České národní listy

Potom z nařízení sedmi biskupů, kteří jej zbavovali kněžství, oblékal mešní roucho, jakoby měl sloužiti mši. A když oblékal albu, pravil: ,,Pán můj Ježíš Kristus, když byl veden od Heroda k Pilátovi, byl tupen v rouše bílém.'' A když již byl tak oděn a oni biskupové ho vyzývali, aby odvolal a odpřisáhl, povstal, vystoupil na onen stolec, před nímž byl oblékán, a obrácen k shromáždění s pláčem v žalosti pravil: ,,Hle, tito biskupové mne vybízejí, abych odvolal a odpřisáhl; bojím se to učinit, abych nebyl lhářem v očích Páně, i abych neurazil svého svědomí a pravdy Boží, poněvadž jsem nikdy nedržel těch článků, jež jsou proti mně křivě uváděny, nýbrž spíše opak jich jsem psal, učil a kázal; a také bych nechtěl pohoršiti tak mnohých, jimž jsem kázal, ani těch, kteří hlásají věrně slovo Boží.'' A po těch slovech okolo sedící biskupové a jiní z onoho koncilu pravili: ,,Vidíme již, jak je zatvrzelý v své zlobě a tvrdošíjný v kacířství.''

Když pak s onoho místa sestupoval, jmenovaní biskupové začali ho hned zbavovati kněžství. Nejprve mu vzali z rukou kalich a při tom vyřkli tuto kletbu: ,,Ó Jidáši zlořečený, poněvadž jsi opustil radu pokoje a s Židy jsi se radil, odnímáme od tebe tento kalich spasení.'' On pak hlasitě řekl: ,,Důvěřuji v Pána Boha všemohoucího, pro jehož jméno trpělivě snáším toto pohanění, že on neodejme ode mne kalicha spasení svého,(21) ale pevně doufám, že dnes v království jeho budu z něho píti.'' A snímajíce s něho dále jiné části roucha, totiž štolu, ornát a ostatní, pronášeli pokaždé připadné zlořečení. A on odpovídal, že pokorně a rád přijímá ona pohanění pro jméno Pana našeho Ježíše Krista. Když byly mu odňaty všecky odznaky kněžské, jak již pověděno, řečení biskupové přistoupili k porušení jeho tonsury. Počali se však mezi sebou hádati, jedni chtěli jej oholiti břitvou, jiní zas tvrdili, že postačí porušiti mu tonsuru jen nůžkami, a tu on obrácen ke králi, předsedajícímu na trůně, pravil: ,,Hle, ještě se tito biskupové nedovedou dohodnouti na mé potupě!'' A když mu porušili tonsuru nůžkami na čtyři strany, tak že mu zastřihli vlasy napravo, nalevo, dozadu a dopředu, pronesli při tom tato slova: ,,Církev již odňala od něho veškerá práva církevní, i nemá více s ním co činiti; odevzdáváme ho tedy moci světské.''(22)

Než mu však dali na hlavu pro posměch papírovou korunu, řekli mu mezi jiným: ,,Odevzdáváme duši tvou ďáblu.'' A on sepjav ruce a pozdvihnuv oči k nebi pravil: ,,A já ji odevzdávám nejmilostivějšímu Pánu Ježíši Kristu''. A uzřev onu korunu: ,,Pán můj Ježíš Kristus pro mne bídného ráčil nésti korunu trnovou, mnohem tvrdší a těžší, nevinně jda na smrt nejpotupnější; a tak já bídný hříšník tuto korunu, mnohem lehčí, byť potupnou, chci nésti pokorně pro jeho jméno a pravdu.'' Byla pak ta papírová koruna kulatá, skoro loket vysoká, a na ní byli namalováni tři hrozní ďáblové, jak chtějí zmocniti se duše a rozsápati ji drápy. A na té čepici byl nápis s označením jeho viny: ,,Toto jest arcikacíř.'' I řekl král:(23) vévodovi Ludvíku, synu Klema bavorského, který před ním stál slavnostně drže zlaté [říšské] jablko s křížem: ,,Jdi, přijmi jej.'' A onen syn Klemův převzal Mistra a dal jej do rukou pochopům a vedl na smrt.

Když pak byl Hus veden z onoho kostela tak korunován, na hřbitově toho kostela pálili právě knihy, prý jeho.(24) Spatřiv to, jda kolem, pousmíval se tomuto jejich počínání. A cestou napomínal ty, kteří stáli okolo, i kdo šli za ním, aby nevěřili, že má zemříti pro bludy(25); poněvadž mu byly lstivě přiřčeny a lživě za vinu kladeny křivým svědectvím jeho úhlavních nepřátel. A věru skoro všichni obyvatelé města vyšli ve zbroji a provázeli ho na smrt.

A když přišel k místu, kde měl býti umučen, poklekl, pozdvihl ruce i oči k nebi a s plně oddanou zbožností modlil se žalmy, zvláště: ,,Smiluj se nade mnou, Bože'' [Ž. 51,3] a ,,V Tebe, Pane, jsem doufal'' [Ž. 31,2.6], opakuje verš ,,V ruce Tvé, Pane''. Krajané jeho, kteří tu stáli, slyšeli, jak se modlí radostně a s veselou tváří.(26)

Místo, kde měl být umučen, bylo mezi zahradami na louce, kudy se jde z města Kostnice k tvrzi Gottliebenu, mezi branami a příkopy předměstí toho města.(27) Někteří okolo stojící laikové hovořili: ,,Nevíme, co a jak dříve činil či mluvil, nyní však vidíme a slyšíme, jak svatými slovy se modlí i mluví''. A jiní pravili: ,,Jistě by bylo dobře, aby měl zpovědníka a byl slyšen''. Avšak nějaký kněz sedící na koni v zeleném oděvu, podšitém červeným hedvábím řekl: ,,On nesmí býti slyšen, ani mu nesmí být dán zpovědník, poněvadž je to kacíř.'' Mistr Jan však, dokud ještě byl v žaláři, vyzpovídal se nějakému doktoru, mnichovi,(28) který ho dobrotivě vyslechl a dal mu rozhřešení, jak sám [Hus] vyznává v jednom z listů, jež poslal svým přátelům z vězení.

Když pak se modlil, jak již připomenuto, spadla mu s hlavy ona potupná koruna pomalovaná třemi ďábly; pohleděv na ni, pousmál se. A někteří z žoldnéřů kolem pravili: ,,Ať mu ji dají znovu na hlavu, aby byl upálen spolu s ďábly, svými pány, kterým sloužil.'' Povstávaje na rozkaz katův(29) s místa, kde se modlil, zvolal hlasitě a zřetelně, takže i jeho přátelé dobře ho mohli slyšeti: ,,Pane Ježíši Kriste, tuto strašlivou, potupnou a krutou smrt pro tvé evangelium a pro kázání slova tvého chci poslušně a pokorně podstoupiti.''(30) Nato byl veden kolem okolostojících; napomínal je a žádal, aby nevěřili, že se jakýmkoli způsobem držel článků přičítaných mu křivými svědky, že je kázal neb jim učil. (31) Pak byl svlečen ze svého oděvu a přivázán ke sloupu provazy tak, že byl k tomu sloupu uvázán rukama nazad,(32) a když byl obrácen tváří k východu, řekli někteří z okolostojících: ,,Ať nestojí obrácen tváří k východu, protože je kacíř; obraťte jej k západu.'' Tak se i stalo. Když pak ho přivazovali za krk jakýmsi začerněným řetězem,(33) podíval se naň a s úsměvem pravil katům: ,,Pán Ježíš Kristus, vykupitel můj a spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl(34) spoután; já bídný nestydím se nésti tenhle, pro jeho jméno jsa svázán.'' Onen sloup byl pak jako tlustý kůl, skoro na půl kroku široký; na jednom konci jej zaostřili a zatloukli do země na oné louce. Pod nohy Mistru podložili dvě svázané otepi dříví. Přivázán ke sloupu, měl ještě na nohou střevíce a jedno pouto. A takové otepi dříví, proložené slámou, kladli mu i kolem těla, jak stál, až k bradě; bylo toho dřeva na dva vozy neb káry.

Než však hranice byla podpálena, přišel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, a s ním syn nebožtíka Klema a domlouvali mu prý, aby si ještě zachoval život a aby odpřisáhl a odvolal někdejší svoje kázání a učení. On však pohlížeje k nebi hlasitě odpověděl: ,,Bůh je mi svědkem, že co se mi křivě připisuje a z čeho mne křiví svědkové obvinili, tomu jsem nikdy neučil ani toho nekázal, nýbrž mou přední snahou při kázání i při všech mých činech i spisech bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchů. A v té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil i kázal podle výroků a výkladů svatých doktorů,(35) dnes s radostí chci zemříti.'' A uslyševše to, ihned onen maršálek spolu se synem Klemovým zatleskali rukama a odešli.

Nato katové pod ním zapálili; a Mistr hned hlasitě jal se zpívati nejdříve ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi'', potom ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou'', a dále(36) ,,Jenž jsi se narodil z Marie Panny''. A když tak potřetí začal zpívati, v tom vítr vmetl mu plamen do tváře; i modle se v duchu pohyboval rty a hlavou, a tak duši v Pánu vydechl. Co umlkl, bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl duši, asi tak dlouho, jak by bylo lze rychle odříkati dvakrát neb nejvýš třikrát Otče náš.

Když pak dříví oněch otepí a provazy shořely a zbytky těla ještě stály visíce za krk v onom řetěze, hned katové strhli to ohořelé tělo i se sloupem k zemi a spalovali je přiloživše na oheň ze třetího vozu dříví; a chodíce dokola, kyji rozbíjeli kosti, aby tím rychleji shořely na popel. A našedše hlavu, kyjem ji rozbili na kusy a znovu vhodili do ohně. A když našli jeho srdce mezi vnitřnostmi, nabodli je na konec zašpičatěného kyje jako na rožeň, a zvláště je opékajíce a spalujíce propichovali je oštěpy, a konečně všecko obrátili v popel. A šat vhodili katové do ohně i se střevíci z rozkazu onoho Klema a maršálka, kteří řekli: ,,Aby snad Čechové to neměli za svaté ostatky; a my ti to (37) dobře zaplatíme.'' Což i učinili. A tak i všechen popel ze shořelých dřev naložili na káru a hodili do proudu Rýna, jenž tam blízko teče.

Vypsal jsem tak co nejobšírněji průběh celého smrtelného zápasu slovutného Mistra Jana Husa, vynikajícího hlasatele pravdy evangelia, abych i pro budoucnost jasněji znovu oživil přeslavnou jeho památku. Po zralé úvaze zajisté jsem se rozhodl vylíčením současnosti nelahoditi těm, kdo se dovedou nadchnouti klamavou slupkou umělých slov, pod níž chybí jádro skutečnosti. Raději snesu výtku pro neobratnost neumělých slov a dávám přednost tomu, abych nezastřel podstatu věci, totiž průběh celého sledu uvedených událostí, o němž jsem se jasně poučil na vlastní oči a uši; svědkem mi je ten, jenž zná všecko. A tak, aby i v budoucích časech žila památka toho Mistra, bojovníka nejstálejšího, vydal jsem svědectví poznané pravdě.

*        *        *

V procesu Husově byl Petr z Mladoňovic přímým účastníkem. Činil si poznámky již při přelíčeních, zaopatřil si opisy dokumentů, jako osvědčení, listin, žalob, odpovědí, dopisů, traktátů a kázání, českých i latinských. Materiálu zároveň s vlastními vzpomínkami použil k vylíčení celého děje, aby o něm zachoval pravdivou zprávu budoucím. Výsledkem jest rozsáhlá, vsuvek plná relace, kterou Mladoňovic nenapsal najednou, nýbrž po částech, a ne v pořadí, v jakém události probíhaly; často též opravoval a doplňoval. Relace jest zachována v jediném rukopise úplně, nikoli však ve formě, jak ji autor chtěl uveřejniti. Palacký (v Dokumentech Husových, 1869) zrevidoval i neúplné rukopisy díla a naznačil, jak postupně vznikalo. V. Novotný pak (v úvodu k vydání) zhodnotil a rozvrstvil rukopisy relace Petrovy a vydal ji v ucelené formě s obsáhlým doprovodem kritickým (v Pramenech dějin českých VIII. 1932; odtud náš překlad, ze str. 111 - 120).