České národní listy

O legalitě a legitimitě transferu

německého obyvatelstva z Československa II

Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc.

II.

Transfer německého obyvatelstva nebyl v mezinárodním právu a v mezinárodních vztazích jako prostředek řešení konfliktů v té době aktem ojedinělým. V meziválečné době ovšem na hromadný transfer a výměnu obyvatelstva hledělo mezinárodní právo jako na prostředek krajní, spojený nevyhnutelně s porušováním práv jednotlivců. Platilo to i o výměně obyvatelstVa mezi Řeckem a Tureckem v souvislosti s konferencí Lausannskou (1922-1923). Smysl transferu se spatřoval též v obnovení jednolitosti státního útvaru. Transfer obyvatelstva nemohl být uskutečněn jako akt mezinárodního práva jednostranně a muselo být zajištěno, že stát, kam bude obyvatelstvo přemístěno, je také přijme. Masaryk označoval časté návrhy na přestěhování i značných národních menšin za snahu pangermánů o zeslabení neněmeckých minorit a pochyboval, že by se tak mohlo stát bez donucení a spravedlivě.3

Postavení orgánů, které stály v čele států, jež byly dotčeny rozhodnutím o transferu německého obyvatelstva, bylo značně rozdílné a v dokumentech Postupimské konference to bylo i vyjádřeno. Československo bylo zastoupeno svou mezinárodně uznanou řádnou vládou a hlavou státu - prezidentem republiky. Československá vláda představovala všechny relevantní složky československého protinacistického odboje a úspěšně prosazovala principy kontinuity své činnosti jako výrazu kontinuity československého státu. Polsko bylo zastoupeno vládou prozatímní, jejíž složení a mezinárodní uznání bylo předmětem jednání, zejména na Krymské konferenci. Na Postupimské konferenci byli představitelé této prozatímní vlády přijati a konstatoval se proces dalšího sjednocení odbojových složek. Maďarsko jako spojenec Německa bylo zastoupeno spojeneckou Kontrolní komisí. Mezinárodněprávní postavení států, z nichž měli být Němci odsunuti, bylo tedy značně rozdílné a stanovisko československých představitelů při konečném rozhodování této záležitosti nebylo určující. Jménem Německa legálně a legitimně vystupovala Spojenecká kontrolní rada pro Německo.

----------------

Upozornil jsem i na další aspekty např. v článku: O kontinuitě a diskontinuitě, Právní praxe č.4-6/1993.

Dr. Beneš s britskými představiteli problematiku transferu v době války projednával. Odsun Němců výrazně preferoval domácí nekomunistický odboj. Viz o tom J. Grňa: Sedm roků na domácí frontě, Brno, Blok, 1968. Úsilí československého domácího odboje nebo dr. Beneše však sotva mohlo rozhodujícím způsobem ovlivnit rozhodnutí velmocí, zejména se zřetelem k tomu, že se vztahovalo nejen na Československo, ale i na Polsko a Maďarsko.

Na rozdíl od převládajícího tvrzení v publicistice, že dr. Beneš získal pro plán odsunu německého obyvatelstva především sovětské představitele, tehdejší blízký spolupracovník dr. Beneše E. Táborský tvrdí, že prioritní bylo stanovisko britské vlády, zejména W. Churchilla. Při jednání dr. Beneše s Molotovem v r. 1945 o této otázce se tento sovětský představitel k návrhům dr. Beneše stavěl chladně. Viz. E. Táborský: Prezident Beneš mezi Západem a Východem, Mladá fronta, Praha, 1993, zejm. s. 233.

3 T. G. Masaryk: Nová Evropa, G. Dubský, 1920, Praha, s. 97.

Tři velmoci učinily rozhodnutí o transferu německého obyvatelstva v několika rolích. Podle podmínek kapitulace a zejména podle Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami SSSR, Spojeného království, USA a prozatímní vlády Francouzské republiky přijaly tyto vlády "nejvyšší moc v Německu, čítajíc v to veškerou moc, která náležela německé vládě, německému vrchnímu velení a jakékoliv vládě nebo orgánu státnímu, městskému a místnímu". Jménem Německa spojenecké vlády vyjádřily souhlas a akceptovaly vystěhování německého obyvatelstva a jeho přemístění na území Německa. Německo v té době nemělo jinou vládu, než Kontrolní radu. Představitelé tří velmocí rozhodovali především jako garanti budoucího mírového uspořádání ve světě. Ukázalo se totiž, že selhalo pojetí versailleského systému o ochraně menšin právě ve vztahu k Německu a k německým menšinám v jiných státech. Vítězné velmoci tehdy prolomily princip suverenity státu ve vztahu k menšinám u tzv. států nástupnických a u států poražených. Výjimečné postavení bylo ponecháno Německu, jemuž nebyla ochrana menšin uložena, ačkoliv menšiny na jeho území žily a nebylo důvodu jim takovou ochranu odepřít. Německá "výmarská" ústava postavení menšin později omezovala ustanovením svého čI. 113 pouze ve smyslu "fremdsprachige Volksteile"4 a za menšiny tyto části obyvatelstva nepovažovala. Německá vláda, která v r. 1918 nepodpořila snahu o secesi německé menšiny v Československu, později aktivně prosazovala stížnosti a petice příslušníků německé menšiny z různých států proti vládám těchto států, jež byly adresovány Společnosti národů. Po nástupu Hitlera k moci se staly německé menšiny v Československu i v dalších státech řízeným nástrojem politiky německé vlády k destabilizaci těchto států a k rozpoutání světové války. Německé menšiny nebyly loajální k vlastním státům, ale jen k Německu, k jeho režimu, v souladu s tehdy vládnoucí ideologií v Německu. Popřely tak základní princip, na němž byl systém ochrany menšin po 1. světové válce založen. Ukázaly jeho nedostatky. Vlády Československa a Polska zastávaly vůči Německu i vůči vlastním menšinám politiku výrazně odlišnou, to však neovlivnilo v obou případech úsilí Německa zničit jejich státnost.