O české vině za holokaust 3 - Ivo Cerman
O české vině za holokaust 3
Ivo Cerman
Zamlčená solidarita
Na druhou stranu Frommer neuvádí nic o českých projevech solidarity se Židy, ani o stížnostech okupantů na to, že Češi nedodržují protižidovská opatření. První projevy solidarity nastaly při pokusu o transport ostravských Židů do Niska na podzim 1939. Další přišly v době vyčleňování Židů z veřejného života v letech 1940 a 1941. Frommer ale ilustruje postoj české veřejnosti v počátcích okupace (s. 271–272 a 275, 280–283) i v této době (s. 299–300) jako stupňované nepřátelství.
Jako důkaz při tom používá citace z pamětí přeživších, z nichž ale selektivně vybírá jen něco. Při pohledu do originálu pak zjistíme, že zcela překroutil smysl původního sdělení.
Z pamětí Hedy Kaufmannové dokazuje „explozivní nepřátelství a antisemitismus“ Čechů na počátku roku 1939 (s. 271–72 a 273). Ta zde sice popisuje trpkou zkušenost s propuštěním z Ústavu pro sociální lékařství UK, ale zároveň k tomu připojuje vlastní úvahu nad českým antisemitismem, která Frommerovy sugesce vůbec nepotvrzuje. Popisuje slušné chování ze strany svých českých kolegů a na otázku svých židovských přátel, jak se k ní teď chovají Češi, odpovídá: „Inu, stejně jako předtím a ještě lépe, pomáhali nám v bryndě, jak mohli. Však o nich ještě povím.“ (s. 28)
Dalším svědectvím o všudypřítomném nepřátelství Čechů mají být vzpomínky Dagmar Lieblové. Jejímu otci měl neznámý pachatel přilepit na dveře ordinace plakát s nápisem „Židovský lékař – životu nebezpečno“. (s. 272) Tuto příhodu Dagmar Lieblová skutečně zmiňuje, ale k tomu přidává celkový obraz situace, který je znovu úplně jiný. „V Kutné hoře se naše rodina ale až na několik tiskovin a provokací nesetkala s vyhraněným antisemitismem.“ (Lieblová, s. 34) Jen upřesnění: nemělo jít o nalepený plakát na dveře ordinace, ale o nápis, který někdo připsal rukou na jejich domovní tabulku.
Veřejné projevy solidarity se Židy se děly ve větší míře v letech 1940 až 1941, výjimečně i v následujícím roce během transportů. Je to doloženo různými typy pramenů, kterým se možná nedá věřit v detailech, ale tento trend zde určitě byl. Frommer zmiňuje jen případ „jednoho úředníka“, který byl zatčen, protože „byl přítelem Židů“ (s. 299), což se ale v jeho podání jeví jako výjimka z českého chování.
Naopak neopomene uvést, že v Ivančicích spáchal 16. března 1939 jistý Otto Ehrlich sebevraždu „jako reakci na pokus místních českých fašistů o ovládnutí města“ (s. 275) A sám fakt německé okupace v jeho motivaci žádnou roli nehrál? Navíc o pár dní později v Ivančicích spáchal sebevraždu továrník Friedrich Placzek, protože ho po okupaci začali šikanovat jeho vlastní němečtí zaměstnanci. Práce regionálního historika Silvestra Nováčka, z níž Frommer čerpal, uvádí oba případy. Proč si Frommer vybral zrovna český? K pochopení průběhu holokaustu by bylo důležitější zmínit úlohu místního udavače Heinricha Ottavy, nebo místní německé komunity. Ale pro obraz českého holokaustu je důležité selektivně vybírat jen ty případy, kde padá vina na Čechy.
Zajímavé rozdělování osudů Čechů a Židů provádí Frommer v líčení opatření po „zavraždění jednoho německého důstojníka“ v Kladně (s. 279). V jeho podání šlo o jednostranná opatření proti Židům, zatímco ve skutečnosti bylo po zabití strážmistra Wilhelma Kniesta v červnu 1939 vyhlášeno civilní stanné právo nad celým Kladnem. Jeho obětí se stal i starosta Kladna František Pavel.
Vytváříme fašistické „místní úřady“
Vedle pouličních bouří českých vlajkařů a fašistů mají být hlavním aktérem „českého holokaustu“ blíže neurčené „místní úřady“. Marně by ale člověk čekal, že Frommer podá aspoň základní informace o uspořádání správy za protektorátu. Přitom by měl zaprvé vysvětlit, jak by měl podle něj probíhat onen mechanismus, jenž vede od lokálních iniciativ k rozhodnutím okupantů, zadruhé by měl rekonstruovat, jaká byla úloha místní správy v provedení židovských transportů. Místo toho tu ale najdeme jen obecné řeči o imaginární správní jednotce, již nazývá „region“ (s. 303, 306–307). Občas se dozvíme, že něco nařídil oberlandrát, jindy zase okres, ale bez jediného slova vysvětlení. U provedení transportů se omezuje na nástin orgánů židovské náboženské obce.
Je pochopitelné, že se vyhýbá i základnímu nástinu samosprávy. Ukázalo by se totiž, že tu neexistovaly žádné regionální úřady, které by vyjadřovaly vůli českých obyvatel, nebo jednaly autonomně, natož aby nacisty k něčemu nutily. Za první republiky kraje čili regiony neexistovaly, byly okresy a pak země. Územní samospráva, čili místní správa s voleným zastupiteli, existovala na úrovni obce, okresních zastupitelství a zemských zastupitelství. Za okupace to vše zmizelo. Do větších měst byli nasazeni němečtí komisaři, úkoly okresních a zemských zastupitelstev přešly na výkonnou moc, až byly během roku 1940 zrušeny úplně. I ve městech, kde zůstali čeští starostové, je mohli Němci kdykoliv odvolat a nahradit vládním komisařem, Oberbürgermeisterem atp. To se také postupně dělo. Například v Poděbradech podléhali noví členové obecního zastupitelstva schválení oberlandrátem a v říjnu 1940 bylo zastupitelstvo rozpuštěno úplně. „Skutečná samospráva“ tedy za okupace neexistovala, existovala jen velmi okleštěná státní správa, nástroj výkonné moci, která podléhala německým orgánům.
Od začátku tu totiž existovala paralelní německá správa, která sahala až po oberlandraty na lokální úrovni. Tato říšská samospráva existovala pro Němce, zároveň dohlížela na české orgány. Po Heydrichově správní reformě, realizované během roku 1942 (i po jeho smrti), se poměry ještě zhoršily. Odkud by se vzala svobodná česká lokální iniciativa? Vždyť říšský protektor a další nejvyšší orgány okupační správy se na nějaké vlajkaře a české fašisty vůbec neohlíželi. Na ministra vnitra protektorátní vlády taky ne. Protektor podléhal přímo Hitlerovi. Po místní české správě se chtělo jen, aby zajistila hladký chod hospodářství pro válečné účely. Nějaké rady o průběhu holokaustu od nich nikdo nechtěl.
