České národní listy

Omlouvání protektorátního předáka Háchy neobstojí před realitou okupace

Jiří Jaroš Nickelli, Společnost Ludvíka Svobody Brno

Již delší čas se prezentují v naší společnosti snahy o jakousi obhajobu aktivit protektorátního předáka dr. Emila Háchy, zvaného „president II.republiky“ po okupaci 15.března 1939 pak „státní president“.

Zde je nutno ihned poznamenat, že právní pořádek republiky kodifikovaný platnou Sbírkou zákonů vylučuje zařazení dr. Emila Háchy mezi presidenty ČSR, a to přestože byl zvolen ještě po abdikaci dr. Beneše. Neboť právní pořádek republiky neuznává ani legitimitu  tzv. II. republiky natož legitimitu tzv. protektorátu Böhmen und Mähren. Zákony z této doby jsou označeny jako zákony z doby nesvobody.  Pro schizofrenní stav soudobé společnosti to dokládá i  souběžná existence Společnosti Emila Háchy vedle Společnosti Edvarda Beneše anebo Společnosti Ludvíka Svobody.

Vyvolává se dojem jakési „rovnováhy presidentů“ (!), přičemž zatímco se i z nejvyšších míst neustále hanobil a zpochybňoval, přes přijatý zákon,  president Budovatel dr. Edvard Beneš, zachránce státu, jenž obnovil ČSR a obnovil její hranice jak pro Čechy, tak i pro Slováky (nezapomínat!), obhájci pana dr. Háchy neváhají všemožně omlouvat a  adorovat pozici tohoto kolaboranta. Přitom vytěsňují základní historickou reálii – rozdíl pozice dr. Háchy do roku 1942, do heydrichiády , a potomní pozici trvající až do porážky III.reichu roku 1945.

Naštěstí se národu dochovala dokumentace o londýnské vládě a jejím vztahu k dr. Háchovi a ostatním tzv. předákům nestátu čili okupační kolonie III. reichu, zvané protektorát. O této dokumentaci hovoří kromě děl samotného dr. Beneše i díla dvou významných členů londýnské legitimní zahraniční vlády – ministra Prokopa Drtiny alias „Pavla Svatého“ a člena vlády Jaroslava Stránského. Jsou to knihy „A nyní promluví Pavel Svatý. Londýnské rozhlasové epištoly z let 1940-1945“ (Vyd. Vladimír Žikeš Praha 1945),  a Stránského „Hovory k domovu“ ( Fr. Borový, V Praze 1946).

Tyto knihy citují rozhlasové projevy obou exilových státníků a jejich londýnská varování všem národním zrádcům a kolaborantům včetně tzv. protektorátní vlády a jejího tzv. „státního presidenta Háchy“! Varování, že po vítězné válce demokratických velmocí a SSSR, budou všichni tito kolaboranti a zrádcové, pokud přežijí, voláni k soudní odpovědnosti za své činy. Varování obsahovala výčty zrádného jednání hlavních aktérů protektorátu včetně členů protektorátní vlády, jako byli Krejčí, Hrubý, Bertsch, Bienert a další, dále varování činovníkům fašistických organizací jako byla Vlajka, Svatoplukovy gardy, Národní obec fašistická, Liga proti bolševismu, Svaz arijských válečníků, a asi 60 dalších fašistických organizací, včetně Úprkovy Národopisné Moravy, které fungovaly jako podpory protektorátního režimu.

Totéž se týkalo slovenského režimu tzv. Slovenského štátu v čele s Tisem. Machem, Tukou, Durčanským, Sidorem a dalšími zrádci. Zde je nutno poznamenat, že teprve Slovenské národní povstání vyvinilo Slovensko z hanebné pozice federáta III. reichu. Jinak by Slovensko skončilo v pozici poraženého spojence Hitlera, stejně jako Chorvati, Bulhaři, Maďaři, Rumuni, z nichž Bulhaři a Rumuni museli stejně tak vyvolat své národní revoluce proti hitlerismu,aby nedopadli jako poražení! Uvědomme si,že slovenské divize bojovaly proti SSSR u Stalingradu stejně,jako Maďaři, Rumuni, Chorvati a Italové. Než zpět k protektorátu a k dr. Háchovi.

Poprvé s varováním veřejných činitelů a státních úředníků a předáků protektorátu vystoupil ministr londýnské vlády dr. Drtina ve vysílání BBC dne 8.prosince 1940 (!).  Pravil:

„Dnes   již se nesmí nikdo domnívat, že učinil zadost svým státním a vlasteneckým povinnostem tím, že není členem Vlajky nebo Pracovní fronty nebo Svatoplukových gard nebo Svazu pro spolupráci s Němci a jak se jmenují všecky ty společky živené z německých peněz…. A ví-li a musí-li vědět, co je jeho povinností dělník, zemědělec, řemeslník, živnostník, obchodník, soukromý úředník – musí to vědět tím více každý státní a veřejný úředník. Od nich se nebudou žádat jen účty z jejich vlasteneckého chování, od nich se budou žádat také účty z jejich služební věrnosti. Přísaha věrnosti Československé republice váže všechny zaměstnance a úředníky státní, nejen ty, kteří hladoví v koncentračních táborech a vězeních za to, že ji svědomitě plnili, nýbrž i ty, kteří byli dosud ušetřeni tohoto osudu, protože na ně nepřišla řada. Zbytečným uhýbáním nebo dokonce přisluhováním nemilosrdným a bezohledným germánským utlačovatelům si nikdo z nich nic nevyslouží, žádného ohledu a žádného slitování.“ /Drtina, op. c. str. 74-75/. A dále:

„Již nyní dávají Němci ve všem přednost Němcům a žádný český úředník se nezachrání tím, že jim bude v tom proti svým kolegům pomáhat. Co si však vysloužit může každý, kdo by své národní cti a své úřední povinnosti nedbal – to je jen zasloužený a těžký trest, který ho nemine, jakmile Němci budou poraženi, ale i opovržení všech slušných lidí“ / Drtina l.c./.

Takže již roku 1940 (!) byli všichni státní úředníci protektorátu varování, že když neplní svou loajalitu ČSR, budou po osvobození stíháni těžkými tresty. A v největší míře to platilo pro protektorátní vládu a tzv. „státního presidenta“ dr. Háchu!

Další varování vyslovil ministr Drtina v londýnském rozhlase dne 13. července 1941:

„A jako jednotně ke společnému vítězství kráčí britská a sovětská vláda, právě tak jednotně kráčí sovětská a československá vláda. Dnes již nic nerozrazí jednotu světa proti nacismu a fašismu. Ale tím trestuhodnější od nynějška je každý Čech nebo Slovák, který promluví nebo napíše jedinou větu nebo jediné slovo ve prospěch pangermánské války, vedené proti všem slovanským národům a proti všem slušným lidem na světě. Každý si musí uvědomit, že s takovým jeho počínáním nebude již žádného smilování. Každá věta českého neb slovenského novináře, napsaná pro Hitlera je totéž, jako výstřel henleinovského ordnera do zad našich četníků. Každé slovo, chválící nacismus, je totéž jako kopanec SS mana do těl tisíců našich vězněných v koncentračních táborech. Každé slovo, jež napsala česká ruka proti Československé republice, je  jako puma proti našim statečným letcům, nastavujícím denně své životy za vlast. Každá proněmecká přednáška, každý proněmecký článek napsaný českou rukou je zkrátka – velezrada.“ /l.c. str.130-131./.

Dále ministr Drtina v londýnském vysílání pronesl s presidentem Benešem první varování přímo na adresu dr. Háchy. Byla to reakce na heydrichiádu a na osobní Háchův zločin předání klíčů ke korunovačním klenotům země České katu Heydrichovi, kdy Heydrich Háchu označil za „garanta věrnosti protektorátu říši“ (!).

„Za této světové politické situace je také situace našeho národa poněkud jiná…než byla v době Mnichova nebo 15. března 1939. Proto president republiky ve svém exposé ve Státní radě poprvé vůbec  mluvil veřejně o tzv. protektorátní vládě a o tzv. státním presidentovi.  …Proto president republiky řekl, že všichni se stali postupem doby jen pouhými nástroji, bez moci, bez kompetence, bez politiky a také bez odpovědnosti, že žádnou vládou a žádným presidentem nejsou. Že pro nás a pro nikoho v zahraničí prostě neexistují a že by učinili lépe, kdyby byli ve správný čas odešli.“

Další přímé adresné varování dr. Háchy pronesl ministr Drtina ve vysílání Londýna dne 31. května 1942:

Byla to reakce na hrůzy heydrichiády,  na zuření Němců proti Čechům politikou „vražedného biče  a  maličkých cukříků“.

„Také včerejší projev  dr. Háchy a tak zvané protektorátní vlády není nic jiného, než beznadějný pokus nacistů podlomit vaši skvělou morálku… Je třeba, abyste si všichni byli vědomi toho, že to co dr. Emil Hácha včera vykládal, vás žádného od ničeho neuchrání. Neuchránilo to národ dříve, tím spíše to nikoho neochrání nyní. Za to nás to všechny zneucťuje. Je třeba, abyste si byli vědomi také toho, že postup dr. Háchy a jeho tak zvané vlády dnes již přímo poškozuje naše nejvyšší národní zájmy, a přímo ohrožuje naději, kterou všichni jedině žijeme. Že Hácha ani jeho vláda nejsou legální vládou naši, že jsou jen nástroji Hitlerovými, to jsme již odtud vyložili dostatečně. Dnes však je třeba, abyste si všichni byli vědomi toho, že to, co Hácha a jeho spolupracovníci dělají, a v čem stále pokračují od příchodu Heydrichova k nám, je národu již přímo škodlivé.  …

Opakujeme stále, co řekl president republiky, že Hácha a jeho tak zvaní ministři by byli udělali lépe, kdyby byli včas odešli. Že to nedovedli, je jejich největší vina a jejich odpovědnost. Včera to dovedli k těm koncům, že dokonce z Vašich peněz darují odměnu 10, 000.000 korun tomu, kdo Němcům pomůže vypátrat mstitele našich velkých mrtvých.“ /Op. c. str. 217-218./.

Další varování Háchy a protektorátní vlády od ministra Drtiny pochází z 5. července 1942, po nástupu kata Daluegeho na Heydrichův trůn:

„Že Němcům na tom tolik záleží, aby se zdálo, že český národ souhlasí s Háchovou „politikou slabošství“, to má velmi podstatnou politickou příčinu. Vládci dnešního Německa totiž stále ještě bláhově doufají, že by některými dalšími svými vojenskými úspěchy mohli docílit přece jen jakéhosi kompromisního míru. A pro ten případ počítají stále s tím, že by snad mohli dosíci toho,aby naše země zůstaly součástí německé říše. Tomuto jejich politickému cíli má sloužit Háchův vynucený berlínský podpis z 15.března 1939, tomu má sloužit celá instituce tak zvaného protektorátu, tomu má sloužit tak zvaná protektorátní vláda.“  A dále ministr Drtina charakterizuje Háchovu takzvanou vládu jen jako nástroj k rozbíjení národního odporu proti německým okupantům.

Jaroslav Stránský jako člen londýnské vlády, ve svých rozhlasových projevech sledoval další aspekty Háchovy vlastizrady. Tak například v projevu z 12. listopadu 1941 pravil:

„Dr. Hácha nesměl přece zapomenout, že byl zvolen presidentem republiky Československé, byť i jen pomnichovské, a ne presidentem protektorátu Böhmen und Mähren a ví, že vláda, která bojuje za osvobození republiky Československé, je v Londýně a ne v Praze, že československému lidu nevládne, ale slouží, že zaň jen mluví a bojuje, jista jeho souhlasem, jak si českého souhlasu s londýnskou vládou je jist také Hitler, když se střeží dáti mu do rukou zbraně. Dr.  Hácha ví, že Benešova resignace na prezidentský úřad byla vynucena nepřátelským násilím, že nikdo na světě, a dokonce už ne ústavní president Československé republiky, nebyl by měl právo vkládat osud českého národa do rukou kohokoli i kdyby opravdu svobodně byl chtěl něco takového učinit – osudy národů se nenabízejí a nepodávají jako cigarety“.

Dále se Dr. Stránský v londýnském projevu vysmál protektorátní vládě dne 15. srpna 1942:

Bylo to tehdy, když britská vláda oduznala mnichovský pakt jako neplatný, což rozzuřilo Reich a ten donutil rektorátní vládu „odpovídat“ Londýnu. Tehdy protektorátní vláda pověděla, že prý Londýn a Beneš nemají co oduznávat, protože prý „jediná zákonná vláda“ je v Praze (!) Dr. Stránský to správně označil za politický nesmysl, neboť poukázal na zločin Hitlera, který sám podupal mnichovský pakt tím, že za šest měsíců po loupeži československého pohraničí uloupil celou ČSR. :

„Rozhodla o osudu Československé republiky na necelý půlrok, neboť Hitler, který mnichovským násilím oloupil Československou republiku o velkou část jejího území, zlikvidoval ji celou, než uplynulo šest měsíců, přes svůj mnichovský slib, že její bezpečnost v nových hranicích zaručí.“ / l.c. str. 314./.

Dr. Stránský pokračoval ve varování Háchovi v projevu dne 5. prosince 1943, kdy protektorát „slavil“ páté výročí jeho předáctví. Tam pravil, že Hitlerovi čeští ministři užili Háchova „jubilea“ k proněmecké kampani. Prohlásil:

„Myšlenka, že český národ má nadále zůstávat v německém poslušenství, je zrůdná a neřestná, davy českého lidu se s ní nikdy nesmíří a my ve svém dočasném exilu nejsme původci, nýbrž toliko tlumočníky tohoto spravedlivého odporu.“ A k Háchovi praví toto:

„Jako musí náš národ nazývat cizince vůdcem, tak musí otvírat cizímu panství svoje veřejná zřízení a všechen pospolitý život. Jeho hospodářská situace v německé říši je situace přepadeného a spoutaného v lotrovském pelechu. A kdo to prohlašuje jeho kulturní život za nerušený? Vždyť je to někdejší vysokoškolský učitel, a kdyby ho Hitler vyhnal z úřadu svého protektorátního ministrpresidenta, neměl by už kde učit, protože Hitler všechno vysoké školství u nás zrušil. Jak nízká musí býti věc, které lze hájit jenom tak sprostým lhaním, a čeho se může nadít lhář?“

Dr. Stránský pak Háchu varoval  2. ledna 1944:

„Dr. Hácha dal v rozhlase přečíst své vánoční poselství. Vaší pozornosti budiž doporučeno hlavně to místo v něm, podle kterého prý Dr. Hácha ví, že boj bude veden až do konečného vítězství říše. To je totiž typický příklad, jak každý, kdo mluví u Goebbelsových mikrofonů, říká, co nemyslí. Dr. Hácha už dnes jistě ví, že boj bude veden až do konečné porážky říše, a ne až do jejího konečného vítězství.

… Vina se nezakládá na nesprávném odhadu a nezakládá se na správném odhadu ctnost. Jde a půjde o něco jiného: jak jsme kdo dostáli oné povinnosti, která na žádném odhadu nezávisí.“

Zde Dr. Stránský zakládá vinu Dr. Háchy právě na jeho neloajalitě k okupované ČSR.

K tomu lze dodat toto. Dr. Hácha od počátku své profesní dráhy nikdy nevěřil v myšlenku samostatné ČSR. Tehdy želel žaláře národů Rakousko-Uherska a nikdy nepracoval pro myšlenku zakladatelů československé státnosti. Idea Washingtonské deklarace mu byla cizí – a i proto za tzv. II. republiky trpěl tak nenávistnou a faktograficky vylhanou kampaň proti I. ČSR a jejím zakladatelům, zejména proti Dr. Beneši. Pokračoval v tom i za protektorátu, a nakonec za heydrichiády se plně postavil za kolaboraci protektorátu s III. reichem a nebránil nijak vlastence a jejich boj proti německým okupantům.

A tu jsme u kořene dnešního problému naší rozpolcené společnosti. Obhájci protektorátu a obhájci Dr. Háchy stojí v jednom nepřátelském šiku proti Benešově republice. Proti republice obnovující státnost a hranice českých zemí a Slovenska v jediném nedílném celku. V tom celku, který se znovu podařilo nikoli rozdělit, ale rozbít ve dva malé státy. Státy závislé na někdejším politickém nepříteli a na nově utvořené Eurounii.

Tento pohled nemá nic společného s tzv. bolševictvím. Zásadními odpůrci háchovské linie nebyli pouze  tehdejší komunisté, ale v první řadě národní socialisté,  legionáři a Sokolové, kteří tvořili páteř nekomunistického odboje, a posléze během okupace dokázali navázat společný kontakt s komunistickým odbojem za společné osvobození, což dnešní obhájci Dr. Háchy vědomě utajují.

Do odboje a protiháchovského oporu se tehdy zapojili i tehdejší lidovci s Orlem v čele a se skauty. Také oni přinesli značné oběti v tomto boji, a byl to právě předseda londýnské vlády Msgre Šrámek, který byl jejím předsedou a podporovatelem benešovské linie. Na to dnešní bělobrádkovští a hermanovští lidovci zapomínají a vytěsňují to ze svých stranických dějin odpornými líbánkami s landsmanschaftem – pohrobkem mnichovské loupeže našeho pohraničí a pohrobkem hitlerovských organizací okupovaného protektorátu. Každý pozitivista historik ví, že historie sice není černobílá, ale mantinelní – a že fakta jsou pouze jedna, a ne relativní.

Dr. Hácha od roku 1939 do roku 1942 byl tragickou loutkou hitlerovců. Od roku 1942 do roku 1945 se stal národním vlastizrádcem a souběžcem Hitlerova Reichu. Mužem odměněným samotným Hitlerem za kolaboraci luxusním mercedesem… Taková je historická pravda. Psychologicky  lze svým způsobem želet tragického osudu tohoto muže, ale  státoprávně, morálně politicky a vlastenecky vzato, zde omluvy místo nemají. Takové jsou reálie protektorátu. Žádné dodatečné přepisování a omluvy Dr. Háchy to nezmění.