České národní listy

Oběť germanizace - Lužičtí Srbové IX

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

5. Střídavé vlny

V historii lužickosrbského národa zaznamenáváme několik vln pozitivního vývoje, vystřídaného obdobím plným negativních jevů. Hned na počátku 16. století na sebe upozornila jazykovědce a státovědce lužickosrbská přísaha měšťanů z Budyšína, dosud známá nejstarší písemná památka. Z roku 1543 pochází překlad lužickosrbské křestní agendy, nejstarší svědectví církevní literatury. R. 1548 vyšel překlad Nového zákona do lužické srbštiny spojený se jménem M. Jakobicou, záhy následuje první tištěná lužickosrbská kniha, zpěvník s katechismem od Albina Mollera v dolnolužickém jazyce.  Pozitivní období je ještě vyznačeno v roce 1597 i první tištěnou knihou v hornolužické srbštině. Celé 16. století se jeví mnohem přijatelnější, než doba pruské nadvlády.

17. století přineslo pustošivou třicetiletou válku s poklesem obyvatelstva.  Další, 18. století, je opět jasnější. V roce 1709 vyšel překlad Nového zákona do dolnolužické srbštiny, pořízený Michalem Fenclem a zásluhou Bogumila Fabriciuse byl prvně formován lužickosrbský spisovný jazyk. Dostavil se i úspěch organizační, v roce 1716 začal pracovat kazatelský spolek Sorabia a jeho tradice se dochovaly do dnešních dnů a je ve skutečnosti vůbec nejstarším studentským spolkem v Německu. Od poloviny 18. století roste také zájem o kulturní, osvětovou a vědeckou pomoc sousedních slovanských sousedů, utvrzuje se solidarita s Poláky a s Čechy. Dokonce i někteří němečtí vědci se zajímají o historii Lužice a věnují pozornost jazykovým otázkám. Posílili tím národní povědomí, tak důležité pro každý malý národ. Od roku 1767 se datuje také vznik a rozvoj necírkevní krásné literatury. Vývoj mohl gradovat v činu dvou studentů, kteří v roce 1790 vydali Měsačne pismo k rozwučenju a k wokřewjenju. Byl to měsíčník, po prvním čísle úřady zakázaný. Na sklonku století historie zaznamenala rolnické nepokoje ovlivněné Velkou francouzskou revolucí a také tvrdé tresty pro sympatizanty revoluce.

19. století připomíná ještě větší vlnobití a pozitivní tendence střídají negativní rozhodnutí pruské, případně saské vlády. Ke kladným jevům patří bezesporu vydávání Lužickosrbského vypravěče a kurýra (1809-1812). Negativní důsledky mělo administrativní rozdělení Lužice, kde hranice okresů byly vedeny tak, aby lužickosrbské obyvatelstvo bylo všude v menšině. A v Berlíně je v roce 1818 vydáno nařízení o dalším omezení lužické srbštiny. Stalo se to v době, kdy se v Prusku odvíjí tzv. národní obrození, ale ve zcela jiném pojetí než v Čechách, kde stoupá angažovaná aktivita ve prospěch jazyka, kultury, vědy, umění a celkové povznesení českého národa. Podobný emancipační proces nastoupil i v Lužici.  Pruské pojetí obrození mělo však zcela jiný charakter, promítlo se do osvíceneckého absolutismu a do militarizace společnosti s cílem vybudovat silnou moc schopnou odolat vlivu francouzské revoluce a bonapartismu. V letech 1813-1814 byla zavedena v Prusku všeobecná branná povinnost a toto opatření mělo za cíl „národ ve zbrani“ a tím i připravit osvobození Pruska od francouzské nadvlády. Současně se i touto cestou upevňoval pozdní feudální režim.

V letech 1841-1843 se pozornost lužickosrbské inteligence obrací k národopisu a ke sběru lidových písní a pohádek. Politická činnost byla v této době plná rizik. Jan Arnošt Smoler  a Leopold Haupt vydávají ve dvou svazcích lidové písně Lužických Srbů  v Horní a Dolní Lužici. Vyvolají další sběratelské aktivity. V roce 1842 Habdrij Zejler a Jan Arnošt Smoler zakládají noviny Tydženska Nowina, což je vlastně předchůdkyně Serbske Nowiny. Sběratelské hnutí vyústilo v roce 1845 v uspořádání prvních pěveckých slavností, což by l nenápadný, ale politicky uvědomovací čin. Pro vědecký svět znamenalo mnoho založení společnosti Mačice Serbska.

Do politické oblasti, díky revolučním událostem, zasáhl v r. 1848 Bramborski srbski Casnik, předchůdce pozdějších novin Nowy Casnik. Byl vydáván v dolnolužičtině. V revolučním roce 1848 vznikl též lužickosrbský spolek rolníků v Horní Lužici k hájení sociálních a národních práv. Ve stejné době světská inteligence a kněží žádají rovnoprávnost v oblasti jazyka, kultury a školství.  Vznikla tak Velká politická petice Lužických Srbů, významný dokument, podpořený více než 5 000 sympatizanty. Saská vláda skutečně v roce v 1851 učinila některé ústupky ve školství a znovu se potvrdilo, že bez určitého nátlaku nelze dosáhnout úspěchu.

K záporným skutečnostem však došlo po roce 1854, kdy vznikla masová vlna lužickosrbského vystěhovalectví.  V Texasu a Austrálii vznikly lužickosrbské osady, dodnes mající národní povědomí zastřené užívanou angličtinou. O dobré spolupráci s českými a polskými kolonisty máme jen kusé informace. Vystěhovalci oslabili početní základnu lužickosrbského národa a v konkrétní podobě se ukázalo, jak tržní ekonomika působí nežádoucím směrem proti malým národům a urychluje jejich asimilaci a zánik.

Povzbuzením bylo v roce 1862 první divadelní představení v Budyšíně, ale zmrazení přišlo v roce 1875, kdy pruské úřady vydaly zásadní zákaz používat lužickosrbský jazyk ve školách v Horní Lužici. Národnostní útisk pokračuje i v dalších letech. Stal se vzorem k ještě brutálnějším akcím nacistického režimu.

Rok 1904 byl úspěšný, neboť v Budyšíně mohl být otevřen Lužickosrbský dům a další úspěch se dostavil v roce 1912 po založení spolku Domowina, zastřešující a vrcholné organizace pro 31 osvětových a kulturních spolků. Výmarská republika umožnila živější politický a kulturní život, ale konzervativní síly prosadily zřízení Vendských oddělení (Wendenabteilungen) ke kontrole a usměrňování veřejného života v Lužici.