Osudy lidických dětí
Osudy lidických dětí
Tak zní název knihy věnované památce 105 lidických dětí, do jejichž osudu zasáhly události 10.června 1942. Příběh vypálení Lidic a strašného masakru na civilním obyvatelstvu nacistickým Německem zná celý svět. Každý rok se zde v posledních letech konají velkolepé vzpomínkové akce, kde nepřehledné procesí politiků, zástupců diplomatických sborů, církve i organizací pokládají věnce k památníků obětí.
Moje vzpomínka se vztahuje k létům devadesátým. Tehdy to byly Levicové kluby žen a komunisté, kteří v osamocení organizovali na tomto místě pietní akce. Zvláště Levicové kluby žen, včetně brněnského LKŽ Dobromysl a KSČM se zasloužily o obnovu chátrajícího růžového sadu v Lidicích, podílely se na sbírce prostředků pro instalování památníku dětským obětem, které vytvořila sochařka Marie Uchytilová. My jsme nezapomínali.
Při pohledu na památník lidickým dětem mrazí. Kolik utrpení musely tyto nevinné děti prožít, kolik utrpení prožily ženy vracející se z koncentračních táborů a hledající svoje ztracené děti. Co všechno dokázal způsobit německý nacismus?
Ve starých Lidicích žilo k 10.červnu 1942 493 obyvatel, z toho 192 mužů, 203 žen a 98 dětí. Dalších 7 dětí se narodilo do konce roku 1942. Za oběť nacistického řádění přišlo o život 192 mužů, 60 žen a 88 dětí.
Z utrpení všech, však osud dětí patří k těm nejsmutnějším. Na 90 dětí odtržených od svých matek bylo transportováno do Lodže. Podle stáří bylo 5 dětí 1-2 roky, 6 dětí 2-4 roky, patnáct dětí 4-6 let, 16 dětí 6-8 let, 12 dětí 8-10 let, 36 dětí od 10 do 16 let. Nejmladšímu bylo 13 měsíců. Nevinné děti.
Ze svědecké výpovědi ošetřovatelky Julie Makowské po válce, která se v lodžském táboře o děti starala:“ Děti byly přivezeny v ubohém stavu, skoro bez oděvů po dlouhé cestě a byly stále hladové, že dokonce jedly papír od margarínu. Děti měly na krku na provázku tabulky se jmény a místem původu. Velitel tábora nařídil, aby tyto tabulky byly dětem odebrány, prý z obavy před zničením. Dvě zcela malé děti byly úplně nahé. Děti spaly na podlaze a bylo zakázáno je dopravit do nemocnice, třebaže tam bylo dovoleno umísťovat děti všech národností, dokonce i cikánské děti. Děti z Lidic a Ležáků nebyly fotografovány ani zaneseny v seznamech.“
Poslední zpráva o osudu lidických dětí je z 2.července 1942, kdy SS-Hauptscharfuhrer Stromberg vydal potvrzení o převzetí 81 lidických dětí, které nebyly uznány k poněmčení. Co se stalo potom se dovídáme z výpovědí zahradníka v Chelmmu, který vypověděl po válce, že děti byly přivezeny v nákladních autech krytých plachtami, že to byly děti od nejútlejšího věku asi do 14 let a že auta přijela směrem od Lodže. V Chelmmu byl od listopadu 1941 zřízen vyhlazovací tábor. Přivezené oběti se musely svléknout, aby se osprchovali před další cestou na východ. Potom byly odváděni do nákladního auta, zvlášť upraveného pro 80-90 lidí, kde byly během 8 minut usmrceny výfukovým plynem. Uvádí se, že v Chelmmu tímto způsobem bylo usmrceno na 350 tisíc lidí, vesměs polských občanů. Mezi nimi ovšem také 82 lidických dětí./Pozn.co se stalo s tím jedním chybějícím dítětem, zda-li zemřelo cestou, nebo dříve se už asi nedozvíme./
Dalších 6 dětí, které zemřely nebo byly usmrceny brzy po porodu matkám v r.1942 jsou v knize, stejně jako všech 82 dětí jmenovány. Čest jejich památce !
Lidickou tragédii přežily 143 lidické ženy z 203 a 17 dětí z celkového počtu 105.
Pouze 11 přeživších matek se po letech zoufalého čekání shledalo se svými dětmi.
Akademická sochařka prof. Marie Uchytilová k vybudování památníku v Lidicích řekla: „Rozhodla jsem se jako symbol 13 milionům dětských obětí druhé světové války ztvárnit jeden konkrétní zločin z tisíců. Tvořím tento Památník s myšlenkou, že bude ten bezbranný, opuštěný, v úzkosti semknutý houf dětí stát na travnaté lidické pláni, aby se na tomto národu posvátném místě, kde zločin fašismu je výkřikem nikdy nedoznělým, stal se neumlčitelným hlasem milionů mrtvých…“
Proto při pohledu na současné „procesí“ se vždy ptám. Kolik je tam pokrytců? Kdo si vzpomene na osudy těch nezranitelnějších z nás, dětí? Proč tak snadno jsme odpustili Němcům? Proč jsou pro nás nejhorší ti, kteří nás osvobodili?
Anna Štofanová
