Vladimír Platov

18.3.2023

Ačkoliv na rozdíl od poslední války s Francií v roce 1812 spolu Rusko a Británie nikdy otevřeně neválčily, rozsah geopolitické konfrontace mezi těmito dvěma evropskými státy a Moskvou existuje již dlouho a neustále roste. Zejména na pozadí servilního podřizování se současných vůdců těchto dvou zemí rusofobní politice Bílého domu. A jedním z nejžhavějších bodů střetu zájmů byla Střední Asie (dále CA [Central Asia]).

Agresivní postoj Británie vůči Rusku se jasně projevil v 16. století, kdy se Britové pokusili dostat moskevské království pod své ekonomické zájmy a najít přes něj pevninskou cestu k bohatství Indie. To však Londýnu nevyšlo, a tak museli do Indie vybudovat námořní cestu. Poté, co se Británie usadila ve střední Asii dříve než Rusko, začala dost rychle získávat bohaté dividendy ze svých asijských kolonií, pokrývajících zejména deficit vyplývající z exportních a dovozních operací s americkými a evropskými společnostmi prostřednictvím obchodu s Indií a Čínou.

Rusko-perská válka v letech 1826-1828, kterou inicioval Londýn, byla pokusem zpomalit ruský postup na jih, ale porážka Persie jen pomohla upevnit Rusko na Blízkém východě a podkopala tamní postavení Británie.

První afghánská válka, která pro britskou korunu skončila neslavně a v níž přišla o více než 5 tisíc vojáků a asi 25 milionů liber, stejně jako ruské dobývání střední Asie, urychlené od 50. let 19. století, umožnily Moskvě úspěšnými taženími podrobit si k velkému rozhořčení Londýna chanáty Kokand, Buchara a Chiva.

Počátek dvacátého století opět postavil proti sobě britské a ruské zájmy. Británie však poté, co postoupila svůj status vedoucí světové mocnosti Spojeným státům a poté, co se stala jejich hlavním místokrálem v Evropě, pokračovala v konfrontaci s Ruskem. Ačkoliv dnes už to není stejná země jako před 200 lety a nemá ani Indii, ani oficiální důvod se v Asii angažovat, asijské aspirace Londýna přesto nevybledly.

Dnes není žádným tajemstvím, že britská rozvědka má vážný vliv na Turecko a snaží se vytlačit Rusko z Asie, což dokázala návštěva Richarda Moora, šéfa MI6, v Ankaře hned po skončení druhé karabašské války. Mějte na paměti, že Londýn vyprovokoval Turecko proti Rusku a otevřeně ho podporoval vstupem do Krymské války v letech 1853-1856 a pak ve válce v letech 1877-1878 tím, že mu dal peníze, zbraně a instruktory.

Je zřejmé, že Británie se dnes s Ruskem zřejmě otevřeně nezaplete, protože současná britská armáda už není tím, čím bývala, když Británie „vládla vlnám“ a mohla si dovolit „bojovat proti Rusku“. Nicméně neúspěšná touha Londýna od 19. století „zkrotit“, zejména rukama jiných, Rusko, jehož akce ve Střední Asii podle všeho ohrožují země „britské imperiální nadvlády“ na Blízkém a Středním východě, se v Británii už dávno stala doslova posedlostí. Oficiální Londýn se při každé příležitosti snaží demonstrovat své protiruské iniciativy, rozdmýchává ve sdělovacích prostředcích nepřátelskou hysterii a propagandistický křik a mezitím pod jejich krytím provádí rozsáhlou intervenci ve Střední Asii. Zejména se snaží zabránit šíření nejen ruského, ale i čínského vlivu v regionu, odříznout přístup jejich zboží na tradiční trhy a převzít kontrolu nad tranzitním obchodem Moskvy a Pekingu se zeměmi Blízkého a Středního východu přes oblast Kaspického a Aralského moře.

Pro Británii je Střední Asie dlouhodobě oblastí strategického zájmu, a to nejen kvůli významným zásobám nerostných surovin v oblasti, ale také kvůli její geostrategické poloze mostu mezi Evropou a jihovýchodní Asií. Kromě toho je nutné si uvědomit, že na podzim roku 2005 shromáždila americká a britská rozvědka síly Islámského hnutí Uzbekistánu (IMU, v Rusku zakázaného) v provincii Kunduz s cílem zorganizovat útok na jižní oblasti Kyrgyzstánu, ale k akci nikdy nedošlo.

Od okamžiku, kdy se šéfem britské rozvědky stal Richard Moore, došlo již k výrazné aktivaci britských zpravodajských služeb v Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu, spolu s posílením turkických organizací a kontrolovaných islamistických skupin k provádění podvratných operací. Londýn se navíc aktivně snaží využít Turecko jako beranidlo v této kampani v regionu s cílem prosekat cestu britským zájmům a vytlačit Rusko ze Střední Asie.

Londýn začal koordinovat svou protiruskou činnost ve Střední Asii se Spojenými státy a americkými zpravodajskými službami. Existuje pro to vysvětlení, neboť v současné době jak Británie, tak USA těží z geopolitické nestability ve Střední Asii, která jim umožňuje udržet Rusko a Čínu ve střehu.

Kromě tohoto „strategického spojenectví“ mezi Británií a Spojenými státy ve Střední Asii je však v poslední době stále jasnější přání Londýna zapojit „do těchto akcí“ Francii. Na začátku února v Paříži pod záštitou francouzského parlamentu proběhl kulatý stůl, u něhož se diskutovalo a vyzývalo k posílení role nejen „kolektivního Západu“, ale i Francie ve Střední Asii s cílem oslabit vliv Ruska v oblasti. „Tanec“ kolem vedoucích představitelů středoasijských republik se aktivně konal například v listopadu loňského roku v Paříži kolem dvou vedoucích představitelů tohoto regionu – Šavkata Mirzijojeva a Kassyma-Jomarta Tokajeva, kteří byli pozváni do Paříže na oficiální návštěvu. Zapojili se do aktivních jednání s členy francouzských politických a podnikatelských kruhů, kteří slíbili investice v miliardách dolarů do těchto středoasijských zemí, a byla uzavřena četná „memoranda o záměru“.

Jedním z účastníků pařížských jednání byla největší francouzská jaderná společnost Orano, která uzavřela dohodu o strategickém partnerství s uzbeckým producentem uranu Navoiyuran, která počítala se společným vyhledáváním a rozvojem ložisek.

Je pozoruhodné, že dalším aktivním účastníkem jednání byla Francouzská rozvojová agentura (AFD), která vyjádřila ochotu investovat do projektů v těchto zemích. Tato skutečnost je však pozoruhodná proto, že přesahuje „běžný byznys“, protože AFD je analogií americké USAID, tj. struktury, která plní funkce agenta vlivu a provádí tajné mise amerických zpravodajských služeb. „Specifický zájem“ Paříže o Střední Asii je do značné míry dán ložisky uranu potřebnými pro jaderné elektrárny a koneckonců Francie je evropským lídrem ve výrobě jaderné energie. Na druhé straně – Kazachstán je světovým lídrem ve výrobě přírodního uranu, má 26 % všech prozkoumaných světových zdrojů uranu v nízké cenové kategorii (asi 80 dolarů za 1 kg) a zajišťuje více než 40 % všech světových dodávek. Francouzsko-kazašský společný podnik KATCO již zpracovává 15 % uranu vytěženého v zemi, ale Francie zjevně chce víc a při prosazování protiruské politiky Západu se Paříž v poslední době stále aktivněji připojuje k jakékoli akci, která nějakým způsobem Rusko poškozuje. Proto je touha vytlačit Rusko ze střední Asie, a zejména z Kazachstánu, nyní velká v Paříži, pro kterou plánuje zdvojnásobit společnou produkci uranu s touto zemí do roku 2030, což vytlačí Moskvu. A to nejen tím, že bude přibírat více uranu, ale také tím, že bude vydělávat peníze na stavbě jaderných elektráren, a to i v této ruskostředné oblasti.

Začátkem listopadu odcestoval výkonný ředitel Électricité de France do Kyrgyzstánu, kde se setkal s prezidentem Sadyrem Japarovem a jasně demonstroval zájem Paříže investovat do kyrgyzského sektoru vodních elektráren.

V pařížských demonstrativních pokusech posílit svou přítomnost ve Střední Asii, tradiční zóně ruského vlivu, lze zřetelně vidět víc než jen touhu vymačkat Rosatom, věčného konkurenta Francie, v oblasti a dostat se k místnímu uranu. Ne, je tu také důležitá geopolitická složka: Macron se očividně chce Rusku pomstít za své vlastní neúspěchy v Africe, odkud Rusko vytlačuje Francii a zaujímá v tomto procesu její místo.

Co se však týče aspirací Francie a Británie ohledně Střední Asie a jejich pokusů vytlačit Rusko z této oblasti, lze jim jen doporučit, aby neplýtvaly časem a penězi, ale aby se vypořádaly se svými četnými domácími problémy, neboť masové protesty proti probíhající sociální politice, včetně na úkor neuvěřitelné finanční a vojenské pomoci na podporu zločinného režimu v Kyjevě, stále rostou.

Vladimir Platov, odborník na Střední východ, exkluzivně pro internetový časopis “New Eastern Outlook.”

Překlad Vladimír Sedláček

Přišlo e-poštou