České národní listy

Ivo Šebestík ve své eseji historicky mapuje konflikty mezi slovanskými národy a jejich vztah k velmocenské politice.

Používání Ukrajiny jako nástroje Spojených států ke skutečně citelnému ohrožení Ruska je modelovým příkladem staré historické praxe, která po více než tisíc let poškozovala životní zájmy především slovanských národů.

Podíváme-li se do historie (ale i současnosti) Evropy vidíme hned několik názorných příkladů konfliktů mezi slovanskými národy a státy, které sice měly i své vlastní příčiny, ale právě tato semena svárů bývala vyhledávaná a hojně zalévaná cizími mocnostmi, které jejich prostřednictvím získávaly strategickou výhodu a upevňovaly své vlastní mocenské postavení.

Animozity mezi národy, tak silně živené a podporované zvenčí, zasahovaly především ty Slovany, kteří měli k sobě navzájem tak blízko, že buďto po dlouhá staletí zcela splývali v jeden národní útvar (Rusové a Ukrajinci na Kyjevské Rusi ale i v časech carského impéria) nebo k jejich splynutí mohlo dojít velice snadno (Chorvati a Srbové).

Také slovanské národy ve střední Evropě měly v dějinách dostatek příležitostí ke spojení v jeden státní útvar, neboť jazyková příbuznost západních Slovanů byla ještě v 16. století mnohem silnější, než později, kdy geografická orientace Poláků směrem k severu a východu definitivně zastavila alespoň hypotetickou možnost integrace s Čechy, Moravany a Lužickými Srby, kteří byli pohlcováni německými geopolitickými zájmy.

Kontrast integrace germánských kmenů a „dezintegracce“ kmenů slovanských

Při pohledu na evropský kontinent vidíme docela zřejmě, že zatímco probíhala úspěšná integrace germánských kmenů opírající se o ideu obnovené říše římské organizované a řízené panovníky německých dynastií, tak paralelně probíhala „dezintegrace“ Slovanů. Tenhle dvojí proces měl a má svoji logiku, a symbolicky proběhl ještě jednou počátkem devadesátých let 20. století, kdy se po válce rozpůlené Německo sjednotilo a slovanské federace, Československo a Jugoslávie, rozpadly. Pokud se jeden etnický celek slučuje, druhý, který představuje konkurenci, se mnohdy zákonitě rozkládá. Ostatně toto odpovídá staré římské strategii vyjádřené slovy: divide et impera neboli rozděl a panuj.

Když Slované někdy v pátém a šestém století přesouvali svá sídla z východu na západ, pronikali hluboko do prostoru germánských osídlení na západě i na severu, ale především osídlili celý Balkán a jak je známo z životů Konstantina a Metoděje, osídlily slovanské kmeny i oblasti kolem severních řeckých měst, konkrétně Soluně, odkud k nám byzantský učenec Konstantin a jeho bratr, duchovní osoba a talentovaný organizátor a politik, Metoděj, přišli.

Hrozba slovanské integrace pro Východofranskou i pozdější „obnovenou“ římskou říši

Slované pronikali do středu a na jih Evropy v mohutných vlnách a postupná integrace slovanských kmenů v jeden státní útvar by nesporně vyvolala zásadní konflikt s integrovanými germánskými kmeny na západě kontinentu, který měl potenciál přepsat celé dějiny středověku, a tím i pozdějších staletí. Proto docela logicky (z jejich pohledu) východofranští králové a jejich němečtí následovníci podnikali vše pro to, aby Slované byli naopak svorní co nejméně.

Měli na své straně několik okolností, které bránily dlouhodobější integraci Slovanů ve středu Evropy a na jejím jihu. Jednak neexistovalo konkrétní národní povědomí a blízkost obyvatelstva (vnitřní i sousedská) byla chápána více méně jen na jazykové úrovni, na které lidé rozlišovali ty, se kterými se domluví a ty, kteří jsou z jejich pohledu „němí“, například Němci. Dalším faktorem mluvícím proti slovanské integraci bylo křesťanství spojené vjedno s obnovováním konceptu římské říše, která byla vnímána jako něco civilizačně i kulturně vyššího. Stejně tak byla vnímána i křesťanská víra. A franská i německá říše byly v tomto zajedno s římskou církví, byť samozřejmě existovaly třecí plochy mezi papežem a panovníky za časů boje o investituru nebo za schizmatu, kdy do hry (jednoty říše a víry) vstoupil francouzský král [1].

Řečeno trochu zjednodušeně, obojí, křesťanství západního původu a dobré vztahy s říší, přitahovaly tehdejší slovanské kmenové a národní elity (vyšší klérus a aristokracii). Být součástí křesťanského univerza a mít vazalský vztah k německému (římskému) králi či císaři přinášelo knížatům a jejich aristokratickým družinám četné výhody. Patrně podobně smýšlí i část současných českých samozvaných elit (rádoby majitelů práva rozhodovat, přidělovat a odebírat), které podporují zájmy cizího kapitálu a cizích mocností, čímž získávají domnělou nebo i skutečnou účast (třeba i mizivou) na univerzu, jaký považují za vyspělejší a za nadřazený ostatním. Byť třeba jen velikostí kapitálu, rozsahem a sítěmi vazeb a možností, a vojensky.

Byzantská alternativa k vazalství vůči středověké římské říši

Alternativou vůči závislosti na „říši“ a Římu byl vazalský vztah k Byzanci, čehož využil moravský kníže Rostislav. O tom, že „tohle se nedělá“ byl nakonec „poučen“ v Řezně, kde byl Rostislav z vůle krále Ludvíka Němce oslepen a tam také posléze, jak praví Fuldské anály, zemřel. Nejprve jej ale předvedli před Ludvíka spoutaného v řetězech, což bylo pro knížete, jehož panství se táhlo od Krakovska na severu až po Vídeň a Balaton na jihu a od českých výběžků na západě až ke Karpatům a dost možná i k hranicím Kyjevské Rusi, velice potupné.

Velká Morava byla příkladem krátkověké a nepevné integrace slovanských národů ve středu Evropy, která se promítala do podoby střídavého vazalství vůči Východofranské říši a odporu k ní, majícímu podobu vojenských střetů i vítězství v nich. Nakonec „říši“ přispěchali na pomoc kočovní Maďaři, kteří postupně po jednom rozlámali ony pověstné Svatoplukovy pruty a Velkou Moravu rozvrátili.

Už od časů Východofranské říše považovaly germánské (německé) dynastie území slovanských národů ve střední Evropě za své a na této optice se nic nezměnilo do dnešních dnů. Národní povědomí v podstatě neexistovalo a s ním neexistoval ani pocit nutnosti integrovat se navzájem na základě jakési velice těsné příbuznosti. Pro Slovany nebyla na programu ani nějaká „říšská“ idea. Oni se necítili být dědici římské říše. Tahle „říšská idea“ spojovala germánské kmeny, ze kterých se postupně staly německé národy. Víra a „říše“ byly jejich tmelem, Slované měli být a zůstávat pouze vazaly.

Podle tradice německé historiografie (například Leopold Ranke, ale zdaleka nejen on) nejsou Slované státotvorní. Tahle teze se opírala o fakt, že některé slovanské kmeny musely prodělat potupné stadium závislosti na kočovných kmenech východoasijského a středoasijského původu (Avaři, Bulhaři) nebo jako Rusové, jejichž zakladatelská, rurikovská, dynastie byla původu skandinávského. Z této rané fáze slovanských dějin a ze skutečnosti, že se slovanská knížata nechávala velmi často a ochotně vmanévrovat do říšských záležitostí a sporů, vyplýval (a vyplývá) německý „optimismus“ stran toho, že slovanská integrace ba ani vzájemnost nikdy neohrozí jejich zájmy.

Typicky středověké rysy „národnostní“ nevraživosti

Onen historický věčný souboj Čechů s Němci, který akcentoval František Palacký a jehož platnost v současné době u nás rádi popíráme, pochopitelně neprobíhal v intencích moderních konfliktů mezi národy, po jejich plné národní emancipaci. Nebylo to tak, že by se na jednu stranu postavily germánské kmeny, ze kterých se později vytvořili například Bavoři., Sasové nebo Durynkové, kteří by se programově snažili ovládnout a podrobit si kmeny slovanské, a to na základě národního uvědomění. Dělicí čára mezi národy vedla jinými cestami. Převládalo zde vnímání v intencích MY a ONI. Ono „my“ představovalo vlastní lid, který obýval určité území a obyvatelstvo navzájem spojovaly jazyk, tradice, zvyky, způsob víry, příbuzenské a pevnější sousedské vztahy. Zatímco „oni“ byli cizinci.

Když za posledních Přemyslovců kolonizovali česká a moravská města Bavoři, Sasové, Durynkové, Braniboři (ti po bitvě na Moravském poli, Léta Páně 1278, Čechy spíše drancovali) a jiní příslušníci německých národů, tak se i samotný dvůr přemyslovských králů stával prostorem německého jazyka a způsobů. Řečeno obrozeneckou mluvou, „němčilo se na něm“. Česká a moravská města organizovala svá městská práva podle práv německých měst, která se organizaci městského života naučila prostřednictvím Franků, a ti ji zase přijali od Římanů.

Němci se v českých zemích prosazovali především ve městech, ale i u dvora. A tak se stalo, že například kronika takřečeného Dalimila nese velmi silný punc odporu Čechů vůči všemu německému. A přibližně v téže době dokonce kterýsi písař, jehož jméno neznáme, zanechal v rukopise pražské kapituly tento verš: „Toxica Theutonica gens perfida“, což volně přeloženo znamená asi tak „Jedovatý a zrádný lid teutonský“. Není rovněž náhodou, že potřeba vymezovat české vůči německému, které se prosazovalo stále více, se promítla i do staré české literatury. V ní například zanechal pozoruhodné a nesmírně cenné dílo vzdělaný laik a nižší šlechtic Tomáš Štítný ze Štítného. On je skutečným symbolem mobilizace české řeči, neboť píše výhradně česky, zatímco i Jan Hus sahá k českému jazyku až teprve, když se cíleně zaměřuje k lidovým vrstvám na venkově, už v rámci svého pozdějšího reformního působení po roce 1401, kdy zahajuje svá kázání.

O tom, že spory o pražskou univerzitu, které vyvrcholily vydáním Dekretu kutnohorského králem Václavem IV. (velkou zásluhu měl zde právě Mistr Jan Hus) se nesly v konfliktním „národnostním“ duchu, není sporu, byť znovu musíme konstatovat, že národnostní pojetí středověku se velmi lišilo od pojetí moderního. Naprosto logicky a tedy v duchu své doby propukly husitské bouře nejenom s akcentem reformním směrem k církvi a sociálním vůči panstvu, ale také s důrazem na odstranění vlivu „cizáků“.

Dějiny česko-německých vztahů jsou velmi komplikované a jistě není správné je posuzovat jako výhradně konfliktní, jak měla ve zvyku obrozenská historiografie. Ale ani obrácená interpretace, která se prosazuje po listopadu 1989, není na místě. Ta se snaží naopak líčit soužití Čechů s Němci jako nejenom oboustranně prospěšné (což je jistě pravda), ale také jako převážně harmonické a nekonfliktní. Přerušené pouze (v zanedbatelném měřítku) nacistickým vpádem do Čech a na Moravu v letech 1939 až 1945 a potom (ve velkém a vskutku otřesném měřítku) násilným vyhnáním německých spoluobčanů z Československa hned po válce. Tento přístup je samozřejmě vrcholně selektivní.

Pravdě nejblíže bude patrně soudit, že na individuální a sousedské úrovni se na mnoha místech českých zemí a v různých dobách nemusela žádná vzájemná nevraživost projevovat a Češi a Němci žili po sousedsku a navzájem se ženili a vdávali. Naproti tomu ale po celé dějiny probíhal boj o to, čí vlastně ony české země jsou, kdo jim má vládnout, kdo je má spravovat a kdo má v nich mít pouze druhořadé postavení. Tenhle boj (někdy jen latentní) začal městskou kolonizací za posledních Přemyslovců, vyvrcholil v husitských bouřích, nový rozměr nabyl vstupem Království českého do svazku Habsburské monarchie, prudce vzplál za obou šlechtických povstání koncem 16. a na začátku 17. století.

Opět nový rozměr získal za centralistického absolutismu císařovny Marie-Terezie a jejího syna, císaře Josefa II., kdy jednotná správa říše měla mít, čistě z administrativních a technických důvodů (nebylo to míněno protislovansky), německý (rakouský) charakter. Byla osvícená, moderní a v jistém smyslu i pokroková, národní sebeurčení ale nebrala v úvahu. Všichni lidé byli poddanými Její (Jeho) milosti a na tom bylo dosti. A pak následovala fáze národního probuzení, po jehož završení vzniká samostatné Československo s výraznou majoritou slovanských národů a dost možná i s poněkud zlomyslnou chutí (proč to nepřiznat?) vrátit Němcům (Rakušanům) jejich dřívější panské manýry a proměnit je v pouhou národnostní menšinu.

Jistě, měřeno s výrazným časovým odstupem sta let, nebylo toto nejmoudřejší rozhodnutí. Ale vezmeme-li v úvahu posledních třicet let naší novodobé historie, doslova přetékající chybnými rozhodnutími, tak otcové zakladatelé Československa z toho srovnání nevycházejí nejhůř.