Osudová tahanice
Přetahování (lanem) je nevinný sport, a, pokud nepřijde vlna veder jako teď v USA a v Evropě, je pro účastníky zábavou. Ve světové politice to ale může být nebezpečná hra, zvlášť když ji hrají jako nějací staří Vikingové, přes ohniště, očekávající poražené.
V globálním měřítku je momentálně přetahovaná hraná drony a pozorovacími letadly, provokativně opisujícími na východě íránské hranice a na západě venezuelské, s nosiči raket na dohled. (Teď možná i na Dálném východě.) Nejčastěji si za nimi mne ruce - ale nikdy si je nezašpiní taháním za provaz nebo zmáčknutím spouště - tým po válce hladovějících politiků a zbrojních králů. Zadržení ropných tankerů, nejprve Velkou Británií a potom, zjevně na oplátku, Íránem, jim dává naději, ale v počestných lidech budí děs! Tahle tahanice ale ve skutečnosti neprobíhá mezi zeměmi. Běží mezi oním týmem, bažícím po střetu, novém bombardování a nových vazalech, a těmi, kteří usilují o mír. Která strana zvítězí? Nebo tenké lano praskne…?
Německo bylo touhle zkouškou síly dlouho rozdělené. Na jedné straně ti, kteří, už od doby, kdy Konrad Adenauer založil Německou spolkovou republiku, se tísnili s válečnými jestřáby ve strategických prostorách Pentagonu a NATO. Ti, kvůli svým zaoceánským kontaktům nazývaní „Atlanticisté“, nalezli úlisného obhájce v Ursule von der Leyenové, od roku 2014 ministryni obrany. Ta 16. července značně poskočila vzhůru. Její celodenní řečnění možná dosáhlo podrazu; zakrývajíc svou posedlost vojnou, vyvolala jímavé emoce na ochranu klimatu, rovnost žen, evropskou soudržnost a „západních demokratických hodnot“. Po bolestně těsném vítězství v tajném hlasování, o pouhých devět hlasů, 383 ku 374, při 23 zdrženích, se stala předsedkyní Evropské komise, mocného kabinetu EU, s 28 křesly ovládajícími 28 sektorů, pokrývajících všechny aspekty evropského života, po jednom křesle za každou zemi (ale s poklesem na 27, jestli Británie podle plánu v říjnu odejde). Stane se šéfkou více než 30 000 zaměstnanců, kteří mohou nalajnovat život asi tak pěti stům milionů Evropanů. Je těžké si představit, že by zapomněla na svůj hlavní cíl, silnou, Němci ovládanou evropskou armádu, svalnatého slabšího partnera Spojenými státy ovládaného NATO, stejně tak mířícího na východ. Pravověrní věřící začnou možná vykřikovat: „Bůh nás ochraňuj!“
Znamenalo to vzdát se funkce německé ministryně obrany. Ale k velkému překvapení byla její okamžitou nástupkyní Annegret Kramp-Karrenbauerová, která vystřídala Angelu Merkelovou coby předsedkyně CDU. Jakékoli naděje na menší bojechtivost se rychle rozptýlily. AKK, jak se jí zkráceně říká (ale bez nejmenší podobnosti s americkou zkratkou svého jména, AOC), okamžitě požadovala další růst výdajů na zbrojení, až o miliardy eur, na 2 % HDP, požadovaná od všech členů NATO. I když se jeví jako méně bojovná než její předchůdkyně, sleduje tutéž linii. Výrobce střelných zbraní Heckler & Koch (potomek Mausera), po celá desetiletí výrobce ultramoderních ponorek KruppThyssen a Kraus-Maffei-Wegmann, Hitlerův nejlepší výrobce tanků a teď vývozce vražedně řinčících Leopardů, se mohou těšit z nerušeného spánku a dalších miliard.
Nebo by mohly… Je pravda, že Zelení, teď silnější než kdy předtím, si udrželi pár kapek původních pacifistických tradic a v nenávisti k Putinovi a v touze po trablech s Ruskem zašli tak daleko, že nekritizují nárůst financování vojsk, ale spíše požadavek na jejich „efektivnější, méně rozhazovačné“ hromadění.
Ale SPD, stále ve vládní koalici a s podporou růstu NATO, teď jako významná strana bojují o přežití. Výsledek: nezvykle otevřená prohlášení, jako ta od Karla Lauterbacha, kandidáta do stranického vedení, který varoval před politikou zbrojení, přizpůsobovanou přáním Donalda Trumpa. Někteří z jejich zástupců hlasovali proti von der Leyenové, bez lásky k její nástupkyni, AKK, a dokonce přizvukovali Die Linke, která pokračovala v odmítání zbrojení, vývozu zbraní a všem vojenským zapletením, tak jako v Afghánistánu, Mali, Iráku či v Sýrii.
Uprostřed července se každoročního německo-ruského diskusního fóra v Bonnu, zvaného „Petersburgský dialog“, poprvé od vypuknutí ukrajinské krize zúčastnili oba ministři zahraničí. Sociální demokrat Heiko Maas po setkání se Sergejem Lavrovem mluvil o pozitivních signálech na Ukrajině a vyslovil naději, že tam brzy vypukne příměří, jež „bude také respektované, bude natrvalo zastavena palba a v realizaci Minské dohody (o ukončení konfliktu) dojde k dalšímu pokroku. Navzdory všem rozdílům, takovým jako v ekonomických sankcích, řekl, že se celosvětová politická řešení dají sotva najít bez „konstruktivní spoluúčasti Ruska“. Znamená to změnu tónu?
V tomhle tahání se o válku už různé zájmy nabídly záblesk naděje na straně míru. Mnozí výrobci, ne až tak zainteresovaní na vojenských potřebách, si zachovali zájem o obrovský ruský trh. Stejně tak mnozí významní vývozci ovoce a zeleniny. Ti všichni značně utrpěli sankcemi, uvalenými Spojenými státy a Evropskou unií, a snažili se sankce obejít. Nikdo z nich netouží upravovat silnice a železnice pro na východ se valící tanky a děla ani posílat německé bataliony provokovat na manévrech podél ruských hranic. Mnozí se těší na ruský plyn z baltského podmořského ropovodu.
A takové tendence, nehledě na jejich motivaci, odpovídají myšlenkám a přáním spousty Němců, s největší pravděpodobností většině, která odolala tlaku masmédií „nenávidět Putina, nenávidět Rusko“, jenž připomněl značně podobná slova a karikatury v médiích o 80 let dříve.
Většinou, stejně jako v USA, tyhle pocity nevedly k velkým mírovým demonstracím předešlých desetiletí. Hlavní pozornost a aktivita se spíše otáčela k ekologickým otázkám a k odporu proti fašistickým hrozbám a násilí proti lidem jiné barvy pleti, ošacení či víry. Ale takové problémy, založené také na internacionalismu, měly určitě své místo v těchhle tahanicích, a měly blízko k podobným hnutím v USA, kde pokrokové německé kruhy velmi obdivovaly odvážný oddíl mladých členek Kongresu.
Tenhle boj dospěl ke dramatickému obratu 2. června, kdy byl před svým domem zastřelen pětašedesátiletý Walter Lübcke, odvážný radní v Kasselu, člen CDU. Čtyři roky předtím rozzlobeně odpověděl na zlomyslný pískot ve shromáždění proti cizincům: kdokoli, komu se nelíbí hodnoty, na nichž je tahle země založena, může ji svobodně opustit, kdykoli bude chtít. Vrah, fanatický fašista, od toho okamžiku čekal na příležitost Lübckeho zabít, posilován fašistickými blogy, mezi nimi jedním od prominentního přívržence AfD.
Následovala obrovská vlna nářků a hněvu. Na zasedáních státních vlád, dokonce i v konzervativním Bavorsku, všichni povstali v tichém smutku za Lübckeho - vyjma jednoho delegáta AfD, který zůstal demonstrativně sedět. Od té doby se neustále omlouvá.
Významně vzrostlo všeobecné odmítání ultrapravice. Malá místní pro-nacistická strana v Lübckeho městě, Kasselu, vyzvala k demonstraci s požadavkem „spravedlnosti“ pro vraha a oznámila, že se zúčastní 500 lidí. V gigantické reakci všech politických stran (vyjma AfD), církví, odborů a všech možných organizací se město 20. července zaplnilo 10 000 antifašisty, mnohými s protinacistickými tričky, vlajkami, transparenty a hlukem, dostatečným, aby překřičeli zkormouceně vypadající asi stovku neonacistů, kteří, pod pečlivou ochranou policie, pořádali to, čemu říkali shromáždění, a odcházeli s ostudou.
Ryzí triumf v téhle tahanici. V příštích týdnech takových potřebujeme víc. Východoněmecké státy Sasko a Braniborsko volí 1. září, Duryňsko 27. října. Průzkumy zatím dávají AfD značnou šanci na vítězství. Státní vlády bez ní musí nutně sestavit široké aliance tří či dokonce čtyř stran.
Dosud všechny koalici s AfD vylučovaly. Ale někteří Křesťanští demokraté (CDU) v Sasku, kteří vedli všechny vlády od sjednocení Německa, už dlouho hrají s AfD zákulisní hru, popsanou jako flirt. Obávané zisky ultrapravice, podobné těm v Maďarsku, Francii či Itálii, často založené na lynčechtivých tlupách podobných těm v USA, skutečně nahánějí hrůzu. A AfD, i když ve snaze o popularitu veřejně obhajovala uvolnění vztahů s Ruskem, požaduje, už méně veřejně, ještě větší armádu s ještě modernějšími zbraněmi. K odmítnutí její politiky nenávisti k lidem barevné pleti a k veškeré levici a k odmítnutí tolerance AfD k násilí jsou 24. srpna očekávány v hlavním městě Saska, Drážďanech, tisíce lidí, aby pomohli místním skupinám a varovali před hrozícím nebezpečím. Tak jako v tolika částech světa, i tady pomůže každá forma oddanosti. Mezinárodní přetahovaná požaduje stále víc rukou k zabránění pádu do žhavého jícnu krvavého fašismu a vše pohlcující války.
P. S. Jestli má slova někoho zaujala, ať už kladně či záporně, může se vám líbit moje nová kniha: „A Socialist Defector: From Harvard to Karl-Marx-Allee“ (Přeběhlík k socialismu: Z Harwardu do Karl-Marx-Allee; vydal Monthly Review Press). Mrkněte na ni!
Berlin Bulletin č. 161, 23. 7. 2019 Victor Grossmann, překlad Vladimír Sedláček
