Otci byla několikrát nabízena spolupráce, poněmčení a moje umístění do německé školy, což odmítl
Pocházím ze Znojma, kde jsem žil s rodiči a třemi bratry. Přestože jsem byl malý chlapec, velmi dobře si pamatuji na tamní spokojený život za doby první republiky až po ony pohnuté události v roce 1938, na které se nedá jen tak lehce zapomenout.
Do roku 1937 bylo soužití obyvatelstva klidné a mezi Čechy a Němci nedocházelo k žádným vážnějším střetům. To také proto, že oslavy a manifestace se konaly odděleně a v jiném prostoru. K nepokojům začalo docházet v polovině roku 1938, zejména pak v září 1938, a to pod vlivem činnosti vůdce SdP Konráda Henleina, připravujícího ozbrojený puč.
Vzpomínám si, jak čs. rozhlas vybízel občany k setrvání u přijímačů, až došlo k vyhlášení mobilizace. Dva ze straších bratrů téže noci ihned odešli ze Znojma. Následně jsme také my v panice utíkali do vnitrozemí k dědovi do Dřevohostic u Přerova. Tam jsme však dlouho nepobyli, neboť na rozhlasovou výzvu k obraně čs. pohraničí jsme se s otcem vraceli zpět do Znojma. Jako štábní rotmistr v záloze byl otec velitelem skupiny ochrany železničního viaduktu Červený most a po několik dnů jsme spolu s matkou a bratrem v noci donášeli obráncům jídlo.
Později, když se situace zhoršovala, se rodiče rozhodli opět utéci do Dřevohostic. Na tu noc nikdy nezapomenu, kdy jsme s malým rancem a jen s tím, co jsme měli na sobě, odjížděli směrem na Hrušovany n.Jev. – Mikulov – Břeclav. Trať v pohraničí vedla územím obsazeným henleinovci. S obavami, jak projedeme, seděli jsme beze slova, jen tlumené světlo blikalo u stropu vagónu. Netrvalo však dlouho a za ostřelování vlaku zhasla žárovka docela a my jsme již přikrčeni leželi na podlaze vagónu. Slyšeli jsme jen výstřely a sledovali jejich záblesky. Projeli jsme však, a tak jsme se znovu ocitli v bezpečí ve vnitrozemí.
Jako uprchlíci jsme nic neměli, a tak se asi po čtrnácti dnech rodiče rozhodli, že se opět vrátíme do Znojma s nadějí, že se snad podaří něco z našeho majetku zachránit.
Zprávy o situaci v pohraničí byly rozdílné. Otec myslel, že to vyjde. Ovšem velmi se mýlil, rychleji přišel zábor a nám se již nepodařilo vrátit se ze Znojma zpět do vnitrozemí Jen starší bratr utekl kanalizací do Přímětic, které ještě byly na nezabraném území.
Po příchodu německých vojsk v říjnu 1938 bylo mnoho znojemských Čechů internováno do zajateckých táborů, někteří z nich až do Dachau. Z dříve dobrých Němců se téměř všichni stali fašisty a tlupy organizovaných henleinovců a ordnerů prováděly mezi občany čistky. Byl jsem očitým svědkem, jak zajali starostu sokolské obce, starého pána se šedivou hlavou a bradkou, za kterou ho uvázali na provaz a vodili po ulicích města. Sám jsem mnohokrát musel vyslechnout nadávku: „Bömischer Hund“ a neutekl-li jsem zavčas, dostal jsem i nějakou tu nakládačku. V té době jsem jako kluk zažil i příjezd Adolfa Hitlera do zabraného Znojma, jeho vystoupení v sále Německého domu a jeho jízdu v otevřeném automobilu ulicemi Znojma. Od té doby se všichni Němci projevovali jako nacisti a členové NSDAP bez výhrady.
Otci byla několikrát nabízena spolupráce, poněmčení a moje umístění do německé školy, což odmítl, a proto se jako politicky nespolehlivý musel denně hlásit na policii. Do poloviny listopadu 1938 jsme nemohli dostat výjezdní povolení ze Znojma. Až před Vánoci 1938 jsme mohli odjet. S sebou zas jen ranec, kolik kdo stačil unést. Už bych ani nespočítal, kolik na mne matka stačila navléci osobního prádla, košil, trenýrek, svetrů a kabátů; byl jsem pěkně zaoblený. Odjížděli jsme přes Citonice do Olbramkostela, kde byl hraniční přechod a německá celnice. Před příjezdem uschovali rodiče u mě nějaké cennosti a zbytek peněz v domnění, že bez úhony projdu prohlídkou. V posledním okamžiku si to však matka rozmyslela a vše mi odebrala. A snad to bylo vnuknutí, protože právě mě při kontrole vysvlékli a prohledali, zatímco matka kontrolou prošla bez úhony. To byl všechen majetek, se kterým jsme z domova odešli.
Ztratili jsme domov a majetek, a nikdo nám nic, kromě obnošených šatů a obuvi od Českého srdce v roce 1939, nedal. Smířili jsme se s tím, že to všechno byla válečná daň, aniž bychom se dočkali toho, že by se nám někdo z viníků omluvil.
Dalibor Roháč, tehdy Znojmo
