České národní listy

Paní Rakušanová voláním „Zrušte dekrety“ uráží tisíce pozůstalých po obětech nacismu

Jiří Jaroš Nickelli, Společnost L. Svobody Brno

Madam Rakušanová, která volá po zrušení dekretů presidenta a Národního shromáždění, nesprávně zvaných Benešovy dekrety, si ve své posedlosti snad ani neuvědomuje, že tímto aktem současně uráží památku bojovníků a obětí proti zločinnému  velkoněmeckému III. Reichu. Proč tomu tak je? 

Dekrety presidenta Budovatele, jenž se ze zákona zasloužil o stát, byly ratihabovány - zpětně uznány - Národním shromážděním a jeden z nich, dekret č.33/1946 Sb. se dokonce stal dekretem ústavním, neboť řešil otázku provinění a občanství československých Němců a Maďarů.

Další dekrety, jako byly například dekrety č.5, 16, 100 a 108, řešily provinění těchto skupin občanů - Němců, Maďarů, všech - tedy i českých a slovenských! - zrádců, kolaborantů, gardistů (v protektorátu byly rovněž gardisté,  jako na Slovensku - tzv. Svatoplukovy gardy!) a osob se Svatováclavskou orlicí. Takže výmysl landsmanů, že dekrety znamenaly "etnickou čistku podle jazyka" (!), náleží do říše kardinálních lží.

Vyšetřováni byli všichni, kdo se provinili proti republice - bez ohledu na národnost.

A také byli podle vyšetřovatelů osvobozeni, když se neprovinili. Takto bylo osvobozeno cca 220 tisíc Němců v ČSR, kterým bylo přiznáno čs. občanství. Tak například podle svědectví pamětnice Evy Langerové, členky ČSOL Brno, se po skončení pochodu Pohořelice mohlo do Brna vrátit asi na 4 tisíce Němek, z nichž některé byly její známé.

Tím rovněž padá lež o  tzv. měřítku "kolektivní viny nebohých sudetských Němců". Žádná kolektivní vina uplatněna nebyla. Do odsunu byli vyšetřovacími komisemi zařazováni ti, u nichž se vina proti republice prokázala. 

V

ina československých alias sudetských Němců tedy nebyla kolektivní, nýbrž většinová. Taková, jakou vyšetřoval i Norimberský soud na základě amerického soudního principu tzv. zločinného spolčení, kdy každý člen skupiny či tlupy, nebo gangu, odpovídá stejně za zločiny gangem či skupinou spáchané.

Tak například zločiny proti Čechům a republice spáchalo jeden a půl milionu tzv. Ordnerů a Freikorpsů. Ordneři, zřízení jako tzv. "pořádkové síly" konali pravý opak - provokovali, přepadali četnické stanice, pošty, obecní úřady, a dokonce vraždili české četníky, učitele, úředníky a v některých případech i rolníky, jejich rodiny, a rodiny dělníků v pohraničí. Freikorpsové, paravojenské oddíly zřízené Hitlerem v síle asi 50-70 tisíc mužů, pak přímo vykonávali sabotáže a vraždy na denním pořádku. Byli vyzbrojeni zbraněmi přímo z říše. Hitler vyznamenal tyto sudetské vrahouny zvláštní sudetskou medailí, kterou nosil i katan českého národa, Sudetoněmec K. H. Frank, navíc s tzv. pražskou sponou. 

Hitler celkem vyznamenal za zločiny proti Čechům, Židům a Romům v pohraničí celkem jeden milion sto šedesát dva tisíce, šest set sedmnáct Sudetoněmců! Takže zhruba jedna třetina československých Němců byla Hitlerem vyznamenána za zločiny proti občanům a státu ČSR!

Toto chce madam Rakušanová obhajovat? Kdo jí dal takové právo kolektivně obhajovat zločiny těchto Sudetoněmců? Zločiny Sudetoněmců řešil i Norimberský soud. Ona totiž vyvolává dojem, že na dekrety vztahuje nesmyslný a lživý princip "kolektivní viny", místo analýzy viny většinové. My, pozůstalí po obětech německého a sudetského řádění, se cítíme dotčeni, poníženi a uraženi.

Další  většinový zločin Sudetoněmců bylo vyhánění československých občanů české, židovské atd. národnosti z pohraničí v letech 1938-1939 a dále vyhánění českých občanů z vnitrozemí porobené ČSR v letech 1941-1944. Celkem bylo vyhnáno cca 250 tisíc  čs. občanů z pohraničí a cca 100 tisíc občanů z vnitrozemí. Na tomto vyhnání se podíleli jak říšští a rakouští Němci, tak i českoslovenští alias sudetští a karpatští Němci.

Na tomto vyhánění lze demonstrovat jednoznačný rozdíl mezi vyhnáním a odsunem (transferem podle postupimského protokolu). Vyhánění čs. občanů  Němci se dělo bez jakéhokoli souhlasu poškozené strany a bez jakéhokoli souhlasu a kontroly velmocí, a bez jakéhokoli plebiscitu. Na místo československých občanu byli dosazováni etničtí Němci - tzv. Volksdeutsche, přivážení z různých okupovaných zemí Evropy ( především z Pobaltí a z Bessarabie).

Naopak  legální odsun byl kontrolován mezispojeneckými komisemi a ČSR byla za jeho provedení vysoce kladně hodnocena. A jak bylo výše uvedeno, do odsunu se dostali  ti Němci, u nich byla vyšetřovacími komisemi prokázána vina proti státu ČSR. Vyšetřovací komise byly trojí - trestně nalézací, bezpečnostní a očistné. Pracovaly až do jara roku 1947. Osvobozeným vyšetřovancům bez ohledu na národnost pak orgány komisí a MNV vydávaly osvědčení o loyalitě a státní spolehlivosti.

Co závěrem? Madam Rakušanové obviňuje český národ a dekretální právo bez ohledu na fakta. Vystupuje proti dějinným reáliím, svědčícím ve prospěch republiky a jejího Národního shromáždění a presidenta, a obviňuje republiku a presidenta bez důkazu o vině. Zatajuje většinové zločiny tzv. Sudetoněmců na československých občanech, jako by se nikdy nestaly. A vinu za případné excesy při emotivních excesech na některých Němcích přikládá bez důkazů dekretům potažmo presidentu ČSR.

To vše je pro pozůstalé po bojovnících a obětech velkoněmeckého nacismu naprosto nepřijatelné a hluboce urážející. V ČSR to byla a stále existuje skupina 360 tisíců pozůstalých po padlých a obětech německých nacistů,  a dále 700 tisíců pozůstalých po otrockých pracech v reichu.

Vyvolávání dojmu, jakoby takzvaní Sudetoněmci byli jakýmisi "obětmi etnické čistky a kolektivní msty Čechů", je eticky i společenský naprosto nemístné, a dokonce vylhané.

Revizionismus nálezů o sudetských Němcích, které řešil i Norimberský soud, je nepřijatelný a z hlediska ČSR a jejího nástupníka i ideologicky protinárodní a protistátní.

Madam Rakušanová by měla přehodnotit svůj postoj k dekretům, k odsunu a k československým alias sudetským a karpatským Němcům. 

Měla by uvážit, že ocenění si zaslouží jen malá menšina německých antifašistů a demokratů, kteří zůstali loajální k republice, a které pozůstalí po obětech velkoněmeckého nacismu pokládají za své bojové druhy, četně jejich pozůstalých antifašistů. 

To ovšem na druhé straně nezakládá důvod neuznávat většinovou vinu tzv. Sudetoněmců. Je třeba žádat za ni satisfakci, které se Čechům ze sudetoněmecké strany landsmannschaftů  NIKDY nedostalo - a asi patrně nikdy nedostane.

Každopádně madam Rakušanová by měla ustat ve svém urážlivém volání po rušení dekretů, které byť jen zčásti, napravovaly následky velkoněmeckého a sudeťáckého řádění. 

Dekrety byly jediná satisfakce Čechů, Židů, Slováků a Romů ČSR za vraždy, násilí, popravy,  koncentráky, mučírny gestapa a sicherheitsdienstu a dalších zločineckých organizací Velkoněmců a sudetů. 

Čechoslováci, stejně jako Poláci a Řekové, patří k něm, co nikdy nebyli odškodněni za zvěrstva III. reichu, a přihozená almužna tzv. Česko-německého fondu, je statisticky vzato pouhým gestem z panského stolu státu, který na rozdíl od poškozených zemí II. světové války se stal hospodářskými injekcemi západu opět nezaslouženým premiantem Evropy.

Takže všichni zahraniční i domácí řvouni proti dekretům by měl pěkně držet svá nevymáchaná ústa a zachovávat v tom ohledu věčné mlčení - PERPETUUM SILENCIUM. Viďte, madam Rakušanová...