Od němčiny k češtině II
Od němčiny k češtině II
Rekatolizace v podstatě vytlačila spisovnou češtinu z naukového i krásného písemnictví. Čeština zůstala jenom hovorovým jazykem prostého lidu na venkově.
Doc. PhDr. Josef Haubelt, DrSc.
II.
Specifickým rysem aktivity lidových vrstev českého národa v osvícenecké době byl nebývalý rozmach lidového venkovského i městského kronikářství, který nemá obdoby u jiných národů. (1) V osvícenecké době psaly kronikářské záznamy anebo kroniky desítky a desítky osob nejrůznějších povolání a zaměstnání. Bohatý sedlák a rychtář z Milčic u Poděbrad František Jan Vavák byl pouze jedním z mnoha, nejvíce ovšem známým rozsahem spisování a hlavně krajně konzervativními stanovisky, jimiž si ve své době vysloužil pozornost protiosvíceneckých kruhů stavovské společnosti. Kronikáři a písmáci zaznamenávali především to, co se bezprostředně týkalo života lidových vrstev. Zaznamenávali údaje o svém individuálním životě a o svých rodinách, o cenách obilí a potravin, o lidovém odporu a povstáních proti vrchnostem, o válečných událostech a o průtazích vojsk, o těch rozhodnutích vládní politiky, která se jich dotýkala, o vládě a o panovnících. Jejich ocenění si méně vysloužila Marie Terezie, mnohem více Josef II., přičemž jejich písmácké uvažování, pokud se v záznamech událostí projevovalo, bylo nemálo ovlivněno vládní propagandou zejména v letech revoluce ve Francii a za válek proti Napoleonovi. Málokdy opomenuli vyjádřit intenzivní zájem o pobyt ruských vojsk a v tom vyjadřovali silné povědomí o slovanské vzájemnosti. Psali česky, s potížemi sice, ale s naprostou samozřejmostí, čeština byla jejich mateřštinou a je charakteristické, že v jejich záznamech se takřka neobjevují lamentace nad tristním stavem spisovné češtiny. Události ve svém okolí i politické dění doby osvětlovali lidovými pohledy, vyjadřovali postoje vlastní lidovým vrstvám. Rozsah lidového kronikářství a písmáctví jako by vyjadřoval vzrůst sebevědomí českého lidu uvolňovaného a uvolněného z pout nevolnictví, toho lidu, který nebylo třeba agitací intelektuálů obrozovat, protože se v hospodářském a sociálním pohybu v podstatě sám uvolňoval z útlaku nevolnického systému a stával se tak mobilním subjektem národního obrození. Ocenění, jehož se Josefu II. dostalo právě v lidovém prostředí, jako by dokazovalo, že lidové vrstvy vůbec nebyly pasivním objektem osvícenecké a obrozenecké agitace a že s s pozitivním ohlasem recipovaly právě to, co jim z vládní politiky přinášelo nesporné výhody. (2)
Rozsah lidového kronikářství a písmáctví je tím pozoruhodnější, že většina obyvatelstva neuměla číst ani psát. Kolem roku 1770 chodila do základních škol asi čtvrtina dětí školního věku, a vezmeme-li v úvahu, že základní školství se v předosvícenecké době dostalo do katastrofálního stavu, pak můžeme odhadnout, že nejméně čtyři pětiny poddanského obyvatelstva byly negramotné. Čeština se jako vyučovací jazyk musela pochopitelně uplatňovat pouze na triviálních školách v oblastech s českým obyvatelstvem. Českou jazykovou kulturu podlamovalo také to, že střední, převážně řádové školství bylo za protireformace latinské a že šlechta do značné míry i měšťanstvo přešlo hlavně k němčině. Politické a vrchnostenské úřady i pastorální činnost farářů neustále narážely na skutečnost, že většina obyvatelstva českých zemí hovoří česky, a to také znamenalo, že důležitá rozhodnutí státní moci byla překládána do češtiny a že pro poddanské obyvatelstvo vycházela česky psaná nebo do češtiny překládaná prostoduchá náboženská literatura. Nechyběly ani poukazy na důležitost češtiny ve školách. V roce 1747 bylo v Čechách přikázáno jezuitům a piaristům, aby ve svých školách pečovali o výuku v mateřském jazyce českém, a tento příkaz opakoval o dva roky později moravský zemský tribunál. Vycházely i příručky pro učitele, z nichž se až do osvícenecké doby udržel Žáček, latinsky psaný spis Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti nebo tisknouti, který vydal už roku 1668 jezuita Václav Matěj Štajer. Roku 1694 vyšla nákladem pražské univerzity Komenského latinská Zlatá brána jazyků otevřená, která se jako učebnice používala na jezuitských i piaristických středních školách. V roce 1764 vyšla poprvé česky psaná mluvnice latiny s názvem Krátká pravidla k latinské řeči, jakož také přiložená některá poznamenání na českou slévárnu k prospěchu škol v krajinách domu rakouského na nejvyšší nařízení vyhotovená,k níž byl připojen Vejtah z katechyzmusu velebného kněze pátera Kanyzia, což opět dokazuje, že česká mateřština byla i na latinských školách faktem, které bylo nutno respektovat. Z praktických důvodů se češtině začalo roku 1752 vyučovat na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, roku 1754 na technické škole ve Vídni, roku 1765 na jezuitské latinské škole na Menším Městě pražském a v roce 1775 na vídeňské univerzitě, kde se učitelem češtiny stal Josef Valentin Zlobický (3). Jakkoliv byl stav spisovné češtiny katastrofální a i když čeština byla jako jednací jazyk z politických úřadů vytlačena, přece jen byla její pozice mezi lidem pevná a stálá. Část českého obyvatelstva sice přešla k němčině, přesto však si uchovala své slovanské povědomí.
Terezínská reforma středního školství znamenala prosazení němčiny jako vyučovacího jazyka na úkor dřívější latiny, bez germanizačních záměrů ovšem, s cílem dosáhnout toho, aby se němčina stala jediným jazykem státní byrokracie. Postup státní moci se nezastavil u středních škol. Směřoval k tomu, aby se němčina stala jediným vyučovacím jazykem i na základních školách, což bylo na pováženou zejména proto, že prosazování němčiny jako vyučovacího jazyka šlo ruku v ruce s pokrokovým zaváděním povinné šestileté školní docházky. To však bylo velmi nesnadné, ba dokonce nemožné.
Původce tereziánské reformy základního školství byl opat ze Zaháně Jan Ignác Felbiger (1724-1788) (4), jehož představy roku 1775 shrnula instrukce s německým názvem Allgemeine Schulordnung für die deutschen Normal-, Haupt- und Trivialschulen in den sämtlichen k.k. Erbländern. Německé znění instrukce však nepostačovalo a roku 1777 musel být vydán česky Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c. k. dědičných zemích. Hned roku 1782 vydal František Jan Tomsa Uvedení k české dobropísemnosti k užívání českých škol v císařských královských zemích. Roku 1789 vyšla česky příručka Jádro metodní knihy, obzvláště pro sedlské učitele v císařsko-královských zemích.
Státní zájmy prosazovaly ve školách němčinu, avšak život ukazoval na důležitost češtiny. Za deset let vlády Josefa II. vyšlo více pomůcek pro učitele základních škol v českém jazyku než za sto padesát let protireformace. Osvícensky koncipovaná základní škola si vynucovala závěr, že českou mateřštinu žáků je nutno respektovat, a na tomto základě vznikaly osvícenecké obrany českého jazyka. V tomto vývojovém okamžiku se objevilo úsilí o normativní stabilizaci spisovné češtiny, které přímo vycházelo z osvíceneckého myšlení českých vzdělanců, jako byli František Martin Pelcl, František Jan Tomsa, Josef Dobrovský a Jan Nejedlý. Katolicismus se dokázal částečně přizpůsobit státní církevní politice v tom, že v jeho prostředí se nejsilněji projevila nutnost respektovat mateřské jazyky věřících.
Vysokoškolská výuka se na teologických fakultách sice houževnatě přidržovala latiny, avšak v pastorální praxi bylo více než zřejmé, že s německými věřícími je nutno hovořit německy a s českými česky. Bylo k tomu třeba přihlížet i ve vysokoškolské přípravě duchovních. Proto vznikly roku 1778 na pražské univerzitě dvě stolice pastorální teologie. Německou pastorálku vyučoval Čech Jan Martin Mika. Výuka české pastorální teologie byla svěřená také premonstrátskému kanovníkovi Jiljímu Chládkovi (1743-1806), rodákovi z Prahy a od roku 1759 řeholníkovi na Strahově. Tento český teolog a pedagog vystudoval filozofii na Norbertinu, kde se roku 1767 stal bakalářem. Pro výuku na arcibiskupském semináři spolu s Karlem Rafaelem Ungarem sepsal a vydal latinskou učebnici Všeobecná filozofie. Chládek pak vystudoval teologii, roku 1788 se stal doktorem a krátce poté byl ustaven profesorem pastorální teologie české. Chládkova pastorálka byla prvním vysokoškolským předmětem, který se přednášel českým jazykem.
Chládek se ujal svých povinností s vlasteneckým patosem. Sepsal pro své studenty učebnici, kterou vydal v letech 1780 a 1781 ve třech dílech s názvem Počátkové opatrnosti pastýřské neb krátké naučení, jak by se pastýřové duchovní v svém povolání chovati měli. Chládek byl ovšem jen umírněným katolíkem, u něhož opatrné přitakání osvícenectví bylo spojeno s odporem proti nejproslulejším osvíceneckým myslitelům, zejména proti Voltairovci, d´Alembertovi a Helvétiovi. Ve své podstatě katolicismus zůstal tím, čím byl, a jakmile se josefinismus stával minulostí, objevil se katolický kněz znovu ve své skutečné podstatě.
