarenku. Na naší popravní cele je nás pět. Vašek Pavlík z Anglo, Karel Kozák, Fr. Simota z Buchlovic a Boh. Pavelka z Derfle.
Blíží se ke čtvrté hodině a očekáváme svaté přijímání a pak něco k jídlu. Jsem úplně klidný a prosím Boha o tentýž klid pro vás. Ať nastávající jaro jest jarem lepších časů pro moji vlast a vás všechny.
K Tvým narozeninám Ti přeji naposled zdraví a všeho dobra. Totéž vyprošuji na Bohu pro mého tatínka k svátku, Karlíčkovi a Toničce k narozeninám. Jarenečkovi ať k svátečku milosrdný Bůh udělí zdraví a spokojenost. Na Emouska bych byl zapomněl; totéž přeju jemu k svátku. Pozdrav všem příbuzným a známým. Sbohem, moji nejdražší.
Poslední políbení Tobě, Vlastičko, Jarenkovi i všem.
Váš Jára.“
Karel Kozák
Václav Pavlík
Simota František
Pavelka Bohumil
Na všechny pamatuje a všechny utěšuje, on, který za chvíli vydechne naposled a který cítí, že „i ten nejskromnější život ve zbožnosti a lásce je krásný." A přece ani jediného slova nářku! V poslední chvíli života stará se o rodinu, nezapomíná ani na svátky a narozeniny drahých. Všem přeje dobré a sobě - už jen tu milosrdnou smrt. S láskou myslí na vlast, pro kterou umírá. Snad právě proto umírá tak statečně.
Krásný, silný, ušlechtilý! Tisíce a tisíce takových nám zabili.
Pak byli vysvlečeni, mužům byly ponechány jen spodky, ženám košile a odváděli je do místnosti, které se dostalo názvu „sekyrárna". Je to veliký sál, do kterého se vchází dvojitými dveřmi. Je rozdělen na tři části.
Prvá část je upravena jako soudní síň. Je ohraničena tmavě fialovým, průsvitným závěsem. Na pravé straně od vchodu jest nízké pódium a na něm tři stolky, pro státního zástupce, zapisovatele a obhájce, který se ovšem o obhajobu ani nepokusil. Laciná, ubohá teatrálnost této svatyně zločinu působí odporným dojmem.
Zde ubožákovi přečetli rozsudek, pak se rozhrnula část závěsu a oběť byla uchopena katy. Byl-li odsouzený žid, byl oběšen. K tomu účelu jest u stropu železná traversa a na ní na pohyblivých kladkách osm háků na upevnění oprátky. Hned u vchodu je stupínek, na který musel odsouzenec vystoupit. Pak mu byla hozena na krk oprátka, byl sražen se stupínku a pomocí pohyblivých kladek prostě odsunut stranou. Ihned mohl při jiti na řadu další. Popravovalo se tu jako na běžícím pásu. Ostatní odsouzenci mohli popravám přihlížet.
Jiní musili projít tímto hrůzným oddělením do dalšího, kde byla gilotina. Již zde není. Němci ji těsně před revolucí odvezli a vhodili do Vltavy. Báli se jí, aby snad nevztáhla ruce také po nich. Byla však již nalezena a z řeky vyzdvižena. Podlaha je z granolitové masy a svažuje se k místu, kde je mřížka odpadního potrubí. V těch místech byl popravčí stroj. Oběť byla položena na prkno, hlava byla upevněna svěrákem, potom sjela šikmo seříznutá, ostrou giletou opatřená sekyra, která vážila asi 75 kg. Hlava ubožákova spadla do koše nad mřížkou odpadního potrubí, jímž proteklo tolik, tolik drahé české krve.
Ještě zde leží bleděmodrá dívčí košilka, kol krku krví zbrocená. Čím to děvče bylo Třetí říši nebezpečno! ?
Dopad sekyry byl tak hlučný, že jej bylo slyšet i do vězeňských cel. Vězňové mohli počítat, kolik lidí bylo ten který den popraveno. Byly dny, kdy sekyra zaduněla až dvacetpětkrát. V pěti minutách ozývaly se skoro pravidelně dva údery. Tak rychle šlo nacistické soudní řízení, tak zruční byli v zabíjení.
Bezduchá těla byla vysvlečena z posledního zbytku oděvu a odtažena do vedlejší místnosti, kde byla kladena hvězdicovitě šijí k odtokovému potrubí a pak vkládána do dřevěných beden. Jest jich tu ještě dvacet. Odtud je odváželi nejprve v noci, později i za dne do krematoria.
Všude je zařízení na splachování krve.
Tato továrna na vraždění jest snad dokladem německé „technické vyspělosti", ale také úžasného mravního úpadku a krutosti.
To bylo asi jasné i vrahům a proto zde nahromadili 360 kg výbušnin, aby zničili svědectví svého řádění. Neučinili tak jen proto, že odtud nemohli a byli by sami vyletěli do povětří. Ti, kteří denně chladně a řemeslně vraždili, třásli se o vlastní život.
Kolik lidí zde bylo zavražděno? Pokud bylo zjištěno, bylo jich tisíc osmdesát. Ve skutečnosti bylo jich však mnohem více.
Stolička, na které pravděpodobně odsouzení popravám přihlíželi a čekali, až na ně dojde řada, je vespod popsána. Tužka byla ve věznici veliké jmění. Čteme tam: „Popravena dne 26. XII. 1944 za podáni kousku chleba zajatci ruskému." Píšící ruka se zřejmě třásla a nedopsala.
Kéž bys mohla vědět, neznámá mučednice, která jsi dala ruskému zajatci chléb, že jeho bratři nám přinesli svobodu.
Jiný zápis na zdi: „Přijeli z Drážďan na popravu 14. V. 1943." Také tento zápis nebyl ukončen. Na jiném místě čteme: „Nevěřte v milost! Všechny nás popraví."
Na spodku stolečku jest napsáno:
„Kandidáti smrti:
F. Kopecký, Rožmitál p. Tř.,
V. Brettl, Rožmitál,
M. Mlček,
R. Vonásek, Terešov u Zbiroha,
J. Bartoš.
Pravda vítězi!"
Kopecký byl popraven 23. III. 1945, Ostatní byli v revoluci osvobozeni a někdo z nich psal tento zápis pravděpodobně v době, kdy revolucionáři dobývali věznici a kdy se venku urputně bojovalo.
Hrůza čiší odevšad, stěny jsou nasáklé sténáním a pláčem. Kam jsi až poklesl, německý člověče?!
Oddělení gestapa je velmi podobné místnostem v oddělení I a , jen popravní místnosti tam není. Ale i zde byly páchány vraždy. Gestapáci věšeli vězně na vodovodní trubce v záchodku. Často bylo lze pozorovat vězně v průvodu dvou gestapáků vstupovat do umrlčí komory. Vyšli toliko gestapáci s prádlem a šatstvem v náručí. Vězeň již nikdy nevyšel. Hlásí se dozorci jako svědkové, kteří takové případy viděli.
Loučíme se s ochotným průvodcem. Nelituje, že zmeškal oběd. Díky odmítá. Je prý to jen jeho povinnost přispěti k tomu, aby veřejnost byla informována o tom, co se tu dělo, a aby se nad tím lidé zamyslili.
Vcházíme do sluncem vyzlaceného dne. S blízkých polí vane svěží větérek. Nebe je blankytně modré, vysoké, nějak příliš, příliš vzdálené. Těch tisíc osmdesát mučedníků je již nikdy neuvidí. Snad jsou právě tam, snad. Zasloužili by toho.
Pro České národní listy připravil kapitolu z knihy „Šest let okupace Prahy“ P. Rejf
