České národní listy

O legalitě a legitimitě transferu

německého obyvatelstva z Československa I

Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc.

Transfer německého obyvatelstva ze tří evropských států do Německa se uskutečnil jako akt mezinárodního práva, nikoli práva vnitrostátního. Do vnitrostátního práva důsledky tohoto mezinárodněprávního rozhodnutí ovšem výrazně zasáhly.

Současné diskuse si převážně všímají jen odsunu z Československa. Jubilant se zabýval i diskusemi a problematikou transferu Němců z Polska.1 Zajímavý je i vývoj této problematiky v Maďarsku, které bylo státem poraženým a spojencem Německa.

Odsun Němců nebyl a není tedy vztahem dvoustranným - československo-německým nebo česko-německým, ale součástí celkového poválečného uspořádání, které položilo základy mezinárodního míru v Evropě. Představitelé vítězných velmocí rozhodli o transferu po právu s přesvědčením o spravedlnosti takového aktu. Na tomto rozhodnutí a postoji k transferu německého obyvatelstva signatáři dohody o transferu nic nezměnili ani v současné době, jak to znovu a opakovaně prohlašují. Legitimita a legalita transferu německého obyvatelstva z Československa a z dalších států do Německa a Rakouska zůstává především záležitostí mezinárodního práva a mezinárodních vztahů po druhé světové válce.

I.

Podle zprávy o třístranné konferenci v Berlíně vydané 2. srpna 1945 se čelní představitelé USA, Sovětského svazu a Velké Británie dohodli o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska.

V prohlášení se uvádělo, že "tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky (the transfer to Germany of German populations or elements thereof), které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun (transfers) musí být prováděn spořádaně a lidsky". Představitelé těchto vlád zmocnili Kontrolní radu, aby zjistila, kolik takových osob už přiš!o do Německa z těchto států a provedla odhad, v jaké době a jak rychle by mohly být provedeny další odsuny s ohledem na situaci v Německu. O tomto rozhodnutí byly zpraveny československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování, dokud Kontrolní rada nesplní úkoly, které jí v této souvislosti byly uloženy.

Problematiku transferu německého obyvatelstva na Postupimské konferenci předložil nejprve 25.7. 1945 W. Churchill, který uváděl, že je třeba přesídlit velký počet Němců z Československa do Německa. Mluvil o počtu dvou a půl milionů Němců. Na základě tohoto podnětu a informace ministra zahraničí Velké Británie A. Edena o stanovisku dr. Beneše se touto otázkou zabývali ministři zahraničí. Definitivně o transferu rozhodla "Velká trojka" 31. 7. 1945 za předsednictví H. Trumana. Československé stanovisko na konferenci tlumočila tedy britská delegace.

Rozhodnutí bylo nepochybně přijato po prozkoumání experty. Problémem transferu se ostatně zabývali britští experti již na počátku války. Někteří autoři uvádějí, že autorem této myšlenky byl N. Chamberlain a prosazovala ji Konzervativní strana.2

------------

1 Viz např. ]. Valenta: Odsun Němců z Polska. Současná historiogtafie, stanoviska a diskuse, in Krajanské organizace sudetských Němců v SRN, ÚMV, Praha 1998.

2 George E. Glos z univerzity v Yale tvrdí, že Chamberlain se cítil odpovědný za chyby, kterých se dopustil při jednání s Němci, jež vedly k Mnichovu a později k dalším neúspěchům Velké Británie a chtěl vyřešit problém německé menšiny jednou provždy jejich odsunem z Československa a z Polska. Údajně se inspiroval řešením menšinového problému na konferenci v Lausanne ohledně transferu z Turecka a z Řecka. Britská vláda toto řešení transferu prosadila jednáním s USA a SSSR. Viz. Prof. George E. Glos J. S. D.: Aby bylo jasno, Národní osvobození, 13.4.2000.

I z jiných pramenů je známo, že v době války se touto problematikou britští experti zabývali. Hans Lemberg v článku: "Etnické čistky" - řešení národních problémů (Listy č. 2/1993) uvedl, že klíčovou roli pro stanovisko spojenců měly posudky oxfordských expertů zpracované z pověření britského ministerstva zahraničí v květnu 1942.

Zprávu o usnesení Spojenecké kontrolní rady v Berlíně z 20. listopadu 1945 sdělili zástupci velmocí - sovětský, britský a americký velvyslanec československé vládě zvláštními diplomatickými nótami z 28. listopadu, z 3. a 7. prosince 1945. Československo podle požadavků obsažených v těchto nótách dále postupovalo.

Dokumenty Postupimské konference byly významným krokem v mezinárodních právních a politických jednáních, které vytvořily základy mezinárodního práva v poválečném světě. Potvrdily rozhodnutí Krymské konference a navázaly i na jiná předchozí jednání Spojenců počínaje Atlantickou chartou. Účastníci Postupimské konference přijali rozhodnutí i jménem Československa a ostatních signatářů Deklarace Spojených národů z 1. 1. 1942, tedy všech států protinacistické koalice, které byly ve válečném stavu s Německem. Představitelé tří velmocí jednali v jejich zájmu a reagovali na jejich návrhy. Transfer německého obyvatelstva z Československa byl krátce poté stvrzen i v dalších mezinárodních smlouvách, zejména v Pařížské dohodě o reparacích od Německa a založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata uzavřené 21. 12. 1945. Československo tuto dohodu publikovalo pod č. 150/1947 Sb. Dohoda vyjadřovala ve svém znění souvislost "s odsunem bývalých československých příslušníků".