Od Hronu k Vltavě 12 Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa
Od Hronu k Vltavě 12
Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa
Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.
Na pomoc povstalecké Praze a ke konečnému vítězství
Pokud lze vůbec jednoznačně rozlišit průběh jednoho válečného dějství od druhého, skončila bratislavsko-brněnská útočná operace Rudé armády 5. května 1945 Následujícího dne, 6. května, zahájila její vojska pražskou operaci za účasti tří ukrajinských frontů. První směřoval ku Praze od Drážďan, čtvrtý ze severní Moravy a druhý z jižní Moravy. Armády maršála Malinovského vstupovaly do dalších bojů po značných ztrátách na lidech i materiálu a jejich další nasazení si vyžadovalo mistrné vedení vojáků v poli a nesmírné nároky na jejich volní kvality. Důvodem k urychlenému nástupu Sovětů bylo jednak vzplanutí pražského povstání a to, že do značné míry bylo bojově konfrontováno se skupinou armád Střed polního maršála F. Schörnera. Bylo to uskupení čítající téměř jeden milion vojáků, stále ještě dobře vyzbrojených a bojeschopných. Podle vlastních Schörnerových slov byla fronta skupiny armád Střed ještě 7. května celistvá a pod jeho kontrolou. Zničit německé armádní uskupení ve středních Čechách bylo nejvlastnějším způsobem pomoci povstalecké Praze.
Jižně od Pohořelic zahájily útočný boj střelecké sbory generálplukovníka Šumilova 7. května v 7.15 hod. SELČ. Následujícího rána vyrazily do průlomu tanky generálporučíka Kravčenka. Večer 8. května jeho tankisté manévrovali 140-150 km jižně od Prahy a do města pronikla 9. května kolem poledne. Nápor tankových formací podporovala 5. letecká armáda, která v těchto dnech provedla 1540 vzletů na podporu útočících vojsk. Z rakouského území podporovala útok také část 17. letecké armády 3. ukrajinského frontu. Ve prospěch Kravčenkových tankistů provedla 578 vzletů. "Brněnské" útočné uskupení RA zahájilo boj na pražském směru v poledne 8. května předsunutými prapory 18. gardového střeleckého sboru, ačkoliv všechny předpokládané přesuny nebyly ještě provedeny. Velitel sboru generálmajor Afonin se záhy rozhodl útok rozšířit a po krátké, avšak mohutné dělostřelecké přípravě vydal v 15.30 hod. povel k nasazení hlavních sil. Večer 9. května bojovali jeho pěšáci před Jihlavou. Rozložení 1. gardové jezdeckomechanizované skupiny genpor. Plijeva ve vztahu ke střeleckým sborům odpovídalo vzájemné ustálené praxi. Soustředila se v týlu střeleckých svazků přímo na ose útoku představované silnicí Brno-Jihlava-Praha. Rovněž její operační plán vycházel z konstantního pojetí vzájemné součinnosti. Nejprve jako vždy měla vstoupit do boje střelecká vojska a rozrazit nepřátelskou obranu. Za takového předpokladu by vyjely jezdecké sbory a 7. mechanizovaný sbor, prošly by vzniklým průlomem, předstihly střelecké části a rychle postupovaly na Prahu.
Na úsvitu 9. května pokračoval útok náporem rychlých svazků 1. GJMS. Vpředu útočily brigády 7 mechanizovaného sboru, který po obou stranách zajišťovaly divize 4. a 6. jezdeckého sboru. Tanky generálmajora Katkova překonaly vzdálenost ku Praze asi po dvanáctihodinové nepřetržité jízdě. Přibližně v půl sedlé večer navázaly v Praze spojení se 4. tankovou armádou 1. ukrajinského frontu, která dorazila od Drážďan. Jezdecká vojska projížděla večer 9. května Jihlavou a po celonočním úsilí dosáhla ráno 10. května jihovýchodních okrajů Prahy. Byl to vynikající výkon nejenom jezdců, ale i jejich koňských spolubojovníků. Tam na okrajích Prahy ukončili nejenom účast na poslední operaci RA na našem území, současně posledním rozkazem k zastavení boje skončila role vojenské jízdy v dějinách válek na evropském kontinentě. Specifický rys v rozvinutí bojové činnosti obou útočných uskupení RA na jižní Moravě spočíval v tom, že byla zahájena po uzavření úmluvy o vojenské kapitulaci Německa. Tu podepsal zmocněnec vrchního velitelství německých branných sil generál Alfred Jodl v noci na 7 květen 1945 ve 2.41 hod. v hlavním stanu anglo-amerických expedičních sil generála Dwighta Davida Eisenhowera v Remeši (Rems). Kapitulační akt z Remeše byl následujícího dne 8. května 1945 v 0.15 hod. ratifikován v sídle sovětského velitelství v Berlíně-Karlshorstu. Jménem OKW jej potvrdil maršál Wilhelm Keitel. Obě verze kapitulačního dokumentu shodně určovaly Německu bezpodmínečnou kapitulaci s účinnosti od 8. května 1945 ve 23.00 hod. (SELČ), tj. 24. 00 hod. VEČ. První mírovou sekundou byla 00.01 dne 9. května 1945. Protože utlačené národy očekávaly první svobodný den, označily za něj oprávněně 9. květen.
Od počátku devadesátých let provázejí výročí květnových událostí v roce 1945 úvahy a komentáře sdělovacích prostředků na téma, jak "jedině správně" pojmenovat závěr druhé světové války. Oficiální politické kruhy téměř bez výjimky přešly u nás k přeznačení vítězství nad Německem na pouhý konec války. V neposlední řadě je výrazem těchto snah i přesunutí státního svátku z 9. na 8. květen 1945. Ovšem poslední den války nelze chápat jinak než jako poslední den bojů, vraždění, týrání a všech těch negativních jevů, které agresivní válka Německa a jeho satelitů lidem přinesla. Pouhý "konec války" může být chápán velice rozmanitě a skýtá mnoho možností jeho interpretace či desinterpretace podle převažujících politických zájmů. Může být chápán jako forma dohody válčících stran uzavřená po dosažení obapolných zájmů, anebo jako konstatování nerozhodného výsledku válečného střetnutí. Pod pojem "konec války" je možné podsouvat dokonané i nedokonané snahy o příměří, o transformování jedné formy vzájemného nepřátelství v jinou, vedenou jinými prostředky a v jiném mezinárodním uskupení, a nebo může jit o jakýsi "čestný mír", jak o tom s oblibou uvažovala německá generalita.
Z příslušné slovní zásoby v roce 60. výročí znovuobnovení Československé republiky úplně vypadl termín bezpodmínečné kapitulace Německa. Pro současnou politickou rétoriku některých zemí je to vítané zaretušování historické odpovědnosti za válku a utlumení rozdílu mezi agresorem a obětí. Bezpodmínečnou kapitulaci (unconditional surrender) mocností Osy Berlín-Řím-Tokio vytyčili za válečný cíl prezident USA F. D. Roosevelt a předseda vlády Velké Británie W. Churchill na své schůzce 14. - 27.1.1945 v Casablance. Tento princip byl potvrzen na konferencích Velké trojky (SSSR, USA, V. Británie) v Teheránu, v Jaltě na Krymu a posléze petrifikován v dokumentu o bezpodmínečné kapitulaci německých ozbrojených sil z Remeše a Berlína 7. a 8. května 1945. Konce války bylo dosaženo až po drtivé porážce německého militarismu. Teprve po této primární podmínce následovala politickoekonomická i občanská řešení poválečného uspořádání Německa (rozhodnutí Postupimské konference, statut Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku). Konec války spatřovaly spojenecké velmoci povždy v bezpodmínečné kapitulaci Německa, Japonska a jejich satelitů, což v žádném případě nelze překrýt neurčitostí pojmu "konec války".
