České národní listy

O vlastenectví II

Marie L. Neudorflová, Ph.D.

II

Nyní se vrátím k předpokladu, že kolektivní identita, ztotožnění se jednotlivce s celkem, vědomé i nevědomé, je naprosto nezastupitelné pro smysluplný život a většinou bývá spjato s určitým stupněm vlastenectví. Žijeme v civilizaci, kde nejtrvalejším celkem stále zůstává národ a pojem vlastenectví se obvykle více či méně vztahuje k němu. Tím se nezpochybňuje význam státu, který hrál po staletí nejdůležitější roli. Jednotlivec do Velké francouzské revoluce neznamenal nic. V Evropě se národy vyvíjely do 19. století v podstatě navzdory státům, značně autoritatvním. Ještě koncem 19. století katolická církev, globalistická, považovala národy za pozůstatek pohanství, odklonu od Boha. Jaký názor má dnes, nám neříká, ale ledasco se dá nepřímo vyvodit. Halík dokonce nazval většinu českého národa rakovinou (Parlamentní listy. Žantovský. 30.4.2016).

Když zatím vynecháme vlastenectví Čechů za reformace, pro vlastenectví lidí bylo rozhodující uvolňování politických poměrů, které přicházelo s osvícenstvím, s tlaky zdola a revolucemi, s myšlenou rovnosti, spravedlnosti a demokratizace. Někteří filosofové, jako J. G. Herder, věnovali tomuto vývoji sympatizující pozornost z hlediska humanismu a ve spojení se slovanskými národy. Idea humanismu, požadující svobodu pro lidi jako prostředek k jejich vzdělání, pozitivnímu rozvoji, včetně sociálního, byla nutně svázána s existencí národa, zvláště mateřského jazyka. Stále platí, že národ je nejširší entita, se kterou jsou lidé schopni se smysluplně ztotožnit, a to i emocionálně, ať vědomě nebo nevědomě. V ideálním případě entita národa je totožná s entitou státu. Zůstane dlouho podstatné, že evropské národy se od sebe liší v mnohých aspektech: území, historie, jazyk, tradice, kultura, podmínky existence, úroveň, zkušenosti, potřeby, což se odráží v jejich vlastenectví. Ani při vytváření větších celků se tyto rozdíly nemohou ignorovat bez nebezpečí vážných konfliktů. T. G. Masaryk byl snad první, kdo se této otázce věnoval, zvláště v Nové Evropě. Jeho požadavek respektu vůči národům, a to i malým, je stále nedoceňován.

Je zřejmé, že národní identita má především duchovní základy, cenné jak pro celek tak pro jednotlivce, jeho úroveň - mravní, emocionální, intelektuální, politická dospělost. Lidé, kteří jsou odcizení těmto dimenzím svého národa, což bývají hlavně mocenské vrstvy, kladou soukromé zájmy před společné, pohrdají lidmi a zároveň se jich bojí. Výjimky potvrzují pravidlo. Jejich přístupy záměrně blokují soudržnost společnosti, přispívají ke konfliktům, k neschopnosti veřejnosti se domluvit na společných zájmech a potřebách. Vlastenectví občanů považují za nebezpečí ohrožující jejich moc. Vlastenectví zdaleka není soukromou záležitostí.

Teď trochu konkrétněji. Od začátku 19. století sílil pocit, že sdílená kolektivní identita, zvláště národní, je silou, kterou lze úspěšně uplatňovat k prosazování společných zájmů -- svobody lidí, lidských i politických práv, kulturní úrovně, sociální spravedlnosti. Kromě revolucí a povstání do začátku 19. století neměla většina lidí možnost uplatňovat svůj vztah k vlastní zemi, společnosti, národu. Ale v pozadí těchto feudálních poměrů existoval malá vrstva inteligence, která přijímala osvícenské přístupy a přispívala nenápadně, ale vytrvale, k rozvíjení identity českého národa, napřed jazykové, poté historické, sociální, politické. V pozadí byla osvícenská víra, že nižší zanedbané vrstvy mají zrovna tak cenný pozitivní potenciál jako vyšší zámožné a vzdělanější vrstvy a že mají právo ho rozvíjet ku prospěchu svému i společnosti a že nikdo nemá právo jim v tom bránit. Abstraktní vztah k národu začal nabývat konkrétnější formy.

Znalosti, vědomí společných kořenů, jazyka, historie bylo závratným impulsem pro kulturní rozmach národa, pro jeho sebeznalost, integraci, cílevědomé vlastenectví, i zdravější sebevědomí a sebeúctu lidí. Důkladnější sebeznalost šla ruku v ruce s úsilím rozumět světu, ve kterém lidé žili, což otvíralo lidem možnosti ovlivňovat své životy i záležitosti veřejného zájmu ke svému prospěchu. Samozřejmě, že tento rozvoj i vlastenectví byly pronásledované mocenskou vrstvou, kterou tvořili hlavně Němci, katolická církev a šlechta. Tímto procesem procházely i další malé slovanské nesvéprávné národy. Rostlo i jejich přesvědčení, že jako kulturní, historický, geografický celek mají právo na respekt od větších národů a že větší národy nemají právo je ovládat a vykořisťovat. V protikladu k tomuto vývoji národů, zvláště menších, začal od konce 18. století působit liberalismus, ekonomický i politický, nacionalismus a expansivnost velkých národů (Němců) a později marxismus. Lid se začal bránit kulturou. Pocit národní sounáležitosti měl různé projevy – společenské, literární, v úsilí o národní kulturní instituce, včetně škol, v postojích jednotlivců. Veřejné projevy vlastenectví, vyžadovaly dlouho značnou odvahu. Dnes je 19. století účelově nazýváno stoletím nacionalismu v pejorativním smyslu. Ve skutečnosti šlo o kulturní a politickou demokratizaci společností, o vědomý činorodý vztah jednotlivce a společnosti, národa.