České národní listy

29.8.2019 Veronika Sušová-Salminen  

Veronika Sušová-Salminen ukazuje na výrazný posun ve francouzské politice vůči Rusku, která by mohla znamenat průlom.

Když někdo před pěti lety hovořil o multipolarismu v zahraniční politice, byl pomalu považován za druhého Alexandra Dugina či agenta Kremlu. Dnes se ovšem slovo stále častěji skloňuje v ústech západních odborníků, zatímco Dugin fakticky zajímá jen pár marginálů v Evropě i doma v Rusku. Západní odborníci přiznávají, že multipolarismus se už utváří a stane se postupně realitou mezinárodních vztahů. V posledním vydání Foreign Affairs (vydání September/October 2019) v článku Odda Arneho Westada se například píše: „Svět se dnes stává více multipolárním než bipolárním. Tento proces je prostupný a dá se jen těžko pochybovat o tom, že je skutečný.“

Do ranku „tabu“ také patřilo říkat nahlas, že vylučování Ruska z Evropy je hrubá strategická chyba, která není v zájmu Evropy a Evropské unie. Či to, že bez Ruska se nedá počítat s bezpečným evropským kontinentem. Či to, že posouvání Ruska k rostoucí Číně je další strategický omyl – tady se mávlo rukou, prý jsou to autoritáři, tak k sobě patří. Ani varování, že Evropa riskuje, že se dostane pod tlak dvou soupeřících rivalů – USA a Ruska, nedošla sluchu a byla považována za kacířství. Skoro všichni si to s Ruskem chtěli vyřídit, neustále varovali před jednáním a diplomacií (ta se prý rovná appeasementu Hitlera na konci 30. let) – jediným řešením je ukázat Rusku sílu, militarizovat hranice, dát nové miliardy na zbrojení, postavit ploty na hranicích s Ruskou federací, chystat se na válku a případně vyvěšovat po českých městech plakáty s „Putlerem“.

Emmanuel Macron, vzorový liberál a naděje proti vlně (Ruskem placených) populistů v EU, se minulý týden sešel na další schůzce s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Přes jasné neshody byl výsledek jednání hmatatelný: průlom ohledně výměny ukrajinských a ruských zajatců 33 za 33, která se měsíce nehýbala z místa, a perspektiva nového jednání v rámci „normandského formátu“ o řešení ukrajinského problému. Francouzský lídr pak na Facebooku prohlásil Rusko za „hluboce evropskou zemi“, postoval v ruštině, že „Věříme v Evropu od Lisabonu po Vladivostok“ a zdůraznil nutnost vybudovat bezpečnostní architekturu mezi Ruskem a EU. Následně Macron řekl, že by podpořil návrat Ruska do skupiny G7, v čemž se kupodivu shodnul s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Po skončení summitu skupiny G7 potom Macron v projevu řekl, že „vylučování Ruska z Evropy“ je hrubá strategická chyba, varoval, že by se Evropa mohla stát centrem nové studené války, odmítl další sankce proti Rusku jako něco, co není v zájmu Evropy a zopakoval, že vztahy s Ruskem jsou klíčem k bezpečnému kontinentu. Uvedl také, že v důsledku této chybné evropské politiky se Rusko posunulo k Číně. Citujme ještě: „Nemůžeme obnovit Evropu bez obnovení spojení s Ruskem, jinak se Rusko posune blíže jiným velmocem.“ A dále pak: „Rusko má stejné HDP jako Španělsko, a jeho populace klesá. Myslíte si, že to někdo vydrží? Potřebujeme této zemi (tj. Rusku – VSS) nabídnout strategickou volbu, kterou nevyhnutelně potřebuje.“

Shrnuto, Macron řekl to, co v českém případě roky zůstávalo na okraji diskuze a bylo dokonce považováno za „proruský“ postoj. Autorka těchto řádků některé tyto myšlenky načrtla již v závěru své monografie o Putinově Rusku, řadu z nich opakovala na stránkách našeho webu i v několika článcích pro zahraniční média o nutnosti vybudovat inkluzivní bezpečnostní systém spolu s Ruskem s důrazem na to, že bezpečnost nemá ideologická přízviska. Jiný náš autor, profesor Oskar Krejčí, na mnohé z nich upozorňoval ve svých komentářích a článcích, i v knize Geopolitika Ruska. Nyní tedy stejné myšlenky formuloval od řečnického pultu francouzský prezident.

Jak této změně či posunu Macronova uvažování nejspíš rozumět?

Za prvé, Macron je nepochybně ambiciózní politik, chtěl by ukázat jasné diplomatické úspěchy a posílit tak vliv Francie, která se v poslední dekádě ocitá v oslabující pozici – především vůči Německu. (Zde by měla zpozornět česká diplomacie).

Za druhé, pět let patové situace, kdy se vztahy s Ruskem v podstatě ocitly v zajetí negativní dynamiky, už zřejmě stačí, dosavadní politika izolace a trestání Ruska k ničemu podstatnému nevedla. Změna vlády v Kyjevě i to, že Angela Merkelová už nepředstavuje silnou lídryni Německa, dávají šanci na obnovení jednání a nalezení nového kompromisu. Protože od Ukrajiny se musí nyní začít.

Za třetí, Macron nemluvil jako naivka. V jeho slovech zazněly pojmy jako „vyrovnávat“ ruské globální ambice (nikoliv ale zadržovat) či „strategická volba“ pro Rusko, což odpovídá realističtějšímu vidění mezinárodní politiky a naznačuje, že si Macron uvědomuje, že má tu čest se světovou velmocí, a ne s dědečkem Mrazíčkem.

Za čtvrté, svoji roli bude zřejmě hrát reflexe toho, jak se dál vyvíjí bezpečnostní situace mezi USA a Ruskem, tj. rozpad dohody INF, která regulovala strategické jaderné zbraně a už nyní jasně ukazuje svoje negativní důsledky nejen pro Evropu.

Za páté, s odchodem Velké Británie se změní situace v Evropské unii a bude se hrát o její modifikovanou podobu. Podle Politico už Macron vytváří vlastní aliance na východním křídle EU, což je svého druhu návrat Francie do pozic po první světové válce. I když tradiční rusofobie (tj. disproporční strach z Ruska, který má kulturní a ideologický podtext, slovo nepoužívám jako nadávku a odlišuji jeho význam i využití od rétoriky samotného Ruska) zdejších elit může být pro Macrona problém právě ve vztahu k Rusku.

Za šesté, Trumpova politika vůči spojencům v NATO nepochybně přispěla k tomu, že se ve Francii v nové formě oživuje gaullistická tradice – posun ke kontinentalismu (Evropa od Lisabonu po Vladivostok). Tento trend ještě posílí odchod Británie z Evropské unie – Macron už formuluje základy jakési evropské bezpečnosti mimo NATO, nebo paralelně s ním. Nicméně posun ke kontinentalismu musí každopádně zahrnovat nové uspořádání vztahů mezi EU a Ruskem, které sice neodstraní všechny rivality, ale nebude už veskrze konfliktní.

Za sedmé, zdá se, že Macronovi někdo vysvětlil, že udržení Ruska v západním orbitu představuje nejen ekonomicky výhodnou cestu, ale i cestu k Rusku, které se bude úspěšně modernizovat, i když to nebude znamenat westernizaci. Ta ostatně už není na pořadu dne vzhledem k relativnímu úpadku ekonomické, demografické a politické moci Západu, USA i Evropské unie. Jeho reflexe by měla vést k většímu pragmatismu tváří tvář multipolaritě a diverzitě, kterou přináší. Západ by se měl snažit vytvořit takový systém multipolárních vztahů, ve kterém si udrží vlastní slovo a identitu. Na hru s nulovým součtem už asi nemá…

Trendy v mezinárodních vztazích, které jsem tu načrtla, nejsou samozřejmě přímočaré a jejich prosazení do reality bude dost komplikované. Scénář dalšího vývoje rozhodně ještě není napsán, o významný posun se ale jedná. Prvním náznakem toho, jestli má Emmanuel Macron šanci prosadit nový kurz vůči Rusku, bude zářijové jednání v rámci normandského formátu. Zde můžeme být zatím jen velmi opatrnými optimisty. Ostatně, John Bolton, poradce amerického prezidenta pro národní bezpečnost, je právě ve chvíli psaní těchto řádků na jednání v Kyjevě.

Ilustrační foto: Autor: Oficiální stránky prezidenta Ruské federace (kremlin.ru/http://www.kremlin.ru/events/president/news/61336/photos/60429)

http://casopisargument.cz