Osvěta k demokracii
Osvěta k demokracii
Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc.
Soudobé dějiny se stávají stále více soutěží
mezi osvětou katastrofou.
W. Wells
Proti všeobecnému očekávání demokratické ofenzivy počátkem 90.let 20. století ocitá se soudobá demokracie spíše v defenzivě. Hovoří se o její neúplnosti, stagnaci, degeneraci i krizi. Demokracie se zaměňuje populismem, elitářstvím, liberalismem i partokracií. Trvá neproduktivní hašteření o moc partikulárního politikaření, sílí manipulativní mediokracie, egocentrická oligarchie i trendy neototalitní. Uznávaný politolog R. A. Dahl nazýval současnou demokracii raději polyarchií.
1. Potřeba kompetentnější funkční politiky a axiologické dimenze demokracie
Člověk je podle Aristotela „Zóon politikon“ a pravou politikou podle Platóna je umění dobře vidět a řešit společné záležitosti. Toto umění náleží k nejsložitějším, nejnáročnějším i nejodpovědnějším lidským činnostem. Ne nadarmo Platón dodával, že „Dokud nebudou vládnout nejlepší, nebude konec lidských běd.“ Existující demokracie bohužel kompetencí ani produktivitou neoplývají. Nejvíce se podceňuje to, co je nejdůležitější: správná hodnotová orientace společných snah, adekvátní společenský program a jeho důsledná i obezřetná tvůrčí realizace. Kde se podstatné problémy neřeší, tam se krize prohlubuje. Lidstvo má zřejmě poslední šanci zmoudřet. Demokracie 21. století by měla být proto dobře se učící společností. Demokracii nelze omezovat na občasné volby, natož plané sliby volebních agentur a k tomu formální procedury. K axiomatům demokratizace náleží uplatňování její účelnosti a výkonnosti. „Demokracie je organizací pokroku ve všech oborech lidské činnosti“ (T.G.Masaryk). Nejvyšším posláním skutečné humanitní demokracie je mnohostranná lidská emancipace, překonávání bídy hmotné i duchovní, osvobozování lidí od strachu a zaostalosti, permanentní kultivace vnějšího i vnitřního světa člověka, prosazování trvale udržitelného rozvoje, harmonické rozvíjení člověka, společnosti, přírody i kultury. Prohlubování a rozšiřování demokracie zahrnuje dimenzi osobnostní, sociální i ekologickou, lokální i globální, národní i mezinárodní. Rozvíjí lidskou svébytnost (identitu, suverenitu) i vzájemnost (solidaritu, odpovědnost). Směřuje k harmonicky vyváženému vztahu singularity, plurality i univerzality lidského světa. Zpochybňování základních hodnot demokratické integrace i lidské existence postmoderním relativismem a nihilismem je disfunkční. Je zapotřebí účinněji mu čelit.
2. Osvětová role demokracie
Kvalita a výkonnost demokracie závisí na úrovni demokratů. Bez nich demokracie nefunguje. Osvěta má proto pro demokracii význam sebezáchovný a existenční. Bez vzdělávání a výchovy, bez učení demokracii chybějí její hlavní subjekty, aktéři a tvůrci. Od přírody mají lidé jen demokratický potenciál a učenlivost, takže mohou být demokraty, ale i pseudodemokraty nebo antidemokraty. K přirozené výbavě člověka náleží naštěstí jeho mimořádná schopnost a potřeba autoregulace i sociální správy a samosprávy. Výchova k demokracii má právě tento nejhodnotnější lidský potenciál rozvíjet pro dobro nás všech. T. G. Masaryk např. koncipoval i uskutečňoval demokracii procesuálně, optimalizačně, jako stálé zdokonalování a sebezdokonalování schopností lidí účelně spravovat svoje záležitosti. Dobře věděl, že většina nemusí mít pravdu, zejména jde-li o většinu zaostalou či dezorientovanou. Proto propojoval rozhodování většinové s odborným.
Zdůrazňoval kvalitní odborné podklady i průběžnou odbornou kontrolu demokratického rozhodování složitějších riskantních otázek. Demokracie předpokládá neustálou lidskou motivaci, aktivaci, komunikaci, kooperaci, participaci, stimulaci, emancipaci i vzájemnou odpovědnost a kontrolu. Nejlepší podmínky pro demokracii proto dosud byly, jsou a nadále budou v kulturně integrovaném národním společenství. Absence příslušné osvěty a odbornosti demokracii znemožňuje, vydatně zato prospívá jejím protivníkům. Svět na počátku třetího tisíciletí vyžaduje demokracii odpovědnou a moudru.
3. Největší riziko a naděje soudobé demokracie
Novodobá demokracie vznikla jako opozice proti absolutismu. Absolutizace nové moci ji opět nejvíce ohrožuje. Moc nebyla nikdy tak mocná jako dnes. Nebývalá koncentrace globální megamoci je již tak pronikavá, že nevolení představitelé nadnárodních korporací ovládají fakticky i mnohé rozhodující, demokraticky zvolené představitele většiny států světa.
Nová situace by se neměla řešit obnovou starých říší. Jedinou zbývající nadějí a možnou i nutnou obranou je demokratizace mezinárodního světového společenství v duchu charty OSN a rozvíjení světové demokracie s účinnou demokratickou i odbornou kontrolou hrozícího neoabsolutismu. Anomie, separace, uniformní unifikace i hegemonistické konfrontace z pozice síly nutno překonávat demokratickým řádem mírové kooperace všech členů mezinárodního společenství.
V naší situaci jde i o historickou reminiscenci na „Demokratickou unii střední Evropy“.
Projekt zástupců 12 malých zemí mezi Německem a Ruskem byl vyhlášen 26.10.1918 ve Filadelfii za předsednictví T.G.Masaryka a s podporou presidenta USA W. Wilsona v památné Síni nezávislosti.O polsko-československé konfederaci byla podepsána smlouva v exilu v Londýně r. 1942. Nyní spolupracuje visegrádská „čtyřka“ již třetí desítku let. Je nejvyšší čas na tyto demokratické snahy programově navázat. Střed Evropy by neměl Evropu rozdělovat, ale spojovat.
Tolik svobody, kolik je možno, tolik řádu, kolik je nutno
Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc.
Listopad 1989 otevřel brány k nápravě dosavadního stavu společnosti dokořán. Bohužel jsme na to nebyli dobře připraveni. Po více méně dobrém startu mnohé uvázlo, zabloudilo nebo ztroskotalo. Do čela se dostali tak „neodpovědní odpovědní“, že se vyhlašovaná slova, následné skutky a dosažené výsledky často diametrálně rozcházejí.
Po abnormální „normalizaci“ minulých let následovaly „transformace“, tak úchylné a absurdní, že je nepřežil ani náš stát. Místo celostátní racionalizace, demokratizace a humanizace bylo Československo ke škodě všech rozděleno. Bez referenda a proti vůli naprosté většiny jeho českých i slovenských občanů.
Tam, kde odpovědné odborníky nahradila zaslepená prospěchářská pseudoelita, kde chyběly správné diagnózy, výhledy, činy a výsledky, tam, kde trendy ultrakonzervativní a neoliberální působily neprozřetelné změny, tam se sklidilo více škod než užitku.
Nezbývá než v dobrém pokračovat a zhoubný nepořádek vymýtit dřív, než dojde k všeobecnému rozvratu.
K spolehlivější orientaci v našem soudobém světě jsme s více než stovkou předních odborníků uspořádali šest mezinárodních mezioborových konferencí. Vydali jsme i řadu sborníků s referáty účastníků. Shrnující knižní elaborát „Živé hodnoty Masarykova Československa“ vymezuje směrodatné hodnoty pro 21. století. Jsou to: kritický realismus, humanitní demokratismus, mezinárodní rovnoprávná demokratická unie a kolektivní bezpečnost.
Ze zasvěcených rozborů účastníků konferencí vyplývá, že soudobá krize je hlubší a všestrannější, než si připouštíme. Každou sekundu roste dluh státu o 8000 Kč. Ochromená není jen naše ekonomika, ale i politika, činnost masmédií, morálka, odbornost, vzdělanost a kultura.
(Jen namátkou uvedu dvě „umělecká díla“ nového pojetí. 1. Neobyčejnou jezdeckou sochu knížete Václava. Ochablý jezdec tu sedí na břiše zdechlého koně, na zádech ležícího s nohama vzhůru.
2. Novátorské jevištní předvedení klasického díla B.Němcové, „Babičky“, prezentované v divadle i v televizi. Milovanou a ctěnou autorčinu babičku tu ztělesňuje - vousatý dědeček.)
Žijeme ve společnosti kulturně značně dezorientované, naše bilance a výhledy bývají často nereálné. Nejhorší je, že nám chybí to, co je v nejistém světě nejdůležitější: spolehlivé společné směrodatné hodnoty, bez nichž se všechno rozpadá. Soudržnost naší společnosti se vytrácí.( I dvě třetiny nových manželství se rozvádějí.)
Hlavní Masarykův odkaz, „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“, se ignoruje. Zdeněk Mahler se právem ptal: „Na čem je založena idea současného českého státu? Žádná není! Nebo, že každé hrábě hrabou k sobě? To údržbářství ze dne na den, to hokynářství?“
Převládlo bezhlavé prospěchářské převracení a křivení i toho, co stálo rovně. Povstali noví hlasatelé pochybných ideí, které ruší a rozkládají platné obecné zásady a veřejné mínění. Všeobecný konsensus zmizel.
Někdejší nejzkušenější ministr vzpomíná na mladší strůjce neoliberální „transformace“: „Podle učebnic začali dělat jakýsi tržní model za každou cenu. Tím hlavním nebylo udržet ekonomiku, ale předělat ji. Šířilo se to jejich: Když bude mít podnik vlastníka, okamžitě bude prosperovat. Je dokonce lepší, aby se podnik rozkradl, než aby byl státní.“ ( LN 2.1.2009)
A tak se „zhaslo“ a tunelovalo ve velkém. Za necelou dekádu jsme přišli o Československo i o hlavní národohospodářské hodnoty, vytvořené v naší zemi za posledních 200 let. Nejsme už soběstační ani v bramborách. Potěšitelné investice neumíme zhodnocovat jinde běžnými reinvesticemi. Vyděláváme stále více pro jiné. Jen Česká spořitelna odvedla např. za rok rakouským majitelům téměř 3 miliardy Kč.
Existují reálné šance?
Nejhorší je bída duchovní. Bez jejího překonávání se nezbavíme ani bídy hmotné a sociální. Reálné šance a existenční rizika nejsou však dosud ani zmapované. Dobrých příkladů spolehlivých tvůrčích osobností nemáme mnoho. Objektivní informace o podstatě našeho i světového dění jsou u nás nejvzácnější. Kriticky se učit, správně se orientovat a tvořivě jednat v nejistém 21. století dokáže jen málokdo.
Mnozí jen tápou, improvizují, trpí iluzemi a deziluzemi, ztrácejí jistoty a elán nebo se jen bezhlavě opičí. Po cizím. Bez solidních základů národního vědomí.
Spolehlivé odborné podklady pro racionální a demokratické rozhodování chybějí často i decizním orgánům. Scestný subjektivismus, relativismus a nihilismus zpochybňuje pravdu, dobro, krásu i spravedlnost... Znevažuje vše, i hodnoty sebezáchovné. Na důležitou a velmi moudrou Masarykovu zásadu “Tolik svobody, kolik je možno, tolik řádu, kolik je nutno“, se dočista zapomnělo. Zneužívání svobody kdejakou zvůlí ovšem ideál svobody povážlivě znehodnocuje.
Bláznivý polistopadový poutač (billboard) - „Nevaž se, odvaž se“ - zřejmě efektivně a široce zabral. Spravedlnosti brání též „právní džungle“. Dožili jsme se obhajoby i „humanitárního bombardování“ nevinných. Rovněž polistopadová demokracie má velmi daleko k pravé „vládě lidu, lidem a pro lid“, natož k masarykovské snaze o humanitně demokratickou péči o obecné blaho. Vyprázdněnou a deformovanou demokracií je již znepokojena velká většina občanů.
Po záblesku polistopadových nadějí
Současný kult mamonu a moci, velebení konzumu, majetku, celebrit, nadvlády nejmocnějších a přehlížení směrodatných hodnot morálních a duchovních silně již připomíná vulgární materialismus i neoabsolutismus. Po krátkém záblesku polistopadových nadějí proto naší duchovní bídy zřejmě více přibývá než ubývá.
Značný podíl na tomto duchovním „deficitu“ má převážná část pokleslých a odcizených médií, která hravě vyrábějí z černého bílé a naopak. „Cenzura tichem“ zamlčuje podstatu a další sofistikované manipulace jsou již mnohem rafinovanější než s jakými pracovala bývalá primitivní propaganda. Vše se navíc podává v tak poutavém hávu, že se mnozí občani stávají samoplátci vlastního ohlupování. Účinné osvěty, objektivního kritického realismu, natož soustavné výchovy k opravdové demokracii jsme se během uplynulých polistopadových let nedočkali.
Naši zastupitelé se dosud nezmohli ani na legislativní zákaz většinového vlastnictví hlavních médií cizinci, ačkoli je to běžné např. ve Francii, v Kanadě i v USA.
O tom, jak daleko máme k prozíravé moudrosti, svědčí i naše aktivity, kterými jsme prezentovali své (krátkodobě střídavé) předsednictví EU. Přičiněním vlády skončilo předsednictví sice zdánlivě přijatelně, bylo však hodnoceno jako nejhorší.
Nezapomíná se na ostudnou i podvodnou „Entropu“ ani na stupidní heslo „Evropě to osladíme“ ( asi cukrem, který dovážíme!).
Nebývalá světová krize důsledků virové pandemie trvá již druhý rok. Odpovědní držitelé moci reagovali rozporuplně: zmítají se mezi neoliberální deregulací a mezi příkazy a zákazy nezbytného řádu. Vládní koalice a rozmanitá opozice nevycházejí z kontroverzí. Přitom se nerespektuje to, co člověka musí usměrňovat. Poznání a odpovědnost.
Lidstvo naší jednostranně vyspělé i současné krizové civilizace má zřejmě poslední šanci zmoudřet. Měli bychom k tomu v našem vlastním zájmu přispívat vydatněji a vytrvaleji. To, co jsme zdědili po předcích, nás k tomu oprávňuje i zavazuje. Rozhoduje rozum, rozumový úsudek a svědomí. Zřetel na zásady lidskosti.
Za lepší budoucnost
Prof.PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc.
Blíží se nové volby a my občané musíme myslet na novou budoucnost. S přítomností nejsme spokojeni. Obklopuje nás jen nevýkonné politikaření, plné vzájemného osočování, pomluv a znevažování osobností. Obklopují nás i pochybná shromáždění lidu z nepříliš podložených důvodů.
Obklopuje nás kulturní úpadek, duchovní a morální bída, primitivní kult mamonu a moci.
U mnoha pseudopolitiků převážila nevýkonnost, koncepční i kooperační impotence a zároveň ustavičné účelové napadání jinostraníků. Bují konfrontace v plytkém boji o vliv a moc mezi zájmovými stranickými skupinami. Mnozí politici už ani nevědí, že skutečná politika se má starat o blaho obecné. Zapomnělo se, že úsilí o obecné blaho národní a sociální je skutečným posláním odpovědných politiků, projevem jejich rozumu a svědomí. A toto vědění je nutné obnovit, dřív než bude pozdě, je pro to nejvyšší čas. A příprava na nové volby je vhodná příležitost.
Žijeme v nezvyklé společnosti, v nové, odlišné podobě, jaká se utvářela po historickém převratu v listopadu 1989. Převrat přinesl naděje na vyšší stupeň racionalizace, demokratizace a humanizace společnosti. Naděje se však v mnohém očekávání nenaplnily. Místo kulturního vzestupu společnosti se převrat v nejednom případě proměnil v rozvrat.
Do čela veřejného života se dostalo příliš „převracečů kabátů“, nezkušených nebo i neodpovědných „odpovědných“ a vyložených tunelářů a prospěchářů. Přečasto se proto potácíme od jedné krajnosti k druhé, odnikud nikam. Totalitární reglementace přeskočila v tak bezmeznou deregulaci, že vzrostl nepořádek, korupce i chaos. Plánománii nahradila trhománie a komunistické dogmatiky vystřídali tak omezení fanatici antikomunismu, že obrátili a scestně převrátili i to, co stálo rovně. Abnormální normalizace vyústila do tak absurdní transformace, že to nepřežilo ani Masarykovo Československo.
Strategické priority pro nejisté 21. století nemáme ani definované. Nejhodnotnější historický odkaz je soustavně napadán ziskuchtivými „přepisovači „ dějin v cizím zájmu. Ladem leží i odkaz zakladatelů naší novodobé státnosti, který ani v nejmenším neztrácí v současnosti na aktuálnosti. Jsou to směrodatné kulturní hodnoty sebezáchovné, kritický realismus, humanitní demokratismus, rovnoprávná mezinárodní demokratická unie a kolektivní bezpečnost. Současná zahraniční politika z nich náležitě nevychází , potřeby našeho národa a státu podřizuje nebezpečným globálním konfrontacím. V zájmu udržitelnosti lidského světa nelze vycházet z jednostranných účelových ideologií. Je nutno řídit se co nejspolehlivějším systémem pravdivého poznání systémové odbornosti. Moudřejší a odpovědnější politika si klade za úkol rozvíjet mezi národy jak jejich vzájemnost tak svébytnost. Paměť národa udržuje naše historické tradice, včetně hrdosti národa, která brání podléhat lokajsky cizím zájmům. Vrchnostenská nadvláda soudobé nebývalé globální megamoci se zatím uplatňuje ve světovém měřítku bezohledně a tvrdě. Stačí jí k tomu přesně řízené peníze bank, přesně řízená slova médií a – je-li třeba – i přesně řízené střely. Ustupování mnichovanům, revanšistům, kolaborantům či novým uchvatitelům je neomluvitelné.
Nové parlamentní volby se blíží. Zaklínáme se demokratickými právy. Takové demokratické právo má každý občan. Každý občan má právo volit a podílet se na ustavení takového společenského zřízení, v kterém bude vládnout lid, prostřednictvím svých zástupců pro lid. Pro obecné blaho.
A tady jsme u zásadní podmínky pro krok k přiblížení lepší budoucnosti.
Dokud nebude politika službou pro všechny občany, dokud budou v čele i prospěchářští funkční negramoti, neschopní řešit podstatné problémy, pokud budou v čele konformisté a nepoctiví zkorumpovaní novokolaboranti, bude naše krize trvat, ba svým způsobem se bude prohlubovat. Dokud si nezvolíme lidi moudřejší, mravnější a odpovědnější, dotud se žádoucí nápravy nedočkáme.
Za čím jít, čeho se vystříhat
K ideologickým příčinám našeho polistopadového úpadku patří, mimo jiné, zkázonosný neoliberalismus, neokonzervatismus a neoabsolutismus.
Podejme si jejich stručnou charakteristiku.
Neoliberalismus
Módní ideologie vyjadřuje absolutizaci svobody. Svoboda je ústřední hodnota lidského života, svobodu nelze omezovat. jde ovšem o zásadu zcela nesmyslnou, neodpovědnou, nedemokratickou, nespravedlivou. Lidstvo nelze absolutní deregulací zbavit nezbytného řádu ani elementárního pořádku. Slovně platí slib svobody všem, ale ve skutečnosti je dopřána jen nejmocnějším bankám, supermonopolům, militaristickým vůdcům. Jen nejsilnějším dovoluje vše. Jde vlastně o pravý opak původního liberalismu, který chtěl osvobodit hospodářství od vnucených nepřirozených omezení. Jde o novodobý kult maximalizace zisku, mamonu a megamoci. Bez všech ohledů a zřetelů k následkům. Nejúčinnějším varovným prostředkem je Masarykova zásada:“Tolik svobody, kolik je možno, tolik řádu, kolik je nutno.“
Neokonzervatismus
Původní konzervatismus se orientoval na udržování tradic a hodnot, zčásti překonaných, zčásti klasických a všelidských. Novodobý konzervatismus odmítá pokrok osvícenství, emancipaci, rovnoprávnost, spravedlnost. Nejradikálněji podporuje světovládné snahy soudobé megamoci, hierarchii, plutokracii, feudální aristokracii i teokracii. Ctí tradice imperiálních říší a středověkých monarchií. K jeho nejotřesnějším projevům patří jeho podpora církevních restitucí. Hrozí tu nebezpečí, že větší část naší rodné půdy zas ovládne cizí panstvo.
Neoabsolutismus
Podobně jako po konečné porážce Francouzské revoluce zvítězila v 19. stol. despocie evropských vladařů a nám dobře známý absolutismus Metternichův a Bachův, sílí po porážce Ruské revoluce neoabsolutismus. Neoliberalismus a neokonzervatismus vlastně nadvládu nejmocnějších prosazují. Smysluplné ideály humanitní, sociální stát a politický, ekonomický i kulturní pluralismus mizí. Přibývá absolutizace, plutokracie a oligarchie, militarismus, pravicový axtremismus a všechny diktatury se skrývají za předstíranou lidovládu demokratury a mediokratury. Nebývalá megamoc se nepředvádí, skrývá se a vládne přesně řízenými penězi, slovy i střelami.
Ocitáme se zřejmě s celým světem na osudové křižovatce. Rýsují se nebývalé možnosti harmonického rozvíjení celého lidského světa stejně jako netušená existenční rizika lidstva vinou vševládnoucích svévolných omezenců a sobců.
Potřebujeme zmobilizovat uvědomělý občanský aktiv. Občany se smyslem pro historickou paměť národa a pro hájení hodnot národních i sociálních. Zastánce humanitní demokracie, vzájemnosti i suverenity národů. K nejnaléhavějším problémům polistopadové demokracie patří kontroverzní polarizace principu národního a sociálního a levice radikální, revoluční a protirevoluční, reformní. Jde o to, aby spojili všichni jejich stoupenci síly na tom, co je obecně spojuje, demokracie a lidskost, láska a úcta k národu a vlasti jako k práci a pracujícímu životu. Politika s úsilím o obecné blaho je všechny potřebuje, potřebuje jejich jednotu, která jim dodává sílu. Stojí dnes před nimi úkol dohodnout minimální společný program pokroku na cestě k obecnému blahu. Kolektivní bezpečnost má v čase permanentních eskalací, válečných konfrontací i hrozeb pandemie zásadní význam. existenční. Nynější komplexní krize je naší nejvážnějším novodobým ohrožením.
Je na občanech, aby využili svého volebního práva a se znalostí polistopadového vývoje se zasadili o změnu politiky se zaměřením na skutečné obecné blaho.
Polistopadové naděje na opravdovou racionalizaci, demokratizaci a humanizaci čekají konečně na využití příležitosti k své realizaci.
Naše nynější krize
Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc.
Pokusme se – inspirováni stejnojmenným Masarykovým dílem, napsaným více než před sto lety – o potřebnou realistickou kritiku naší současnosti.
Brzy po „listopadu“ se u nás usadilo nebezpečně jednostranné primitivní černobílé vidění světa. Převládlo tak bezhlavé potácení od jedné krajnosti ke druhé, že se převracelo i to, co stálo rovně.Nepřežil ani hlavní výsledek 1. a 2. československého odboje. Ve sjednocující se Evropě lační prospěcháři a rozvratníci zlikvidovali i společný federální stát dvou nejbližších evropských národů, naši nejvýznamnější novodobou strategickou hodnotu, Masarykovo Československo.
Abnormální normalizace vyústila po „listopadu“ do tak absurdní šokové transformace,že jsme bleskově ztratili ¾ rozhodujících hodnot národního hospodářství, vytvořených v naší zemi za poslední dvě století. Nepatří nám ani jedna výkonná banka, nejsme soběstační už ani v produkci brambor. Cizinci vlastní i většinu masmédií.
Dogmatiky minulého režimu vystřídali tak omezení fanatici krizotvorného neoliberalismu, zpátečnického neokonzervatismu i bezohlední chamtivci, že se už prodává zbývající rodná orná půda pod našima nohama. Neodpovědně a osudně se zaprodává i naše budoucnost. Stáváme se zemí vydělávající stále více pro jiné. Moudřejší politiky a humanitní demokracie jsme se po uplynulých 20 letech nedočkali.
Plánománii nahradila trhománie. Nový blábol „trh vyřeší všechno“ se stal modlou. Bezkonkurenční improvizace, výprodej historického „zlatého i stříbrného pokladu“ za babku, protilidové asociální škrty, maximalizace zisků vyvolených, bezohledné kořistění,zhoubná lichva, kult mamonu a moci a omnipotentní cizí monopoly dostaly zelenou. Spolehlivé komplexní bilance a výhledy chybějí. ČR nemá dosud dlouhodobější strategické priority pro nejisté 21. století ani definované, natož realizované.
Předlistopadové reglementace přeskočily v tak bezmezné deregulace, že vzrůstá neúnosný nepořádek, mocenská svévole, mafiánská korupce, anarchie, apatie i nebezpečí chaosu.
Na Masarykovu radu „tolik svobody, kolek je možno, tolik řádu, kolik je nutno“ se nedbá.V sázce nejsou jen elementární sociální jistoty, ale i základy naší demokracie a existence. .
Pod praporem neoliberalismu a neokonzervatismu hrozí neoabsolutismus i neonacismus. Krajní subjektivismus, relativismus i nihilismus zpochybňují hlavní sebezáchovné všelidské hodnoty pravdy, dobra, spravedlnosti, krásy i směrodatné perspektivy udržitelného harmonického rozvoje každé osobnosti a celé společnosti v souladu s přírodou i kulturou.K výkonnějšímu falšování naší historie byl zřejmě zřízen i pochybnosti budící ideologický ústav.
Osvětu nahrazuje pokleslá i odcizená mediokratura. Dekultivující účinnost permanentních sofistikovaných masových manipulací, mystifikací, debilizací a jiných „prznění“ překonává dřívější primitivní totalitní propagandu. Cenzura tichem zamlčí podstatu a polopravdy a nepravdy se pak melou tak dlouho, až splní svůj účel. I obrazy krás světa v médiích bývají komentovány tak okatě účelovým způsobem, že se na ně nelze dívat. Svoboda slova v „našich“ médiích je zkrátka rigorozně omezena jen na pečlivě „vybraná slova“. Na legislativní zákaz většinového vlastnictví hlavních médií cizinci, podle vzoru Francie, Kanady i USA se však naši zastupitelé dosud nezmohli.
Ze země Komenského mizí dnes bohužel i to, co je nejdůležitější: vzdělanost, kvalitní „dílny lidskosti“, umění dobře se učit. Ve vysoce konkurenčním století vědeckých inovací vázne u nás i hlavní odkaz Komenského: „Učit všechny všemu podstatnému, celoživotně.“ Polistopadový odborně fundovaný projekt racionalizace, demokratizace a humanizace československého školství nahradila směsice neokonzervativních a neoliberálních omylů. Propad našeho školství na poslední místa zemí EU a OECD zavinily škodlivé zvraty: obnova překonaného, úzce elitářského pojetí gymnázia z let Bachova absolutismu, absence vymezení základního učiva, likvidace běžných státních maturit, nedostatečné standardy kvalitních výchovně vzdělávacích výsledků, nedbání klasického ideálu harmonie, přeceňování exploze informací, podceňování tvořivosti, praxe i mravní výchovy, proměna vzdělávání v oblast byznysu aj. Rádoby „vysokých škol“ máme již téměř stovku a v komerční tisícovce učebnic se už nevyznají ani učitelé. Největší profesní zátěží pro učitele je dnes zvládání vzrůstající nekázně. Vychýlené tlaky proměňují úlohu učitele v úlohu baviče. Téměř polovinu žáků mladšího věku postihuje šikana násilníků, nejeden žák se bojí do školy chodit. Nové problémy otvírá kontroverzni projekt tzv. inkluze. Nemálo výrostků se místo v tvořivé činnosti vyžívá v destrukci a vandalismu všeho druhu. Dva celoevropské průzkumy ukázaly, že mladí Češi jsou národnostně nejodcizenější generací celé EU, mnozí už nechtějí být Čechy.
K obnově kontinuity dobrého v zemi Komenského je nejvyšší čas. Pokud uvedené /i další/ sebezáhubné nedostatky nepřekonáme, nápravy se nedočkáme. Leckterá jednotlivost se sice improvizovaně podaří napravit, ale jednotlivost nestačí. Nejhorším důsledkem všeobecné mizérie je zřejmě jedna z největších krizí naší novodobé historie. To, co prožíváme, nejsou jen výkyvy globální krize neregulovaného kapitalismu. Nejhorší je krize naší vládní politiky, která je již tak vrchnostensky protilidová, že programově škrtá i „ obecné blaho“. V našem privatizačním ráji a daňovém poloráji např. nejvíce vydělaly cizí firmy s hrstkou našich velkozbohatlíků. Naprostá většina občanů jen více a více ztrácí a prodělává. I naše pozice a role ve světě podstatně poklesla. Ovšem slovem „tunelování“ jsme svět obohatili.
Neméně závažná je naše krize mediální, právní, morální, pedagogická a kulturní. Nezřídka krachuje i zdravotnictví. Nejde jen o bídu hmotnou, nejnebezpečnější je bída duchovní, ztráta spolehlivé demokratické občanské orientace, identity, angažovanosti a vůle k nápravě.
V novověku, po nejhorší katastrofě pobělohorské, kterou u nás nepřežila ani polovina obyvatel a v které naši zlikvidovanou elitu vystřídali cizí kolonizátoři, čelíme zřejmě již třetí novodobé krizi.
Prvou politickou a duchovní krizi na přelomu 19. a 20. stol. nejúčinněji pojmenoval, řešil a během 1.světové války v čele 1.československého odboje jedinečně státotvorně vyřešil T.G.Masaryk.
Druhá krize, zahrnující 30. a 40. léta 20.stol., byla nejnebezpečnější. Po světové hospodářské krizi a „Mnichovu“ následovalo naše největší novodobé existenční ohrožení nacistickou okupací. Překonal je 2.československý odboj v čele s prezidentem E.Benešem.
Třetí, probíhající krize je tak komplexní, že jde zřejmě o naše druhé nejvážnější novodobé ohrožení. Nikdy nebyla systémová náprava tak důležitá jako dnes, nikdy nebyla tak obtížná. Je bláhové domnívat se, že přijde naráz, natož sama od sebe. Předpokládá důkladnou přípravu, cílevědomou postupnou kultivaci hlavních systémotvorných faktorů, vztahů i procesů. Nelze podléhat iluzím ani propadat pesimismu. Soudobá situace je v mnohém kvalitativně odlišná od 19. i 20.stol., vyžaduje nová řešení.
Tak mocnou, riskantní a bezohlednou globální megamoc lidstvo dosud nezažilo. Její účinnější demokratická kontrola není beznadějná, ale dosud chybí. Nedaří se např. ani prosadit tzv. Tobinovu daň z finančních a lichvářských transakcí. Krizí poučená EU ji už navrhuje a připravuje, skanzen našich tržních extrémistů je samozřejmě proti. Posílit třeba i OSN a kolektivní bezpečnost. Nové problémy otvírá migrační krize nevídaných rozměrů. Masarykova vize světové demokracie je zřejmě poslední reálnou nadějí lidstva. Opravdová světová demokracie však může vyrůst jen z tvůrčích aktivit opravdových demokratů, z opravdové demokracie v jednotlivých obcích, národech a státech.
K významu našeho občanství.
Nové volby, nová budoucnost.
Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc
Po potlačování a útlaku demokracie, které v Československu trvalo půl století ( v letech 1938 – 1989), nastala historická změna režimu. Co přinesla u nás vládě lidu, lidem a pro lid?
Polistopadové vlády v našich zemích nedokázaly obnovit nejvýš naléhavou osvětovou roli demokratického státu. Zapomínáme, že bez vzdělaných a odpovědných občanů nemůže demokracie fungovat. Humanitně demokratická osvěta se dokonce veřejně zpochybňuje a odmítá. Duchovní odkaz T. G. Masaryka s učením o demokracii s ideály humanity, diskuse a tolerance nepronikl dosud ani do škol. Opravdová, kvalitní vnitřní reforma našeho školství, odpovídající potřebám 21. století, dosud řádně ani nezačala. Návrhy našich předních pedagogických odborníků se soustavně rok co rok ignorují. Roste podceňování a relativizace vzdělanosti, výzkumu, vědy a celkového rozvíjení odpovědných tvůrčích lidských snah. Vzdělání se pseudoliberálně pokládá za privátní záležitost nebo se redukuje na prodejné zboží, odstupňované podle majetkových možností. Zmatené zřizování i rušení škol ohrožuje již i elementární přípravu pro některé profese.
Dosavadní transformace našeho školství není ani dostatečně demokratická ani odborná. Přístup k vyššímu vzdělání omezují naši novodobí legislativci stále jen na menší část populace. Úplné střední všeobecné vzdělání na gymnáziích se omezuje na pouhou pětinu mládeže , což je jev pro vyspělé země výjimečný. Místo společenského a odborného vzestupu učitelstva pokračuje jeho demotivace, degradace, devalvace. Jediné, co rapidně vzrůstá, jsou náklady na vzdělávání z rozpočtů rodinných i státních, aniž je ověřena a garantována jeho žádoucí kvalita a hodnototvorná funkčnost. Kvalita vzdělávání je klíčem k lepší budoucnosti nás všech, všeobecný přístup k němu náleží k základním právům člověka.
Kdo seje plevy a koukol, nemůže očekávat, že bude sklízet zrno. Bez kvalitnějšího vzdělávání, bez rozvíjení odpovědné lidské tvořivosti v celosvětové soutěži všech zemí naší civilizace nemůžeme obstát. Fundovanější základy a funkce žádoucí osvětové role státu jsou proto v prvořadém zájmu všech občanů České republiky. V zájmu občanů i kvality jejich správy a samosprávy.
Dobové dění mimořádně zdůraznilo význam uvědomělého úsilí o udržení naší zájmové a hodnotové národní orientace. Máme heslo „Střed Evropy by neměl Evropu dělit, ale spojovat.“ Realizovat tuto zásadu není ovšem snadné. Přibylo tragédií, vyrostly staronové bariéry, překážky objektivní vůle. Ale především chybí patřičná vize a přesvědčení jednat ve shodě s rozumem a svědomím. Nezapomenutelný zakladatel naší státnosti kladl velký důraz na potřebu autonomie a samosprávy občanů. V pokračující federalizaci Evropy ne sloužit, ale spolupracovat. Podle hesla „Já pán, ty pán.“ Evropská unie jako spojenectví a sounáležitost evropských národů je vizí vysoce pozitivního dlouhodobého významu. Ovšem – při strategické rovnocennosti zúčastněných suverénních států.
K naší i obecné škodě navazujeme často na vše jiné než na osvědčený kritický realismus, na hledání pravdy „padni komu padni“. Naši duchovní bídu vydatně pěstují pokleslá i odcizená média. Raďme se, jak jim účinně čelit.
Je na čase i nejvýš nutné přistupovat k našim národním i mezinárodním otázkám odpovědněji a s jasně vymezenými prioritami naší společné budoucnosti. Povrchní, mnichovanské i nihilistické, anacionální a asociální zpochybňování našich základních existenčních hodnot nelze trpět. Hrozí nám nebezpečí, že z „bojovníků za lidská práva“ budou vyrůstat hlasatelé bezpráví a antidemokracie. Stojí před námi úkol nejobtížnější, doslova sebezáchovný: zastavit duchovní rozvrat, probudit a oživit zdroje společné duchovní síly k řešení klíčových problémů našeho udržitelného rozvoje. Udržitelného života doma i ve světě.
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 730. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, 26. července 2021.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz
Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz
