Nešťastní reformátoři. Chtěl Gorbačov za prezidenta Mlynáře?
Nešťastní reformátoři
Chtěl Gorbačov za prezidenta Mlynáře?
Michal Macháček, 13. října 2020 pro časopis My
Byla zima, polovina března roku 1953 a v moskevských ulicích postávaly táhlé davy. Nejednalo se však o fronty na nedostatkový zboží, nýbrž na nebožtíka. V houfu tísnících se lidí stáli také dva mladí muži, kteří celou noc čekali na možnost poklonit se u rakve sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina. „Míšo, co s námi nyní bude?“ Tázal se prý ten ztepilejší z nich. „Nevím,“ odvětil druhý mladík kulatějšího obličeje. Jednalo se o spolužáky z právnické fakulty moskevské Lomonosovy univerzity. Budoucího sovětského lídra Michaila Sergejeviče Gorbačova (*2. 3. 1931) a pozdějšího československého politika Zdeňka Mlynáře (22. 6. 1930 – 15. 4. 1997), který po uplynutí čtyřech desetiletí dodává: „Začal se hroutit náš svět věřících stalinských komunistů.“
Zdeněk ještě stihne jít za svědka Míšovi na svatbu, avšak po absolvování studií v létě 1955 se cesty dotyčných rozcházejí, byť jen zdánlivě. Korespondují spolu. Míšovi udělá radost a vzbudí v celé jeho obci povyk Zdeňkův dopis z Československa, tj. ze „Západu“! Opětovně se i setkávají v předvečer Pražského jara, kdy Zdeněk přijíždí kamaráda navštívit do severokavkazského Stavropolu, kde Míša startuje svou funkcionářskou komunistickou kariéru.
Kdo byl Zdeněk Mlynář
Po návratu z Moskvy do Československa pracoval Zdeněk Mlynář v expertních společenskovědních týmech aparátu KSČ a zároveň jako vědecký pracovník Ústavu státu a práva Československé akademie věd, kde se zabýval dějinami politologických ideologií a komparatistikou politických systémů. Od května 1967 vedl také mezioborový tým, který vypracovával politickou reformu stávajícího systému. Ačkoliv nadále vycházel z vedoucího mocenského postavení KSČ, prosazoval její demokratizaci i kladl důraz na prohloubení právního státu a občanských práv. Podílel se v roce 1968 na formulacích Akčního programu KSČ, a to na jeho politické části. Můžeme ho řadit mezi pragmatické reformisty.
S ohledem na geopolitický faktor se projevoval zdrženlivě a prosazoval utažení celospolečenských šroubů vlastními prostředky ještě před vstupem vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa. Ostatně již zvolení Dubčeka do čela KSČ měl prý podle Petra Pitharta okomentovat s jemu vlastní mrazivou ironií: „Já se jako tlumočník sovětských okupačních vojsk uplatním snadno, ale co budeš dělat ty…“ V KSČ zastával nejen na svůj věk výrazné vedoucí pozice. Stal se členem sekretariátu a tajemníkem Ústředního výboru KSČ dohlížejícím nad silovými resorty.
Mlynář se z toho titulu účastnil známých československo-sovětských jednání, po invazi vojsk i těch moskevských. Jeho postoje a chování není vždy snadné pochopit, neboť nejednou vyznívají až schizofrenně. Například formuloval prohlášení vedení KSČ, které odmítlo vstup vojsk, ovšem vzápětí se účastnil jednání se „zvateli“ vojsk o sestavení proinvazní dělnicko-rolnické vlády. V Moskvě následně společně s ostatními politiky podepsal tzv. moskevský protokol, prakticky kapitulaci na samostatnější politickou cestu.
V této době byl zvolen do Ústředního výboru KSČ i jeho předsednictva, nicméně situaci vyhodnocoval silně kriticky a v listopadu 1968 na vrcholné funkce rezignoval. Následně v září 1969 byl vyloučen z ústředního výboru a v březnu 1970 i z KSČ. Když je v této době jeho přítel Gorbačov jako člen jedné ze sovětských delegací monitorující normalizační proces v Československu, snaží se zkontaktovat, prý ale neúspěšně.
Mlynář se mezitím zcela stáhl z veřejného života a pracoval jako entomolog v Národním muzeu. Když se koncem první poloviny 70. let ukazovalo, že dočasnost vládnoucích poměrů se stala trvalostí, obdobně jako i další intelektuálové se i on aktivizuje. Obnovil kontakty s již také bývalými vrcholovými straníky, organizoval různé podpisové protestní vystoupení a sepsal rozsáhlou skoro 400 stran čítající kritickou analýzou normalizační politiky v Československu.
Mlynář předpokládal, že by mohla posloužit k otevření československé otázky na chystané konference evropských komunistických stran v Berlíně. Pokus upoutat pozornost se ale ukázal jako iluzorní. Zájem o Československo ve světě vzhledem k probíhající politice „détente“ (uvolňování napětí) poklesl. Zato hledáček Státní bezpečnosti se přiblížil. Mlynář totiž začal participovat na úsilí o vytvoření širší opoziční platformy, což vyústilo ve vznik Charty 77.
Po zesílených tlacích ze strany státní moci využil v červnu 1977 možnost se vystěhovat (vzápětí mu bylo odňato občanství). Usadil se v Rakousku, kde po počátečních obtížích nalézt stálé zaměstnání. Od roku 1982 vědecky působil na Rakouském ústavu mezinárodní politiky v Laxenburgu u Vídně, spoluorganizoval setkání jednotlivých ideových proudů československého exilu ve Frankenu a v roce 1989 byl jmenován řádným profesorem na innsbrucké univerzitě. Patřil mezi vůdčí postavy exilové socialistické opozice, inklinoval k eurokomunismu a vcelku hojně přednášel po světě, dokonce i v Číně.
Publikoval odborné a popularizační texty, zejména přispíval do exilového časopisu Listy, ovšem nejvýrazněji se proslavil memoárovou knihou „Mráz přichází z Kremlu“, která byla přeložena nejen do světových jazyků, přičemž před rokem 1989 rovněž vyšlo sto exemplářů v ruském jazyce pro vnitřní účely tamější nomenklatury. Mlynář se také opětovně zabýval srovnávající analýzou politických systémů, navíc se stal expertem na téma krize komunistických režimů, přičemž stál za dvěma rozsáhlými vědeckými projekty: „Zkušenosti Pražského jara 1968“ a „Krize v systémech sovětského typu“. Jednalo se, pravda, o témata nanejvýš aktuální.
V těchto časech totiž zažíval jeho přítel z mládí Michail Gorbačov strmou politickou kariéru, kterou dovršil v březnu 1985 postem sovětského lídra, jenž hledal cesty radikálních systémových změn. Toto úsilí vešlo ve známost pod pojmenováními „perestrojka“ a „glasnosť“. Mlynář Gorbačovovo počínání sleduje, analyzuje i mediálně komentuje, snaží se přitom Gorbačovovu osobnost lidsky přiblížit veřejnosti a získat pro ni sympatie. Mlynář a jeho práce i aktivity jsou sledovány, a to nejenom československou StB. Jeho texty končí i v Moskvě. Na Mlynářovy odborné semináře se od podzimu 1985 dostavuje i pracovník sovětské akademie věd Jevgenij Ambarcumov, který se znal s Mlynářem z dřívějších časů a jenž udržoval kontakt s některými členy Gorbačovova sekretariátu.
Mezi Vídní a Prahou 1989
Gorbačov v kontrastu s dosavadní sovětskou politikou začal navíc oficiálně prohlašovat, že se Moskva nebude vměšovat do vnitřních záležitostí jednotlivých socialistických států. Ovšem i politika nezasahování, respektive sofistikovanějších kroků ovlivňujících dění měla svůj význam. Gorbačov tímto způsobem reagoval na neúnosnou ekonomickou situaci a technologické zaostávání Sovětského svazu ve snaze se dohodnout se USA na odzbrojovacím procesu a ekonomické spolupráci.
Zároveň si Moskva uvědomovala rizika vývoje v zemích východního bloku, proto také vytvořila na přelomu let 1988 a 1989 speciální komisi na čele s ideologickým tajemníkem Alexandrem Nikolajevičem Jakovlevem. Ta nakonec podpořila taktiku „kulatých stolů“ komunistů s „konstruktivní opozicí“, kteří by společně provedli neodkladné změny, čímž měla být přebrána iniciativa a udržena stabilita i pokud možno staré spojenecké závazky. Moskva však patrně přecenila vliv svých mocenských struktur, jejich rozhádanost, a tím i neakceschopnost. Zejména však nedocenila sílu občanského odporu a očekávání veřejnosti vůči domácím režimům. Proto také byli východoevropští vůdcové hozeni přes palubu a hledáni noví, čehož se stala součástí řada paralelních (i protichůdných) politických her, do kterých byla masově zapojována po rychlých změnách lačnící společnost.
Konec roku 1989 tak přinesl dramatické změny i do života Zdeňka Mlynáře, kterému bylo týden po známých událostech 17. listopadu v Praze vystaveno československé vízum (ve stejný den, kdy politicky padl Miloš Jakeš, kterého nahradil v čele KSČ Karel Urbánek). Jednalo se o prazvláštní situaci. Mlynářův převoz byl totiž proveden pomocí československého velvyslanectví ve Vídni a rozvědky. Mlynář jel dle vlastních pozdějších slov do Prahy primárně intervenovat za vězněného nevlastního syna Jakuba Dubského, jenž byl zatčen již v červnu 1989 za spolupráci s Chartou 77 a údajné žhářství. Podle svědectví tehdejšího šéfa rezidentury Státní bezpečnosti ve Vídni Viléma Václavka se převoz uskutečnil bez souhlasu jeho přímých nadřízených včetně ministra vnitra. Otázkou zůstává, zda za aktivizací Mlynáře stál sám Gorbačov, nebo se jednalo o iniciativu některých československých komunistických funkcionářů, kteří se přes jeho osobu snažili zachránit situaci i svou kariéru.
Po převozu do Prahy se mimo jiné událo setkání Mlynáře s Rudolfem Hegenbartem, Lubomírem Štrougalem a Karlem Urbánkem, kterého prý Mlynář požádal o zákrok ve věci nevlastního syna. Podmínkou bylo, že se Mlynář pokusí pacifikovat celospolečenskou situaci. Vzápětí poskytl interview novému řediteli Československé televize Miroslavu Pavlovi i se účastnil televizní debaty s Valtrem Komárkem, Petrem Pithartem či Šimonem Pánkem. Svým řekněme obojetným vystupováním, při kterém například nabádal k razantním změnám, ale zároveň se přimlouval za dobu hájení pro ještě komunisticky většinovou vládu Ladislava Adamce, vzbudil značnou nevoli u vedení Občanského fóra, kam předtím docházel. Věc byla chápána jako nadbíhání stávající moci KSČ, že Mlynář hraje vlastní hru.
Není bez zajímavosti, že propuštění již zmiňovaného Mlynářova nevlastního syna zařizoval vedoucí bezpečnostního oddělení Ústředního výboru KSČ Rudolf Hegenbart, jenž také prý nabídl Mlynářovi možnost setkat se s pracovníky sovětského stranického aparátu, kteří v té době dleli v Praze. Když byl Mlynář dotyčnými informačně vytěžován, měl vznést požadavek, že více osobně řekne jedině Gorbačovovi.
Mlynář v Moskvě
Události v Československu nabíraly na spádu. KSČ ztrácela pod tlakem opozice, veřejnosti, Sovětů i díky své neakceschopnosti jednu pozici za druhou. Dosavadní pilíře moci se hroutily: 29. listopadu došlo k odvolání ústavních článků o vedoucí úloze KSČ a marxisticko-leninské ideologie, následně padla ideová režimní mantra Poučení z krizového vývoje a vstup vojsk v srpnu 1968 do Československa byl označen i Moskvou za chybu. 10. prosince došlo k jmenování nové federální vlády, ve které již komunisté nedisponovali většinou, a abdikaci podal prezident republiky Gustáv Husák. Oficiálně zaznívalo jméno Václava Havla jako vážného kandidáta na tento uvolněný úřad.
Od 12. do 19. prosince 1989 se Mlynář nacházel v Moskvě. Mimo kontakty s aparátčíky i novináři či přednášky na Lomonosově univerzitě se konečně setkal s Gorbačovem. O čem dotyční hovořili a nad čím uvažovali, nám do značné míry může přiblížit nově odtajněný sovětský záznam telefonního rozhovoru ze 14. prosince mezi Karla Urbánkem a Gorbačovovou pravou rukou Jakovlevem, který měl přímo Urbánkovi sdělit, že ve vedlejší místnosti sedí Gorbačov s Mlynářem:
„V současné době je hlavní otázkou volba prezidenta republiky. Silným uchazečem o tento post je Havel, kandidát Občanského fóra. KSČ předložila návrh na zvolení prezidenta lidovým hlasováním. Občanské fórum však bylo proti a v důsledku diskuse o tomto problému u kulatého stolu v parlamentu se dohodly na volbě prezidenta legislativní cestou stanovenou ústavou, tj. Federálním shromážděním. Nyní však nastal nový okamžik. Průzkum veřejného mínění ukázal, že čtyři pětiny dotázaných hlasovaly pro referendum o tom, jak zvolit prezidenta. KSČ nyní rozpoutává boj přesně za tuto cestu.
(Jakovlev) sdělil K. Urbánkovi, že v současné době se nachází v Moskvě na pozvání Asociace politických věd (v čele stál Gorbačovův pomocník Georgij Šachnazarov) Zdeněk Mlynář, který vede rozhovory v různých akademických kruzích. Uskutečnily se s ním setkání i na Ústředním výboru Komunistické strany Sovětského svazu, zejména se mnou. V tomto ohledu je třeba konzultovat, jaký postoj máme v této záležitosti zaujmout. Zdůraznil, že v tomto případě bychom se chtěli řídit názorem K. Urbánka. K. Urbánek odpověděl, že se již opakuje a že souhlasí s tím, aby rozhovory s Mlynářem byly vedeny na jakékoliv úrovni. Na otázku, zda to znamená, že Mlynář může hrát roli v současné politické situaci v Československu, odpověděl K. Urbánek: 'Ano.' Vidí možnost, aby Z. Mlynář zaujal některý stranický nebo státní post. V nynější situaci by se jednalo o nejoptimálnější východisko. 'Včetně postu prezidenta?' Zeptal jsem se. K. Urbánek odpověděl: 'Ano, samozřejmě.' Ostatně Mlynář již byl nominován řadou organizací jako kandidát na tento post.“
Dle Karla Urbánka i československé verze záznamu tohoto hovoru, ovšem Urbánek navíc dodal, že problémem je, že Mlynář nemá československé občanství. Jednalo se však o zástupný problém. Rozhodující bylo, že nedisponoval dostatečnou důvěrou uvnitř aparátu KSČ, u opozičních proudů, a nakonec ani u veřejnosti, ba „Západu“. Gorbačov se později, již po smrti Zdeňka Mlynáře, jehož pohřbu se v Praze účastnil, k situaci na konci roku 1989 vrátil a takto ji okomentoval: „Myslel jsem, že nastala doba svobody a byl jsem přesvědčen a doufal jsem, že Dubček i Zdeněk a ti ostatní, kteří hráli klíčovou úlohu v Pražském jaru, že je lidé budou chtít. (…) Jemu a jiným se lidé snažili říci, děkujeme vám za Pražské jaro, ale vaše doba už je pryč. (…) jsem si Zdeňka nesmírně vážil, jemu jsem důvěřoval, věřil (…). Byl bych si přál, aby měl úspěch, ale k tomu nedošlo. Alespoň ne v té míře, s níž jsem já počítal.“
Idea komunismu se za uplynutý čas vyprázdnila a ani přes politiku perestrojky nestihla být naplněna jiným přitažlivým obsahem, pozbyla pro už tenkrát konzumní společnost toužící po větší svobodě a materiálním blahobytu mobilizační potenciál a legitimitu. Teze, že republika doběhne za pět let Rakousko, zněla přitažlivěji než neuchopitelné tvrzení, že další generace budou žít v komunismu. I tehdy platilo, že politika je obchod s nadějí a tehdejší komunisté již přestali být zdatnými obchodníky nebo se jimi přáli stát reálně. Také proto tehdejší reformátoři nemohli být šťastni.
Tento příspěvek ve zkrácené verzi zazněl na konferenci Českého rozhlasu „Evropa bez železné opony – 30 let svobody“, která se konala 11. listopadu 2019.
Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D.
Nezávislý historik. Vystudoval historii na FF UK a absolvoval studijně-výzkumné pobyty na Slovensku, v Rusku a USA. Zabývá se dějinami česko-slovenských a československých vztahů, dějinami komunistického hnutí a jeho politických elit. Přednáší, publikuje a spolupracuje na filmové i rozhlasové tvorbě s historickou tématikou. Za knižní biografii o Gustávu Husákovi obdržel státní vyznamenání či Hlávkovu cenu. Momentálně pracuje pro nakladatelství Vyšehrad na monografii o normalizační politické elitě a dokumentuje historii pražské zoo.
Přišlo e-poštou
