Obrany husitství 4
Obrany husitství 4
(Od české reformace k národnímu obrození)
Doc. PhDr. Josef Haubelt, DrSc.
Do popředí postupně vystupovalo i příznivé posuzování husitů. Jan Alois Hanke z Hankenštejna hájil sice roku 1793 v Doporučení české řeči a literatury češtinu, ale s ní i Jana Žižku, s výhradami ovšem, ale přece jenom slovy: Jak by mohl Alexander vésti své malé vojsko do tolika nebezpečenství, kdyby je nebyl oslovoval řecky? Byl by náš Žižka, hrdina, který vyhrál třiadvacet řádných bitev a žádnou neprohrál, byl by způsobil žel tak veliké převraty, kdyby mluvil ke svým krajanům německy nebo francouzsky? Václav Thám (1765-1816) hovořil roku 1785 v předmluvě k Básním v řeči vázané už naprosto jasně: Nadto i tu ušlechtilou a jindy vždy jadrnou řeč naši českou (jíž přezděli husitskou, ne za jinou příčinou, než by tím jménem nám sice slavným, jim ale ohyzdným ji potřít a lidu v lehkost uvésti mohli) ve svou jezuitskou, to jest nesličnou a nemotornými slovy promíšenou přetvořili. Konečně roku 1787 se v české Boudě na pražském Koňském trhu dávala česká, dnes nedochována hra Jakuba Tandlera Vůdce táboritů, o níž se v novinách referovalo slovy: Jak tato nově vypracovaná hra opět od našich Čechů vážená byla, nesčíslné množství pokaždé shromážděného lidu toho svědkem býti může!
Husitská tradice v lidu žila. Přišel Josef Dobrovský, který pro pravdivé ocenění husitství vykonal obrovskou práci už tím, že nevyvratitelnými důkazy zničil svatost Jana Nepomuckého, barokní chiméry, jejíž kult se stal ohniskem ideového zápasu doby temna proti živosti husitské revoluční tradice mezi znevolněným českým lidem. Šel však dále. Roku 1787 recenzoval Roykův spis a přitom ocitoval z německého spisu vydaného roku 1783 v Lipsku Úplné dějiny husitů slova, s nimiž se nepochybně ztotožňoval:.. .dějiny doby té, jakkoliv hrozné, vykazují zároveň velké a vznešené stránky národa českého, mnoho velkých hrdinů a státníků, kteří za všech dob zůstanou předmětem obdivu a následování. Jeho koncízní Dějiny českých pikarditů a adamitů podaly očištěný obraz významné kapitoly husitství a učinily tak poté, co byl diskreditován zlovolný nepřítel husitů Eneáš Sylvius Piccolomini: Eneáš Sylvius, jehož Historie česká byla tak hojně čtena, měl to štěstí, že našel mnoho těch, kteří od něho dobromyslně a krátkozrace, bezmyšlenkovitě přijímali i to, o čem podává klamné zprávy. Dobrovského závěry o husitství pak vyvrcholily v jeho německých Dějinách české řeči a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und Litteratur).
Záměrem sepsat přehledné dějiny českého jazyka a literatury se Dobrovský zabýval už v roce 1787. Jejich první koncept ukončil v únoru 1790. Své syntetické dílo chtěl původně otisknout úvodem Úplného slovníku českého jazyka Františka Josefa Tomsy (1753-1814). Zveřejnil je však před jarem 1791 v Pojednáních Královské české společnosti nauk s názvem Dějiny české řeči (Geschichte der böhmischen Sprache). Pracoval dále a počátkem května 1792 vydal pražský nakladatel Jan Bohumír Calve (+1805), svobodný zednář, jeho rozsahem čtyřnásobné Dějiny české řeči a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und Litteratur). Textu této syntézy věnoval Dobrovský pozornost po celý život. V červnu roku 1818 vydal pražský nakladatel Bohumír Haase Dobrovského Dějiny české řeči a starší literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und älteren Litteratur), které byly dovedeny až do roku 1526. Další svazek s přehledem vývoje české literatury od nástupu Habsburků na český trůn až do konce osmnáctého století měl následovat. Nevyšel však, ač na něm Dobrovský usilovně pracoval.
Výklad o husitství začal Dobrovský slovy: Českým reformátore
Janem Husem začíná nová epocha v dějinách českého národa a jeho kultury, tedy také jeho řeči. Psal nejenom jako dějepisec jazyka a literatury, ale mnohem zásadněji o vládnoucím českém údobí husitském, i když k tomuto zásadnímu ocenění dospěl samozřejmě přes poznání stavu jazyka a literatury. Zákony, listiny a jiné spisy duchovního a světského obsahu jsou nyní stále častěji psány v české řeči. Němci jsou ze všech úřadů vyloučeni a němečtí křižáci, táhnoucí do země, jsou hned na hranicích zdvořile odmítnuti. Cizím kupcům bylo papežskými bulami zakázáno převážet českým kacířům zboží. Tak začali nyní Čechové, aniž byli určováni cizí silou nebo lákáni zahraničním příkladem, po předcházejících již prvních pokusech napínati své vlastní síly. Ano, husitství bylo podle Dobrovského i politicky a v náznaku i hospodářsky vrcholným obdobím národních českých dějin. Pro Dobrovského bylo sotva možné, aby už tehdy naznačil také sociální obsah husitismu. Přesto však jeho dílo přineslo kvalitativní zvrat v nazírání na celé 15. století. Právem psal Dobrovský 15. dubna 1796 Josefu Valentinu Zlobickému (1743-1810): Však ti husité, naši dobří předkové, nebyli tak zlí lidé, jak se jezuité domejšleli. Již na jejich kaceřování nic nedáme. Brána k Palackého filozofii českých dějin se otevřela vpravdě dokořán.
Zájem o husitství Dobrovského neopustil ani v posledních letech jeho života. Tehdy do jeho myšlenkového světa silně vstoupil Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832), který o českých dějinách četl zvláště v Souhrnných dějinách Čech profesora historie z Jeny a z Berlína Karla Ludwiga Woltmanna (1770-1817), v Lidových pověstech Čech Karoliny Woltmannové a v Husitské válce rodáka ze Slavkova Zachariáše Theobalda (1584-1627). Znal ovšem i spisy Václava Hájka z Libočan, Eneáše Sylvia Piccolominiho a Pavla Stránského. V létě roku 1823 se Goethe seznámil v Mariánských Lázních s Dobrovským, jehož správně nazýval starým mistrem historického kritického bádání: Kde zasáhne, tam je hned vidět mistra, který svůj předmět dokonale ovládl a kterému se zlomky rychle řadí v celek.Tehdy se Dobrovský od Goetha dověděl, že v Jeně je kodex Bohuslava z Čechtic, zvaný Antithesis Christi et Antichristi, prvořadý pramen pro dějiny husitství. Goethe tento Jenský kodex výtečně znal a jeho informace se u Dobrovského setkaly s mimořádným zájmem. Goethe tedy 18. prosince 1823 odeslal z Výmaru do Prahy německý popis kodexu, za což mu vděčný Dobrovský poslal své Dějiny české řeči a starší literatury. Došly do Výmaru v únoru 1824. A Goethe pak 20. srpna 1824 odesílal Společnosti vlastenského muzea do Prahy kopie některých ilustrací z Jenského kodexu, které znázorňovaly Husa jako učitele, Husa na kostnické hranici, přijímání podobojí, vítězství husitů nad křižáky a slepého Jana Žižku v čele bojovníků a sedláků. Tyto Goethovy činy měly mimořádný význam pro české dějepisectví.
Ve druhé části své přednášky před Leopoldem II. vykreslil roku 1791 Dobrovský obraz aktuálního stavu slovanského národa, obraz Slovanstva. Jestliže uzavíral, že právem tedy slovanský národ se tím může honosit, že zevnitřní bezpečnost celého arcidomu nejpředněji svou mocí zachoval, jakož i ještě v ten čas hotov jest, jej ještě dále statkem i krví bránit a při jeho vznešenosti mocně zachovat, pak oporou tohoto stanoviska se mohl stát pohled na Slovanstvo jako celek, který v evropských poměrech už představoval mocnou sílu a možný faktor stability vlády, k níž se Dobrovský svou přednáškou obracel. V souvislosti se studiemi o nejstarších sídlech Slovanů poukázal Dobrovský na to, že původní Slované v kontaktu s franckou říší tak velmi skloněni byli, že Němci s nimi co s otroky nakládali, a odtud to zlé vyznamenání slova Skláv, od otrockých Sklávů, anebo dle německého vyslovení Sklaven. Připomněl, že Slované v Byzanci k tahání měchů a k jiným opovrženým pracem musili se dát potřebovati a že ze Saska, z Míšně, z Duryňska, z Lužice, z Braniborska a z Pomořaní a ze Slezska až na malé ostatky zapuzeni byli, a jazyk jejich vyhlazen byl. S tím pak konfrontoval současný stav Slovanstva, že tedy nejsou více žádní Sklávové v hanebném smyslu tohoto slova, jímž lidské pokolení se postupuje, že nyní panují skrze ruský a slovanský kmen od Černého moře k Lednatému, zavírají smlouvy na pomezích Ghyneského království, vysílají v jazyku svém ukazy (rozkazy) více nežli dvě stě mil daleko a široko, nové a neznámé krajiny a ostrovy hledají a vynalézají na vysokém světě moři mezi Azií a Amerikou", a že konečně nyní ale sultánovi krymskou zemi berou, poráží na Černém moři jeho lodí... Ano, Dobrovský dosti důrazně ukazoval Leopoldu II., že jeho říše je vlastně podle většinového podílu slovanského obyvatelstva slovanským státem a že ve světě je Slovanstvo už silou! V této nápovědě, která ukazovala po smlouvě Rakouska s Ruskem roku 1787 na úlohu ruského národa mezi Slovanstvem, zaznívaly už první zřetelné tóny vlastenecké představy o slovanské vzájemnosti.
Dobrovský nebyl v roce 1791 ještě zakladatelem slavistiky. Stal se jím až dvěma desetiletími práce, která následovala. Avšak už v roce 1791 formuloval Dobrovský politická stanoviska, která ukazovala na význam slovanské vzájemnosti. Když Leopoldu II. předkládal závěrem svého vystoupení českou publicistiku, vzniklou při příležitosti korunovačních slavností, v tom spolu s čistopisem své přednášky i vlastenecké vzbuzování k vděčnému očekávání Leopolda II., krále pána našeho rychtáře z Milčic Františka Vaváka (1741-1816) a Píseň pro český národ k vítání a korunování Leopolda II. profesora pastorální teologie z Olomouce Václava Stacha (1755-1831), pak tato jeho nápověda důrazně demonstrovala růst sebevědomí českého národa, uvolněného zejména zrušením nevolnictví. A byla odvážnou výzvou k proměnám vládní politiky, výzvou, kterou později v jiné situaci austroslavisticky formuloval až František Palacký.
Dobrovského přednáška vyšla ihned tiskem. Její německý text vydal svobodný zednář Jáchym hrabě Sternberg (1755-1808), do češtiny ji přeložil Karel Ignác Thám (1763-1813). Český i německý tištěný text se však odlišoval od toho, co bylo Dobrovskému povoleno přednést. Pro závěr svého projevu si Dobrovský nastylizoval stížnost českého lidu, totiž že se v své mateřské řeči neslyší. Chtěl Leopoldu II. říci: To mne popouzí jménem mnoha set tisíců k té nejponíženější prosbě, aby Vaše Císařská Milost národ český také při tomto předrahém dědictví od jich předků, totiž při jeho mateřském jazyku před neslušným nakládáním chrániti ráčila. Ačkoliv se zdá, že by veliký prospěch z toho z jedné strany pro obecní zprávu vyplýval, kdyžby všichni poddaní jednou a touž řeč mluvili, tak jisté jest to také z druhé strany, že každé násilí v tom škodlivé bývá, a že pravá politika a mnohdykráte všelikých národů rozdílných jazyků co nejplatnějších prostředků k dosáhnutí omylů svých užívati může. Původně zamýšlel hovořit o slovanských nářečích, zvláště o jazyku českém a předložit návrh na vydávání slovníku českého jazyka. Takovýto projev by ovšem příliš nepřesahoval úzké hranice akademického zájmu české inteligence. Vykročil tedy ze své vědy do oblasti politiky, a i když závěr jeho přednášky patrně nemohl být v důsledku cenzurních zásahů prosloven, přece jen se tiskem dostal mnohem dále do společenského vědomí než kterákoliv jiná z početných tehdy obran českého jazyka.
Dobrovského přednáška byla ve své době symptomem tím více, že v roce, kdy byla proslovena a kdy ovlivnila společenské vědomí českého národa, bylo dokončeno i první Dobrovského syntetické dílo, jeho epochální Dějiny české řeči a literatury. Tyto dva Dobrovského výkony představují finále českého osvícenského myšlení. Jsou tečkou za josefínským rozmachem českého osvícenství a tím zároveň i východiskem nové etapy ve vývoji českého národního obrození i myslitelského díla Josefa Dobrovského.
Roku 1790 byl moravský generální seminář v Hradisku u Olomouce zrušen a jeho rektor Dobrovský poslán do výslužby. Dostával skromnou penzi 500 zlatých ročně, k níž přistupovalo ročně 600 zlatých, které mu vypláceli Nosticové za hofmistrovské působení, ukončené před odchodem na Moravu. Není ovšem pravdou, že by se Dobrovský těšil zvláštní přízni české šlechty. Vždyť hofmistr byl v šlechtické rodině jenom lepším lokajem, jemuž přidávaly v případě Dobrovského na významu výsledky vědecké práce. Dobrovského kritická věda však vyvolávala velmi nepříznivé postoje zvláště u prelátů pražské arcidiecéze. A jako rektor generálního semináře byl Dobrovský de facto státním úředníkem a uskutečňovatelem josefínské politiky, té politiky, k níž byla konzervativní česká aristokracie v opozici. Je ovšem nepopiratelné, že Nosticové měli Dobrovského v mimořádné oblibě. Roku 1782 byl totiž Dobrovský se svými urozenými žáky na lovu v krušnohorských Jindřichovicích a utrpěl tu vážné zranění. Byl koulí zasažen do prsou za okolností, z nichž bylo možno vyvodit, že vlastním tělem zachránil život prvorozeného dědice majorátního panství. Proto se těšil přízni Nosticů i poté, co byl penzionován. V devadesátých letech 18. století se u Dobrovského začala periodicky opakovat vážná duševní choroba, spojovaná se zraněním na lovu v Jindřichovicích. Hrabě Bedřich Nostic dal tehdy pro svého vychovatele upravit v zadním traktu malostranského paláce zchátralou budovu dřívější koželužny na skromný zahradní domek, když proslulý pražský lékař Jan Theobald Held doporučil nemocnému učenci pobyt ve volné přírodě. Spolu s domkem dostal Dobrovský i kus dnešní Kampy, kde si začal budovat botanickou zahradu a kde také vznikala jeho jediná přírodovědecká studie o botanické klasifikaci. Přes tuto nostickou přízeň byl vztah české aristokracie k Dobrovskému více než chladný, a to do té chvíle, než se těsně před bitvou u Lipska roku 1813 objevil v zasedací síni Královské české společnosti nauk ruský generál skotského původu Barclay de Tolly v doprovodu svých štábních důstojníků ve slavnostních uniformách, aby vzdal okázalý hold přednášejícímu Dobrovskému, nejvzdělanějšímu ze všech Slovanů. V té době se také ve vlně náhle vzniklého zájmu šlechtické aristokracie o Dobrovského upevnilo přátelství mezi věhlasným učencem a mladým hrabětem Eugenem Černínem, které vedlo k častým pobytům Dobrovského na Chudenicku a v Jindřichově Hradci. Z této přízně nelze ovšem vysuzovat téměř nic o společenské povaze Dobrovského díla. Šlechta té doby nebyla vůbec jako celek fosilní sociální skupinou, reliktem ze starých dob. Někteří pozemkoví vlastníci šlechtického rodu začali na své půdě zvláště po zrušení nevolnictví podnikat. Černínové například náležejí k prvním zakladatelům cukrovarů v českých zemích. Podnikali novým způsobem a pozvolna se proměňovali
