České národní listy

Obrany husitství 1

(Od české reformace k národnímu obrození)

Doc. PhDr. Josef Haubelt, DrSc.

Naplňujeme svoji existenci ve zvláštním prostoru. Žijeme opravdu ve středu Evropy. Na tomto místě jsme stlačováni ze všech stran, v prvém sledu populacemi, s nimiž sousedíme. V tomto postavení se vůči nám uplatňovalo střídavě násilí s asimilací tím spíše, že není bez pravdy mínění, že kdo vládne nad českými zeměmi, vládne vlastně nad Evropou. Onen tlak vůči nám nemá proto jenom středoevropský ráz. Uplatňují se v něm velmocenské ambice, samozřejmě i oněch velmocenských celků, s nimiž nesousedíme a které jsou od nás geograficky vzdáleny. Vstupovali jsme do středu Evropy v souvislosti se slovanskou expanzí ve směru hlavně na západ, s expanzí, která dovedla naše předky až na pomyslnou hranici, která probíhala severojižním směrem vlastně skoro až od dnešního Hamburku, pak kolem západních svahů pohoří Harz do bavorského Podunají, a pak v podstatě souvisle napříč dnešním Dolním Rakouskem až k historickým hranicím sídel jižních Slovanů. Tato expanze však byla brzy nejenom zastavena, nýbrž přeměněna v zatlačování našich předků na východ, také  šířením křesťanství ohněm a mečem.

Politický útvar, v němž dnes sídlíme, má na hranicích ochranný val horstev a vysočin. Je jimi obklopen ze všech stran, s výjimkou západní části jižní hranice Moravy, kde je otevřen ve směru ke střednímu Dunaji. V prvních staletích našich dějin byl tento horský val pokryt téměř neprostupnými pralesy, které se rozšiřovaly směrem do vnitrozemí. A tam, kde nebyl prales, tam často bývaly mokřady, takže cesty k životně důležitým sídlištním citadelám byly obtížné, protože jejich prostupnost měla své hranice. Rezultátem také této okolnosti je i dnešní stav, skutečnost, že obyvatelstvo republiky představuje dnes nejzápadnější výspu Slovanstva, vymezující svou identitu vytvářením svých postojů vůči převážně neslovanským  sousedům. Tento moment měl ovšem dominantní význam v časném středověku, ve staletích husitské reformace, ve století národního obrození a pak také ve státně samostatné československé demokracii minulého století. Není projevem ješitného nacionalismu mínění, že jsme zejména mezi dvěma světovými válkami minulého věku byli ostrovem demokracie, obklíčeným ze všech stran, z východu, jihu, západu i severu autoritativními státními celky ve všech případech nakonec fašistického a militaristického profilu. V těch dobách jsme tomuto tlaku odolávali se ctí,  také v létech světové války a po jejím zakončení.

Velké státní útvary měly už v čase, kdy se vytvořily, tendenci expandovat za své hranice, podrobovat a podmaňovat si menší komunity, a nakonec bojovat o nadvládu  všemi dostupnými prostředky a nad všemi. K tomu ovšem i velmoci dnešních časů potřebují vnitřní stabilitu a dlouhodobé přetrvávání vládních forem.  Vzpoury, převraty a revoluce ohrožují vždy a všude, zevnitř i zvenčí, jejich programově artikulované  sobectví. Zpravidla však přeceňují své síly i možnosti a nakonec zkolabují. Předkřesťanský antický svět vytvořil skvělou civilizaci, která je ve svém celku základem toho, čím jsme, a proto se k ní neustále vracíme a musíme vracet. Řím však přepjal své síly a podlehl zdánlivě slabším, a stejně tak se tomu stalo s legitimní dědičkou antické civilizace, kterou byla Byzanc. Smutných konců se dočkalo impérium Španělů, nad nímž slunce nezapadalo. Osudy Habsburgie a Svaté říše římské německého národa snad není zapotřebí připomínat. Osudy koloniálních impérií Francie a Velké Británie jsou zajímavé především tím, co nastalo, když se jejich panství v zámoří zhroutilo. Poníženy byly i takové státy, jako bylo Německo a Rusko, a jejich ambice se nakonec vtlačily do hranic, v nichž existují právě dnes. Je možné, že světovládné choutky kohokoliv se brzy stanou minulostí, tváří v tvář katastrofální devastaci přírodního prostředí, která je dnes hrozbou  pro existenci lidstva a která si možná vynutí nikoliv velkopanskou globalizaci, ale svět lidské solidarity.

Osudy středních a malých států a v nich žijících národů jsou odlišné od toho, jakými  byly a jsou dějiny velmocí. Sotva se mohou katapultovat k velmocenským ambicím. „Menší“ a „malí“ se musí neustále starat o to, aby se nestali hračkami v rukou mocných. Musí být neustále ve střehu, s vědomím, že se za všech okolností musí starat o zvyšování kvality své identity, i když v rámci politiky, kterou světu vnucují nejmocnější. A je zvláštností zejména těch celků, které jsou v ohnisku zájmu světové politiky, že se v nich vytvářejí menšinové skupiny s extrémistickými postoji, pro které je kategorickým imperativem jednání v zájmu nejmocnějších. Takovým bylo a je i dnes  naše minulé i dnešní  postavení. Z těchto důvodů především byla naše minulost jevištěm toho, co si velké státy a početné populace nemohou dovolit, jevištěm stálých státních změn převratového typu. Antická civilizace znala smysl úsloví, že když sláva patří vítězům, tak čest patří poraženým. V naší dějinné situaci je tomu jinak. Vítězům náleží pokud možná neomezená moc, poraženým nikoliv čest, ale jenom a jenom zejména dnes ponížení, urážky a výprask. Džentlmenství nemělo u nás v minulosti a nemá ani dnes domovské právo. Těch, kdo se převratem dostanou k moci, se obvykle zmocní syndrom Robespierre. Nedokáží se svým radikálním jakobinismem v pravou chvíli přestat. A jenom moudřejší z nich vědí, jakou hrozbou je tato smrtelná nemoc.  Tak tomu v Čechii  bylo vždy, tak tomu je dnes, a zejména dnes. Tak by tomu nemělo být, zejména dnes.

Dějiny vždy byly, jsou a budou současností. Jejich pojetí se ovšem budou odlišovat a někdy se stanou i protikladnými. Každá zásadní společenská změna přináší ve smyslu filozofické dialektiky Georga Wilhelma Friedrich Hegela (1770-1831) horečnaté úsilí těch, kteří mají z této změny prospěch, zašlapávat koncepce dominující v negovaném způsobu vlády doslova a do písmene do prachu, a zároveň vytvářet pohledy jiné, koncepcím odmítaným často přímo protikladné. Pravda je však vždycky jenom jedna, a je vždycky odvislá na poznání. Proto také se mnohdy za nové vydává to, co je prastaré, v krajních případech to, co je hodné zapomenutí, dokonce i to, co bylo zapomenuto. S takovými postupy se ovšem setkáváme především tam, kde světu vládnou peníze a kde se nejenom historikové dokáží prodávat,  doprodávat a vyprodávat, jenom když dobře vydělávají a když se jim daří těšit se ze slunění v tropickém klimatu veřejného zájmu. Výsledky poznání jsou ovšem záležitostí generací. V něčem se  budeme vždy shodovat a v jiném vždy rozcházet. A jde vždy o to, na čem se budeme shodovat, co tedy bylo poznáním, hodnotou, která nás vytváří a která nikoliv. Anebo která nám spolehlivě sdělí, kým jsme byli a  kým jsme.

Vznik českého knížectví je prvním zastavením, které chceme na našich cestách minulostí připomenout. Mimořádnou důležitost pochopitelně má Velká Morava, která doširoka expandovala a na jejíž troskách se upevnilo dokonce několik státních celků. Z nich nás na prvním místě zajímá České knížectví,  v němž jeho stabilizaci dovršil nikoliv kníže Václav z rodu Přemyslova spolu se svou bábou Ludmilou, nýbrž jeho bratr Boleslav I., problematicky a tendenčně vykřičený jako „bratrovrah“, ač jím patrně nebyl. Toto knížectví prošlo ve svém vývoji ke statutu království několika krizemi, z nichž snad nejvážnější se „vyřešila“ vyvražděním kmene Slavníkova v Libici nad Cidlinou. Nemusí být výmyslem, že příčinou této  události byla tehdy běžná krevní msta. Je však zřejmé, že tento vskutku zločin znamenal odstranění rivality mezi rody knížete Slavníka a knížete Přemysla. Německý nedávno zesnulý historik Ferdinand Seibt měl dobré důvody vyslovit mínění, že tato rivalita směřovala k tomu, aby se hranice mezi tehdejším Německem a tehdejším Polskem setkaly na východ od Prahy, v oblasti Českého Brodu,a to tím spíše,  že biskup Vojtěch Slavník ,prý svatý, se nakonec stal trubadúrem agresivní politiky německého císaře Oty III. Saského.

Důležitým datem v českých dějinách se stal 11. leden 1158, kdy český kníže Vladislav II. získal dědičně královský titul. Vzestup českého království vrcholil  nejprve v letech 1253 až 1278 expanzivní vládou Přemysla Otakara II. Jeho rozmach ohrozila v roce 1306 vražda posledního českého krále z rodu Přemyslova Václava III. Po nástupu dynastie Lucemburské na český trůn se za vlády zprvu krále římského a pak císaře římského Karla IV. a v letech 1346 až 1378 jako českého krále Karla I. dostalo České království k dalšímu vrcholu svého rozkvětu kulturního, politického i hospodářského. Vyzrálost českého státu se projevila také vyspělostí a aktivitou teologické, právnické i lékařské inteligence, schopné tvůrčího vědeckého myšlení. Činem nadnárodního významu bylo založení Univerzity Karlovy (7. dubna 1348). Budoucnost otevírali kritičtí myslitelé kazatelé, z nichž vynikli Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže a zejména Matěj z Janova, a spolu s nimi i Tomáš ze Štítného. Jejich nejenom myslitelské dílo, ale též veřejnou kazatelskou aktivitu chápeme jako preludium české reformace.