Nenechme si „vyřezávat“ listy z historie I
Nenechme si „vyřezávat“ listy z historie I
Čís. 1457/38
Zemský úřad v Praze (dr. Panýrek) hlásil dne 15. září 1938 o 2. hodině toto:“Hora Sv. Šebestiána – dne 15. září 1938 o 1. hodině v noci pozoroval na náměstí v Hoře Sv. Šebestiána štábní strážmistr Jan Heřmánek, doprovázený vojínem Laburdou, neznámého cyklistu v ordnerské čepici, který podezřele odjížděl městem. Při zastavení cyklisty skočil tento s kola a počal ihned střílet. Štábní strážmistr Heřmánek byl zastřelen (ranou do úst ze vzdálenosti 1 kroku), vojín Laburda byl postřelen do břicha. Dále byl raněn kancelářský pomocník z místní policejní expozitury Otto Pešek do nohy. Pachatel unikl, pohraniční orgány byly vyrozuměny…“
Štábnímu strážmistrovi Janu Heřmánkovi bylo 45 let. Nositel Čs. válečného kříže 1918 dloužil na četnické stanici Všetaty a do Krušných hor byl vyslán před několika dny jako posila pohraničních jednotek Stráže obrany státu. Jeho manželka jej již živého nespatřila…
Neznámý záškodník zasáhl Heřmánka dvěma výstřely. První prošel srdcem, prorazil osmá obratel a projektil uvízl v těle stejně jako druhý, který zasáhl levý horní lalok plic a prorazil dýchací trubici. Nešťastný četník byl hned mrtev.
Druhý člen jeho hlídky vojín v záloze Antonín Laburda, v civilu zaměstnanec Státního stavebního telegrafního úřadu v Chomutově, měl štěstí v neštěstí. Byl zasažen střelou do břišní dutiny; střela prošla nejdříve prázdnou sumkou na náboje a potom vnikla do těla, kde prostřelila tenké i tlustí střevo. Labuda však zranění po náročné operaci přežil.
Pátrání po Heřmánkově vrahovi vedlo záhy k důvodnému podezření, že jím je zdejší fanatický obdivovatel Hitlera henleinovec Albín Schaarschmied, který před Terstem unikl do nacistického Německa. Během války se potom místní nacisté s jeho hrdinstvím pochlubili v kronoce Hory Sv. Šebestiána, ale na konci války stránky o Heřmanově vraždě „kdosi“ vyřízl a zničil…
Do kronik krušnohorských vesniček se navíc nedostalo mnoho jiných zločinů zdejších bohabojných horalů, kteří začínali zprvu jen s řevem, čmáráním hákových křížů a pliváním do kočárků na miminka českých rodičů (!) a později řádili se svými říšskými soukmenovci po celé Evropě a ten jejich fanatismus jim, na rozdíl od většiny ostatních Němců „z říše“ vydržel ještě i po Hitlerově smrti. Jakoby absurdní účelový přívlastek sudetský k jejich národnosti měl být závazkem nenávisti a fanatismu.
Dokladem může být například absolutní bezcitnost vůči masám naprosto zubožených vězňů z koncentračních táborů, kteří na konci války klopýtali Krušnými horami a mnoha dalšími místy zgermanizovaného českého pohraničí. při pochodech smrti. Žádný soucit a pokusy pomocí trochou jídla jako v českém vnitrozemí. Naopak. Když útok hloubkových letců u Hory Sv. Šebestiána rozehnal v dubnu 1945 vězně jednoho pochodu do lesů, místní kluci z Hitlerjugend i pupkatí strejci uspořádali ochotně na ně divoký hon a vraždili bezbranné všemi dostupnými zbraněmi od holí až po brokovnice.
V nedalekém Výsluní poslední den války se do obce dobelhalo pár vyhladovělých polských vězňů a zoufale prosili o trochu jídla. Místní sedláci je však zavedli do lesa, tam je umlátili motykami a zahrabali.
Předtím v blízké Písečnici rodák z durynského Erfurtu německý generálmajor Reinhold Gothsche neprozřetelně před místními Němci s hrdým přívlastkem sudetský zmínil o tom, že by byla škoda, aby tak malebné městečko byloé na konci prohrané války zničeno Rusy. Místní sudeťáci jej okamžitě udali a polní soud ukončil život nejen generálův, ale popraven byl i jeho pobočník major Herbert Eisebit a dalších šest vojáků, kteří sdíleli stejný názor.
Když po válce museli takzvaní sudetští Němci pohlédnout pravdě do očí a jít povinně shlédnout dokument o koncentračních táborech, pohled na stovky nahých vyhublých mrtvol dojal málokoho. V severočeském Šluknově se například vylil zástup z kina a většina se drze smála, že jde o zaranžovanou propagandu.. Několik týdnů předtím zachytili americký vojenský fotograf a kameraman v šumavském Vimperku jiný houf sudetských Němců, jak donucen americkými vojáky kráčí kolem otevřeného hrobu židovských žen, které zemřely hladem a vysílením bez pomoci těchto křesťanů. kamenné tváře nic nedojalo…
Tak bychom mohli pokračovat desítkami a desítkami podobných příkladů ze všech koutů českého pohraničí od Šumavy před Chebsko a Krušnohoří až po Orlické hory a severomoravské pohraničí, až by z předmluvy ke knize, kterou čtenář právě drží v ruce, vznikla kniha mnohem obsáhlejší a mnohem v obsahu krutější. Nepochybuji o tom, že by se poté ozval povyk, že jde o snahu „jitřit staré rány a budit staré vášně“. Vždyť přece vše špatné a ohavné v českém pohraničí, na kterém dodnes nesmyslně ulpívá účelový název Sudety, začalo prý až v květnu 1945 s odsunem německého obyvatelstva! Bez ohledu na to, že to se předtím nikdy nehodlalo smířit a sžít s obyvateli země, ve které jejich předci získali domov jako přistěhovalci v dobrém (na pozvání českých králů) i zlém (při germanizaci vylidněných oblastí po křižáckých výpravách a po třicetileté válce).
Zvláštní směsici českých katolických konzervativců spolu s liberálními lidskoprávními fundamentalisty, senzacechtivými novináři i jejich žáky z řad historií nepolíbené mládeže provádí již řadu let ve prospěch sudetské minulosti masivní mediální masáž, která právě počítá s vyřezanými stránkami z kronik. Za zmínku stojí i to, že stejné lidi irituje takřka vše z českých dějin od husitství přes národní obrození až po grandiózní příběh československých legií a vznik Československa…Pokračování
Jindřich Marek
