Oběť germanizace - Lužičtí Srbové, III.
Oběť germanizace - Lužičtí Srbové, III.
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
3. Další nápor germanizace
Také v době panování Jiřího z Poděbrad na nějaký čas ustal germanizační tlak, i když se lužická šlechta neúčastnila na volbě Jiříka za krále, přece jen si ji získal taktickým jednáním. Rozkol však hrozil z jiné strany. V roce 1466 papež Pavel II. sesadil Jiřího jako kacíře s trůnu, prohlásil ho zbavena všeho majetku a panování a vyhlásil poté proti Čechám křižáckou výpravu. 31.3.1468 uherský král Matyáš zahájil jako vykonavatel papežské klatby válku. Hlasy katolických pánů byl 3.5.1469 zvolen v Olomouci českým králem. Ovládl v letech 1469-1490 Horní a Dolní Lužici, tím byla narušena integrita českého státu. Smrt Matyáše Korvína zabránila dalšímu a trvalejšímu rozpadu státu. Českým panovníkem se stal Vladislav Jagellonský a tomu se podařilo formálně obnovit vládu nad obojí Lužicí. Germanizačnímu tlaku prakticky nečelil. Situace byla o to snadnější, že Matyáš Korvín nezanechal mužského potomka. Za vlády Ludvíka Jagellonského (1516-1526) se ustálila a upevnila krajská správa a krajské sjezdy. V Dolní Lužici se sjezdů zúčastnili šlechtici, preláti a měšťané, v Horní Lužici pouze šlechtici a měšťané. Lužickému lidu to příliš nepomohlo, privilegovaná vrstva se již značně poněmčila, případně z důvodů příbuzenských a politických nekladla odpor šířící se germanizaci. Kolaborace byla totiž výhodná především pro vládnoucí garnituru, což se perspektivně potvrdilo za vlády Habsburků.
Zástupcem českého panovníka byl fojt se sídlem v Ortenburku a v Budyšíně. Jisté komplikace nastaly, když byl zvolen českým králem Ferdinand I. Českým sněmem byl zvolen. Stavy tzv. vedlejších zemí, tedy i Lužice, přijaly panovníka na základě jeho dědických nároků. Když se Ferdinand I. stal císařem mohl tedy reálně ovlivňovat poměry v říši, nečelil germanizačnímu útlaku, což Lužici ohrozilo. Habsburkové vůbec byli lhostejní k této problematice a poněmčování jim nevadilo, spíše je podporovali, zejména z mocenských a dynastických důvodů.
V době vlády Ferdinanda I. došlo k celoevropské reformě církve, spjaté s aktivitami Martina Luthera. Do jisté míry tím bylo rehabilitováno husitství. Vlna luterství zasáhla velmi působivě ve Slezsku, v Dolní a Horní Lužici. Kázání pro lid mohla být konána v srbštině, o to víc Ferdinandova vláda podporovala katolíky, aby si udržela mocenské pozice v této části státu. Díky tomu, že Ferdinand byl příznivě přijat lužickosrbskými stavy, neprosazoval v Lužici tvrdá protilužická a protistavovská opatření. Nevšímal si však pronikání němčiny do srbských regionů a dokonce připustil, aby byli propuštěni duchovní a úředníci ovládající jen lužicko-srbskou řeč. Za českého stavovského odboje, kdy se Lužice přihlásila ke stavovské konfederaci, se stanovisko Habsburků změnilo, celkem s lehkým srdcem a bez ohledu na perspektivní důsledky svého rozhodnutí, byl saský kurfiřt Jan Jiří zlákán ziskem Lužice a Slezska. Po podepsání míru Habsburkové mu svěřili správu Lužice a sice jako léno. Habsburský stát neměl 72 tun zlata, aby získal Lužici zpět a ta se pražským mírem v roce 1635 stala součástí Saska. Tím byla oddělena od českého státu. Po smrti saského rodu se měly znovu obě Lužice vrátit k českému státu, ale k tomu již nedošlo. V roce 1815 získalo Prusko Dolní Lužici a administrativně ji propojilo s Braniborskem a část Horní Lužice byla napojena na Slezsko. Část Lužičanů byla protestanty, část katolíky, po příchodu českých bratří do Ochranova (Herrnhutu) přistoupily menší skupiny k Jednotě bratrské.
Třicetiletá válka zasadila další krutou ránu srbskému etniku. Na opuštěné usedlosti přicházeli němečtí sedláci a narušili ucelený národnostní charakter mnohých vesnic. Saská a pruská šlechta vytvořila rozsáhlé velkostatky, které byly rozparcelovány až po pádu nacistického Německa v roce 1945. Mnohdy do reformou získaných pozemků přišli odsunutí Němci z Čech, což také narušilo územní etnickou stabilitu příslušného území. Historikové zasvěcení do problematiky Lužice poznamenávají, že v letech třicetileté války (1618-1648) zanikla téměř polovina lužickosrbského obyvatelstva a nebýt této ztráty, byl by lužickosrbský národ dnes nejméně půlmilionový.
Lužickosrbské vesnice byly decimovány ještě jiným způsobem, který rovněž přispěl k procesu germanizace. Do pruské armády se nuceně odvádělo více mužů než ze sousedních vesnic německých a nedostatek mužů vytvářel podmínky pro smíšená lužicko-srbská manželství. Také odpor poddaných, stejně jako mzdový neklid tovaryšů, byl trestán odvodem na vojnu a opět přísnější metr byl na nespokojence srbskolužického a v Kladsku českého původu.
Po Pražském míru 1635, kdy obě Lužice v převážné míře připadly Sasku, vyžádal si rakouský panovník tzv. ius protectionis v náboženské otázce. Katolíci se mohli obracet o pomoc do habsburské monarchie. Konkrétně se to projevilo v tom, že lužickosrbští studenti směli studovat na jezuitských školách v Čechách. Jeden z nich v roce 1679 vydal první tištěnou gramatiku hornolužické srbštiny. Zde je vhodné upozornit, že lužickosrbská literatura se vyvíjela v obou historických částech Lužice samostatně a vznikly dva spisové jazyky, což pochopitelně oslabovalo Lužičany jako celek. V Horní Lužici od 16. století až do poloviny 19. století převládala náboženská problematika, určená pro katolickou a evangelickou církev. Také v Dolní Lužici dlouho převládala teologická literatura, ojediněle vznikaly i publikace vlastivědné a historické. Světská literatura tu zapustila kořeny až v polovině 19. století. V obou Lužicích se šíře témat rozvinula až po první světové válce, ale k útlumu došlo po roce 1933, kdy nacistická strana ovládla Německo. Světská literatura v Horní Lužici má své počátky o něco dříve, již v 17. století. O stabilizaci spisovného jazyka se zasloužili J.A. Smoler a M. Horník.
