O české vině za holokaust 1
O české vině za holokaust 1
Ivo Cerman
03. 02. 2020 | 11:02
Dne 4. února 2020 bude na německém velvyslanectví v Praze představena „exportní“ kniha, která světu představí Čechy jako iniciátory a spolupachatele holokaustu.
Hlavní iniciátorkou a editorkou knihy „Mezi Prahou a Mikulovem“ je česká historička Kateřina Čapková, pracovnice Ústavu soudobých dějin AVČR, zároveň dlouhodobě zaměstnaná na Peheho „New York University in Prague“. Kniha, jež má být „první fundovanou historií Židů“, je určena pro zahraničí, první vydání je německy, další bude v angličtině a češtině. Kateřina Čapková představila své revizionistické názory už v dubnu roku 2018 v rozhovoru pro deník Právo, kde řekla: „A pak je tu problém české spoluviny. Příběh holocaustu Židů se u nás vypráví jako výlučně nacistický zločin. Což je také problematické a brzy vyjdou publikace, které tento výklad pozmění. Americký historik Benjamin Frommer připravuje knihu o zavádění protižidovských nařízení za protektorátu, o podílu městských úřadů na ghettoizaci Židů, k níž někde docházelo dříve, než to nařídili Němci…“ Ve stejném rozhovoru dále lituje, že „většinové obyvatelstvo“ si nechce přiznat svou spoluvinu. Tvrzení, že protektorátní vláda nevzešla ze svobodných voleb, označuje za „nacionalistický výklad protektorátních dějin“.
Svalování viny za holokaust na Čechy je obecnější tendence americké historiografie, která jen odráží šířící se nenávist k národům východní Evropy. Již v roce 2016 formuloval podobnou interpretaci americko–německý historik Wolf Gruner v knize „Pronásledování Židů v protektorátu Čechy a Morava“, i tu u nás Čapková propagovala. (K tomu je trefná recenze od Vojtěcha Blodiga v Judaica Bohemiae 52, 2017, s. 141–152) Na sjezdu českých historiků v září 2017 v Olomouci představil Čechům podobné pojetí americký historik Benjamin Frommer. Já jeho projev neslyšel, ale od lidí, kteří tam byli, vím, že z toho byli silně znechuceni. Frommer se také ujal kapitoly o holokaustu v zde diskutované knize „Mezi Prahou a Mikulovem“. Věřím, že německá ambasáda souhlasila s prezentací této knihy bez znalosti revizionistických názorů Kateřiny Čapkové a nevěda o skutečném obsahu této publikace. Já už jsem si zmíněnou kapitolu předčetl.
Česká ghetta pro Židy?
Samozřejmě mě zajímalo, o kterých spontánně vytvořených ghettech, jež měla vznikat v Čechách bez německého příkazu, to Frommer vlastně mluví. Nic nově objeveného v knize není. Frommer skutečně mluví o třech údajných ghettech, jež vznikla již před Terezínem (s. 287). Předně je to Mladoboleslavský hrad, kam byli Židé soustředěni už v roce 1940. Tady ovšem sám Frommer tvrdí, že se tak stalo na základě rozkazu jičínského oberlandrátu. Pak mluví o Třešti na Vysočině, kam byli vystěhováni Židé z Jihlavy, a konečně o Uherském Brodě, kam měli být vystěhováni Židé ze „zlínského regionu“. I zde ovšem sám Frommer tvrdí, že se tak stalo na příkaz oberlandrátů.
To vše rámuje do výkladu o vyčleňování Židů z veřejného života, které líčí, jako by mělo jen zpětně potvrdit a sjednotit opatření, která prý v českých městech vznikla už předtím, zřejmě ze svobodné vůle Čechů. (s. 281) Proces doprovázelo pouliční řádění „českých fašistů a Němců“ (s. 282) a zřízení ghetta v Mladé Boleslavi líčí také, jako by šlo o ústupek českým městům, která prý nyní pochopila, že mají povolení k tomu, aby se zbavila Židů (s. 287). „Místní úřady“ v Mladé Boleslavi a Uherském Brodě byly prý později naštvané, že se transporty zdržely a oni museli žít s Židy déle, než jiná města. (s. 308) Svobodnou vůli Čechů dokazuje citátem z kolaborantského tisku, který v roce 1941 požadoval důslednější ghettoizaci (s. 300). V logice pana Frommera to do sebe zapadá.
V případě ghetta na Mladoboleslavském hradě ovšem neřekne, že tam byli Židé svezeni, aby se jejich byty uvolnily pro Němce. Židé za ně navíc nadále museli platit nájem... Ostatní dva případy jsou líčeny nepřesně. Uherský Brod sloužil jako shromaždiště pro transporty z širší oblasti střední Moravy a na Vysočině byli Židé vystěhováni z Jihlavy, která byla německým jazykovým ostrovem. Vyvezli je do Dačic a Třeště. Takových sběrných táborů vzniklých ještě před Terezínem by se v českých zemích dalo najít víc, najdete je na vynikajících stránkách https://zapomnicky.pamatnik–terezin.cz/ . Těžko lze ale v podmínkách okupace tvrdit, že je Češi vytvářeli sami, spontánně, bez německého příkazu. Mohli bychom uvést třeba Židy vyvezené z Benešovska na Táborsko, jejichž vystěhování si ale vynutila stavba výcvikového prostoru zbraní SS. Vedle Židů byli z Benešovska vystěhováni i čeští obyvatelé, takový údaj by se ale Frommerovi nehodil do obrazu Čechů coby spoluutlačovatelů a spoluautorů holokaustu.
Metody zkreslování
Nový obraz holokaustu jako českého díla je podpořen jen manipulativní stylistikou, kdy autor nepodává ani základní rámcové údaje o okupační správě a hlavních meznících, které by čtenáři umožnily učinit si celkový přehled. Místo toho jej zahlcuje spoustou jednotlivých příkladů, jež čtenáře manipulativně posouvají ke kýženému závěru. Chybí výklad o vnějších podmínkách, což pak připouští hledat vysvětlení jen ve vnitřních morálních motivech zlých Čechů.
Předně tu zcela chybí jakékoliv vysvětlení o dvojí okupační správě – německé a české, o zániku samosprávy i o německé kontrole rozhodovacích procesů. Absenci institucionálního kontextu nahrazuje Frommer příběhem o trvající nenávisti Čechů k Židům, která stále sílila a sílila, až nakonec vybuchla otevřeně po Mnichovu a pokračovala po okupaci, kdy německé orgány konečně umožnily Čechům uskutečnit to, po čem sami na lokální úrovni dávno toužili. Nenávist dokazuje citacemi z pamětí židovských přeživších, u kterých zcela mění jejich smysl, jak ukážu níže. Naopak demonstrativní projevy solidarity k Židům z let 1940–41 nezmiňuje. Lokální úroveň jeho výkladu je důležitá, protože v pozadí Frommerova výkladu je v podstatě rasistická představa o vrozených názorech a koordinovaných akcích, které se i po zániku Republiky Československé „svobodně“ projevovaly odspoda, ze vzájemně izolovaných míst, jejichž čeští obyvatelé sami mysticky–koordinovaně požadovali, nebo vítali protižidovská opatření. Zdání všeobecnosti dosahuje tím, že používá obecná označení jako „čeští fašisté“, „radikálové“, „místní úřady“. Jednou zmíní konkrétně Vlajku a její útok na židovské cíle v Plzni za druhé republiky (s. 274), ale neuvede, že to byla za druhé republiky zakázaná organizace. Naopak cíleně buduje dojem, že pouliční akce vlajkařů a fašistů za druhé republiky a okupace byly jakýmsi výrazem převažujícího českého postoje.
