České národní listy

Novodobí otroci - totální nasazení 640 000 Čechu v Německu!

Ing. Jiří Krutina

Velké porážky německého wehrmachtu na východě v zimě 1941-42 a definitivní konec koncepce tzv. „bleskové války“ přinesli citelné rány německému válečnému hospodářství. To mělo své reakce na okupovaných území nacisty, včetně protektorátu Čechy a Morava. To vyžadovalo přeměnit a podřídit všechny zdroje okupované Evropy pro německou válečnou mašinérii. Těmto postupům se nemohl vyhnout ani protektorát. V něm došlo k celkovému usměrnění hospodářského i politického dění výlučně směrem pro zajištění válečných zájmů říše. To samozřejmě sebou přineslo další míru vykořisťování, národní i sociální útlak i represe.  Snaha některými dnešními intelektuály tuto dobu hodnotit jako rozkvět českého národa, jeho hospodářství a kultury je opravdu velmi drzé. Bylo zřízeno ministerstvo hospodářství a práce, v jehož čele stanul jediný Němec v protektorátní vládě, Walter Bertsch. Byly zavedeny pracovní mobilizace celých ročníků pro potřeby válečné ekonomiky Německa. Byly vybrány ročníky 1918-22 k úplné pracovní mobilizaci – tzv. totálnímu nasazení pro práci v říši. Tyto ročníky současně tvořili jisté nebezpečí pro klid v protektorátu a proto říšské vedení společně se zastupujícím říšským protektorem K. Daluegem a státním tajemníkem, „sudetským“ Němcem, K. H. Frankem rozhodli o totální mobilizaci právě těchto mladých ročníků českého národa a to včetně mužů i žen.

          Tato nařízení vyvolala silný odpor v protektorátu. V této době se v protektorát nenašel nikdo, kdo by dobrovolně měl zájem se nechat zavléci  do nepřátelského prostředí přímo do Německa, všeobecně se hledali všemožné cesty, jak se  této povinnosti vyhnout či alespoň ji oddálit. Těmto nařízením museli čelit i moji prarodiče a tak mám z první ruky vyprávění o tom, „jak se Češi měli za protektorátu“ a jak „uvítali“ tuto možnost získání práce a trochu více jídla na příděly. Využívala se korupce úředníku na pracovních úřadech, falšování zdravotních prohlídek, apod. Všem tehdejším mladým Čechům bylo jasné, co je čeká za život přímo v říši, mezi samotnými Němci, kam mají být zavlečeni na otrocké práce.

V roce 1943 již bylo i mnohým Němcům zřejmé, že válku nemohou vyhrát, přesto jejich fanatismus a odhodlání stát za Hitlerem a jeho politikou snad ještě sílil, jejich válečné úsilí rozhodně nepolevovalo. V této době se již stupňovalo spojenecké bombardování samotného Německa a jeho měst. K obraně vlastního území měli Němci k dispozici stále méně a méně stíhaček. Proto prvořadou prioritou byla zejména letecká výroba, ta byla z velké části přesouvána právě na území protektorátu, které bylo ještě příliš vzdálené doletu spojeneckých bombardérů. Rusová navíc strategické bombardovací letectvo neměli v takovém rozsahu jako spojenci. Němci tak nakonec přistoupili k totální mobilizaci i ročníků 1923-24 do výroby. Reakce obyvatelstva byla podle možností. Plány okupačních a protektorátních úřadu začali narušovat samotné české dívky. Zůstávala poslední možnost záchrany před odjezdem do říše a to – potvrzení těhotenství. Počet svobodných dívek v jiném stavu se podle hlášení úřadů několikanásobně zvýšil. Ročník 1944 se tak paradoxně zapsal do české populační statistiky jako jeden z nejsilnějších ročníků. Tolik dětí se již v pozdějších letech míru nerodilo. Reakce národa byla zajištěna, dalo by se říci přirozenou „vnitřně vrozenou“ snahou o sebezáchovu národa jako takového. Takřka všichni mladí lidé těchto „mobilizovaných“ ročníků a otrocké práce do říše to tenkrát automaticky pochopili a zareagovali podle možností.

Jaké bylo pracovní nasazení těchto mladých Čechů odvlečených do říše? Češi byly přemisťování do lokalit, kde byly zejména letecké továrny a pak do velkých měst, které byly opakovaně ničeny spojeneckými nálety. V červenci 1944 pak již byli totálně nasazeni i poslední muži a ženy i studenti, kteří byli povinného nasazení dosud ušetřeni. Češi byly ubytovávání v lágrech různé kvality, často pouze v dřevěných barácích bez hygienického zařízení, místo polštářů sloužili pytle se slámou, často bez kamen a všude mnoho štěnic. Podmínky jen o něco lepší než v koncentračních táborech. Příděly potravin se také postupně stále zhoršovaly. Němečtí podnikatelé měli o ně zájem, pouze pokud mohli pracovat, proto lékaři pracovní neschopnost uznávali pouze zřídka. Totálně nasazení Češi museli pracovat až do úplného fyzického a psychického zhroucení. Dřeli ve vlhku, zimě a mrazu, po příchodu do tábora se neměli, kde ohřát a kus chleba namazaný marmeládou z řepy jako dostatečná náhrada za vydanou energii nestačil. Objevovali se i tendence k sebezmrzačení. Bezpečnost práce samozřejmě naprosto mizivá, totálně nasazení pracovali v nebezpečných provozech.

V německých městech systematicky ničených spojeneckými nálety museli Češi v rámci pracovních komand tzv. Technische Nothilfe. Okamžitě po odpískání náletu začít odkrývat zavalené kryty a vyprošťovat zasypané a uklízet trosky po náletu. Pod ozbrojeným doprovodem opravovali poškozená nádraží, plynovody, vodovody a obnovovali městskou i železniční dopravu. Museli také odklízet nevybuchlé bomby, byly pyrotechniky z donucení. Jako na protektorátní příslušníky bylo na ně německým obyvatelstvem pohlíženo s nadřazeností, ale i nenávistí jako na všechny příslušníky méněcenných slovanských národů. Češi tak byly část vystaveni šikanování a ponižování. Do protektorátu docházeli stížnosti o bezdůvodném bití Čechů jejich nadřízenými Němci v německých podnicích, kde sloužili jako novodobý otroci za nedostatečné „ubytování“ a „stravu“. Někteří dnešní intelektuálové tvrdí, že měli Češi lepší postavení než například Poláci nebo Rusové, Čech přece nebyl fackován na potkání jako Rusové a Poláci. S největší nenávisti se však Češi nesetkávali v říši, ale v tzv. „Sudetech“.

Od léta 1944 se množili hromadné útěky Čechu zpět do protektorátu. Současně mnozí Češi začali být zařazováni do tzv. Todtovy organizace a tak museli budovat opevnění v Porýní a Východním Prusku. Poslední Češi se z totálního nasazení na otrockých pracích v Německu vraceli v červenci 1945.

Nucená práce, tedy novodobé otroctví, ze kterého měli prospěch němečtí velkopodnikatelé často přímo napojení na struktury SS a státního aparátu, tak využívali této otrocké práce méněcenných Slované včetně Čechů. Nacistický státní aparát dodával německému hospodářství, tedy ekonomické elitě, otrocké – levné pracovní síly, které mohli využít až do jejich usmrcení prací. Současně je však nutno říci, že často měli v těchto ekonomických podnicích své finanční investice i zahraniční kapitál, jako třeba americký. Ti všichni tak přímo, či nepřímo profitovali z otrocké práce do říše odvlečených Čechů. Bylo jich na 640 000. Mezi nimi i moji prarodiče. Z těchto novodobých otroků německé říše se jich asi 6000 nikdy zpět do Čech nevrátilo. Zemřeli vyčerpáním, po pracovních úrazech, nebo během bombardování. Tisíce dalších jich zemřelo krátce po válce nebo si odnesli trvalé následky.

Nucená otrocká práce se stala z jedním z bodů obžaloby válečných zločinů Německa v Norimberském procesu.

Poválečného odškodnění nuceně nasazených se dočkalo pouze kolem 86 000  našich občanů. Ani toto symbolické humanitní gesto, které přišlo až v roce 2000, nemůže však splatit celkové škody na našem národě tímto německým postupem v době okupace našich zemí. Z reparací, které jdou nám Němci povinni zaplatit ve výši cca 360 miliard předválečných korun, jsme dosud dostali jen několik set milionů. Němci se tváří jako by reparace, přiřčené nám Pařížskou reparační dohodou, ani neexistovaly. I naši „stateční politici“ o reparacích mlčí.