Pamětníků ubývá, přepisovat dějiny je snazší 2
Pamětníků ubývá, přepisovat dějiny je snazší 2
Profesor ústavného práva na UK Václav Pavlíček řekl Právu:
* Jak byl v dokumentu z Paříže definován vztah k německému majetku v cizině?
Článek 6 říká v bodu A: Každá signatářská vláda si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude s ním disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích.
Poznámka ČNL: Článek 6 v bodu D říká: “Při provádění ustanovení výše uvedeného bodu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací… .“ Proto jsme hodnotu takovéhoto majetku neodpočítávali z našeho reparačního účtu. (Dohoda o německých reparacích, přeložil a poznámkami opatřil Dr. Miroslav Rašín. Vydalo ministerstvo zahraničí v Praze, I. vydání v srpnu 1946, nákladem Orbis)
Vůbec se tedy nerozlišuje, zda tento německý majetek byl majetkem patřícím antifašistům, či nikoliv. Týkalo se to veškerého německého majetku. Československo se rozhodlo, komu udělí výjimku. Takovým způsobem postupovali všichni signatáři, takže tvrzení, že Češi něco ukradli, jsou zlovolné lži, které neustále opakuje prakticky stejný okruh autorů.
* Co dále stanoví Pařížská smlouva? Pro každý účastnický stát stanovila výši procentuálního podílu na celkové hodnotě reparací ve dvou kategoriích. Kategorie A zahrnovala všechny druhy německých reparací vyjma těch, které obsahovala kategorie B, v níž bylo všechno průmyslové a jiné provozní zařízení dovezené z Německa, jakož i námořní obchodní lodě a plavidla pro vnitrozemskou dopravu.
Nerozlišovala se individuální vina jednotlivců, protože mezinárodní právo válečné není založeno na zjišťování individuální viny jednotlivců, ale subjektem tohoto mezinárodního práva byly státy a národy, jež vedly válku. Proto také vůči nim se tyto sankce uplatňovaly, a to nejen na majetek Němců žijících v zahraničí. Veškerý tento majetek byl konfiskován. Například Československo při formulaci dekretů prezidenta republiky odkazovalo i na zkušenosti Mexika, které nebylo signatářem reparační dohody, a přesto také provedlo konfiskaci nepřátelského majetku. Takže hovořit o tom, že se nezjišťovala individuální vina, může jen ten, kdo nezná základy mezinárodního práva.
Dokument uznávají všechny státy a velmoci již několikrát prohlásily, že Postupim a z ní vyplývající rozhodnutí považují za nepochybnou součást mezinárodního uspořádání po válce. Československo a nyní tedy ČR a SR, na které přešly závazky, jsou povinny rovněž tyto dokumenty dodržovat. Závěry o odsunu s přesnými kvótami a termíny byly ČSR sděleny jako rozhodnutí komise zřízené Postupimskou dohodou.
* V jaké výši byly stanoveny čs. škody?
ČSR měla tehdy právo na reparaci ve výši tří procent v kategorii A a 4,3 procenta v kategorii B. Škody ČSR byly stanoveny nejméně ve výši 300 miliard korun.
* A kolik jsme skutečně dostali?
Jen zlomek. Československo tehdy prohlásilo, že nepovažuje své reparační nároky za uzavřené a že na nich bude nadále trvat. I při současných diskusích si představitelé SRN uvědomují, že otvírání majetkových nároků vůči ČR, které by znamenaly otevření reparačních nároků ze strany ČR, by bylo pro zájmy Německa nevýhodné. Je třeba připomenout, že Němcům bylo spojenci uloženo, aby odčinili i svou prací nesmírné škody, které Německo způsobilo. Pokus některých členů vlády odškodnit tyto práce jako způsobené křivdy tedy směřuje i proti těmto závazkům z mezinárodního práva.
* Některá média zpochybňují platnost dohody.
V souvislosti s tzv. euronovelou české ústavy uložila Poslanecká sněmovna vládě, aby předložila seznam smluv, kterými bylo Československo, a tedy i ČR, vázáno ke dni přijetí této novely ústavy. Mezi předloženými dokumenty je také dohoda o reparacích od Německa a o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, tedy tato Pařížská smlouva. Československo bylo, a tedy i ČR, je touto smlouvou vázáno právě tak jako ostatní státy, které tam jsou uvedeny.
* Které další?
Dalšími signatáři byli: Albánie, USA, Austrálie, Belgie, Kanada, Dánsko, Egypt, Francie, Velká Britanie, Řecko, Indie, Lucembursko, Norsko, Nový Zéland, Nizozemsko, Jihoafrická unie a Jugoslávie.
* Německo dokumenty dodržuje, landsmanšaft nicméně usiluje o to, aby se ČR sama zřekla reparačních nároků a zároveň přijala požadavky odsunutých.
To bylo již obsaženo v doporučeních rakouského profesora Ermacory v expertním posudku, který vypracoval na žádost bavorské vlády při přípravě Smlouvy mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z 27. února 1992 (nabyla účinnosti výměnou ratifikačních listin 14. září 1992).
Ermacora doporučoval trvalý tlak na čs. vládu, aby sama uznala nároky odsunutých.
Požadavky přesídleneckých organizací vůči ČR podporují i někteří čeští publicisté a bývalí politici.
Chtějí neustále zneklidňovat veřejnost a vytvářet platformu pro to, aby se ČR tomuto psychologickému nátlaku podrobila a přijala tzv. vstřícná gesta, za která z druhé strany nic neobdrží.
Dokonce dnes v některých tzv. šlechtických kauzách, kdy jde o miliardové majetky, se s neobyčejnou drzostí pokoušejí dědicové těchto nacistů vyhrožovat trestním stíháním za to, že někdo je na základě objektivních důkazů včetně jejich vlastních vyjádření za nacisty nebo kolaboranty také označí.
Ukazuje se předvídavost prezidenta Beneše, který v roce 1945 varoval, že přijde doba, kdy se opět budou tito Němci snažit ospravedlňovat svou činnost a nastoupí k útoku. Dnes se toto varování naplňuje. Je proto dobře, že Poslanecká sněmovna přijala zákon o zásluhách prezidenta Beneše a naplnila tak slova T. G. Masaryka, že bez Beneše bychom republiku neměli.
* Dokládá i případ žádostí majetkové restituce Colloredo-Mannsfeldů Benešovu předvídavost?
Colloredo-Mannsfeld, který byl kvůli majetku ochoten kolaborovat s okupanty, patří do jiné skupiny než třeba případ knížete Ulricha Kinského, známého nacistickými aktivitami. Jeho syn Oldřich nyní podal, jak známo, u českých soudů na 150 žalob o majetek v celkové hodnotě kolem 40 miliard korun.
Němečtí i čeští historici ukázali na to, že koncepce Německa byla zaměřena na plnou germanizaci českého prostoru a tomu mělo sloužit vytvoření souvislého germanizovaného pásu na českém území. Prvotní představa Neuratha jako říšského protektora při uplatňování této politiky směřovala spíše k ochraně některých šlechtických rodů. Když byl Neurath zbaven vlivu, nastoupila politika Heydricha a K. H. Franka, která se zaměřila na to, aby kolonizovala zejména velké majetky některých šlechtických rodů i subjektů církve s úmyslem rozdělit je pak mezi německé kolonisty.
V době války se to jevilo jednodušší než pokračovat ve vysídlování celých českých vesnic a malých vlastníků. K tomu se mělo přistoupit později v plánech likvidace českého národa v prostoru, v němž Češi žili.
Detlef Brandes i jiní autoři ukazují, jak k tomu docházelo. Byl konfiskován i majetek těch rodů, které byly ochotny přihlásit se k německé národnosti a získat německou příslušnost. To byl případ Colloredo-Mannsfelda, který o tom psal jak za války, tak i po ní příslušným úřadům. Přihlásil se k němectví, aby zachránil svůj majetek. Učinil tak na radu, již získal jeho otec od protektorátního prezidenta Háchy - ten mu sdělil, že ani Neurath jim nepomůže. Zabaven byl tehdy i majetek příslušníků šlechtických rodů, kteří se aktivně účastnili procesu fašizace II. republiky, byli funkcionáři Vlajky a jiných aktivistických organizací v této době, blízcí spolupracovníci Háchy, kteří chtěli spoluvytvářet politiku na počátku protektorátu.
Jejich snahy však neodpovídaly strategickým záměrům Německa, proto byli postiženi i oni, zpravidla jen na majetku. Tento postih však nelze srovnávat s rasovým postihem a likvidací Židů, jak učinil soud v jednom případě, kdy vracel majetek. Bylo by také nespravedlivé posuzovat dnes jednání nacistů a kolaborantů z řad šlechty stejně, jako těch příslušníků aristokracie, kteří plnili svou občanskou povinnost, podporovali prezidenta Beneše, účastnili se domácího a zahraničního odboje a někteří za svou vlast položili i život.
* Byl rozdíl mezi přístupem Neuratha a Heydricha?
Změna politiky Německa nebyla změnou tolerantního Neuratha k netolerantnímu Heydrichovi a Frankovi, jak by někteří nyní chtěli namluvit veřejnosti. Byla to stejná politika germanizace, ale prováděná jinými prostředky. Podrobně to zmapovali i čeští historici, například Miroslav Kárný - dopad na české obyvatelstvo byl stejný, jen byl prováděn jinými prostředky a předpokládal jiné lhůty.
* Často se hovoří také o vztahu mezi Čechy a Židy za války.
Osud českého národa byl spojen s osudem židovské komunity. Češi patřili k národům, které nebojovaly po boku Německa ani se nepodílely na likvidaci židovských spoluobčanů, ačkoliv Frank i Heydrich vyhrožovali, že na tom, jak se postaví Češi k Židům, bude záviset osud jejich národa po válce. To je i odpověď na tvrzení různých žurnalistů podporujících německé zájmy o chování českého obyvatelstva v době války.
Sice byli i mezi Čechy konfidenti a po válce se mnozí chovali i nelidsky, někteří jistě chtěli zakrýt své kolaborantství za války, jiní byli vůči Němcům krutě nelítostní v důsledku prožitého utrpení například v koncentračním táboře. Ale nikdo nemůže popřít to, že nevznikla žádná vojenská jednotka ani útvar SS složený z Čechů. Nebyly ani jednotky Čechů, které by se podílely na likvidaci židovského obyvatelstva. Tím vším se Češi zásadně lišili od jiných národů žijících pod německým válečným panstvím Je však prokázaný fakt, že mnoho fanatických nacistů se rekrutovalo z řad sudetských Němců. Ostatně sám Henlein se chlubil nacistickou orientací všech sudetských Němců při své přednášce ve Vídni. Všichni sudetští Němci to však nebyli, ale zcela jistě jejich převážná část. Svědčí o tom i počet vyznamenání, která za aktivitu získali.
Datum: 12.3.2004, autor: Jan Kovařík, zdroj: Právo, rubrika: Publicistika, strana: 15
Z internetových materiálů
