O čem se dohodli Stalin, Roosevet a Churchill v Jaltě

Jurij Rubcov

3. února 2020

Po konferenci v Teheránu v roce 1943 se Stalin, Roosevelt a Churchill až v Jaltě dohodli na uspořádání světa po 2. světové válce.

Mezi zástupci různého politického uspořádání, na jedné straně Sovětským svazem a na druhé straně USA a Británií, byly hluboké rozdíly, což ale nezastínilo hlavní účel jejich spojenectví – zničení německého militarismu a nacismu. Dohodli se na načasování, velikosti a koordinaci nových a ještě mohutnějších útoků „na srdce Německa“ k bezpodmínečné kapitulaci. V komuniké z konference bylo uvedeno: „společně budeme diktovat nacistickému Německu, jakmile bude s konečnou platností zničen německý ozbrojený odpor“. Na Jaltské konferenci se Velké trojce povedla společná dohoda o celé řadě principiálně důležitých problémů.

Německá otázka

K získání záruk, že „Německo nebude nikdy více schopno rušit mír na celém světě“, se spojenci rozhodli „odzbrojit a rozpustit veškeré německé ozbrojené síly a navždy zničit německý generální štáb…, zabrat nebo zničit veškeré německé válečné zařízení, likvidovat nebo převzít pod kontrolu veškerý německý průmysl, který by se mohl využít k válečné výrobě, vystavit všechny válečné zločince spravedlivému a rychlému potrestání…, sprovodit ze světa nacistickou stranu, nacistické zákony, organizace a zařízení, odstranit veškerý nacistický militaristický vliv z veřejných institucí, z kulturního a hospodářského života německého lidu“.

S ohledem na situaci v Německu po 1. světové válce, jeho zničení Versailleskou mírovou smlouvou, byla v této zemi úrodná půda pro revanšistickou náladu. Proto spojenci chtěli, aby země po vymýcení nacismu a militarismu zaujala důstojné místo ve společnosti národů. Zdůraznili, že jejich cílem „není zničení německého národa“. Zároveň považovali za spravedlivé zavázat Německo k náhradě škod utrpěných agresí proti mocnostem protihitlerovské koalice.

Rozhodlo se o rozčlenění Německa na okupační zóny. Nebyl přijat Churchillův návrh na vyčlenění Pruska a vytvoření jihoněmeckého státu s hlavním městem Vídeň. Ohledně okupačních zón žádné rozpory nebyly, otázka byla v zásadě dohodnuta 12. září 1944 „Protokolem o úmluvě mezi vládou Sovětského svazu, USA a Spojeného království o zónách okupace Německa a o správě Velkého Berlína“. K tomu se dohodli vyčlenit zvláštní zónu Francii.

Polsko a polská hranice

Jednající strany se nevrátily k hranicím z Versailles. To se týkalo hlavně Polska. Jeho hranice se Sovětským svazem šla podél Curzonovy linie. Fakticky se vrátila k tomu, co se ustanovilo jako výsledek osvobozovací trasy Rudé armády v září 1939. Do Sovětského svazu se vrátila západní Ukrajina a západní Bělorusko. Došlo k ústupku, a to k odstoupení značné části Bělostocké oblasti sovětského Běloruska Polsku.

Proti sovětsko-polské hranici po Curzonově linii spojenci nic nenamítali. Churchill k tomu řekl, že rozhodnutí „není založeno na síle, ale na právu, když se vezme v úvahu utrpení, které musel prožít Sovětský svaz při obraně svého území před Němci a velké činy Sovětského svazu při vyhnání Němců a osvobození Polska“.

Sovětské návrhy ohledně západní hranice Polska se setkaly s námitkami. Stalin navrhoval zvětšit polské území na úkor Německa. Churchill i Roosevelt to odmítali. Důvod byl v tom, že celé Polsko osvobodila Rudá armáda a upevňovali se tam komunisté. Rozhodnutí se odložilo až na další konferenci. Na ní souhlasili, že „Polsko se musí zvětšit na severu a na západě“. Na Postupimské konferenci Velké trojky v červenci a v srpnu 1945 prošla západní hranice na Odře a Nise zásluhou tvrdé politiky sovětské delegace.

Otázka Balkánu

J. V. Stalin nezpochybňoval britskou a americkou kontrolu nad Itálií a potvrdil dohodu s Churchillem z Moskvy považovat Řecko za čistě britskou sféru vlivu, avšak tvrdě stál na tom, že Balkán zůstane ve sféře vlivu sovětského. Jednalo se hlavně o Jugoslávii. S Jugoslávií byla v osobě Josipa Broze Tita podepsána za dva měsíce dohoda o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Co se týká Rumunska a Bulharska, které byly obsazeny v době bojů vojsky Rudé armády, činily si Spojené státy a Británie nároky s tím, že Sovětský svaz poválečné uspořádání těchto zemí nekonzultoval. Sovětům se podařilo přesvědčit partnery, aby se tyto problémy řešily diplomatickou cestou, v budoucnosti výhodnou pro Moskvu.

V Jaltě byl mezi zeměmi dosažen kompromis. Západní Evropa a Středozemí zůstalo pod vlivem Západu a Východní Evropa přešla do politického vlivu Sovětského svazu.

Válka s Japonskem a územní otázka na Dálném východě

J. V. Stalin si byl vědom toho, jak důležitá je především pro USA účast Sovětského svazu ve vítězném ukončení války na Dálném východě a dokázal pro Sovětský svaz rozhodnout záležitost návratu jižního Sachalinu a Kurilských ostrovů, které Rusko ztratilo ve válce s Japonskem v letech 1904 až 1905. Roosevelt a Churchill dali souhlas, když jim Stalin slíbil začít v dohodnutém termínu boje proti japonské Kvantungské armádě.

Formování OSN

V Jaltě byla definitivně zformována ideologie a začala praktická realizace myšlenky nové mezinárodní organizace – Organizace spojených národů. Vznikla 25. dubna 1945. Na rozdíl od formálně existující Ligy národů (zrušena v roce 1946) se měla OSN stát skutečně schopnou činnosti a autoritativně měla bránit snahám jakýchkoliv agresivních sil porušovat systém světového uspořádání a systém mezinárodního práva. Jako základ činnosti organizace při řešení kardinálních otázek byl zaveden princip jednomyslnosti velmocí – stálých členů Rady bezpečnosti majících právo veta.

Zejména k partnerům Ruska ve velké pětce, stálým členům RB – USA, Číně, Británii a Francii, se obrátil Vladimir Putin na fóru památky obětí holocaustu v Jeruzalémě s návrhem uspořádat společný summit. Jaltsko-postupimský systém světového uspořádání se ukázal být zcela pevný, když ustál několik desetiletí a nedopustil lidstvu spadnout do nové světové války. Dnes je ten systém deformovaný, je na něj útočeno na všech frontách – od demontáže systémů strategické stability a překreslování hranic v Evropě, až po „historické války“.

K „útokům na Jaltu“ se propůjčily státy, jejichž podřízené postavení ve vtazích mezi patrony a klienty, spolu s politickou nezralostí jejich vlád ještě více podrážejí mezinárodní právní systém. Ukázalo se to na událostech kolem 80. výročí začátku 2. světové války a sedmdesátého pátého výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim.

Moskva poslala do Washingtonu, Pekingu, Londýna a Paříže jednoznačný impuls: političtí následníci Teheránu, Jalty a Postupimi, opírajíce se o tradice Velké trojky, mají za povinnost vzít na sebe odpovědnost za mír v těchto dnech, posuzovat a později řešit nejdůležitější otázky světových výzev.

Pokud Jalta zastarala, je potřeba se domluvit na nových souřadnicích a neničit světové uspořádání, za které lidstvo zaplatilo velmi draze.

Převzato z Fondsk.ru

Outsidermedia.cz