Nemohu proto souhlasit, aby se Němcům vše odpouštělo a na vše zapomnělo.
Nemohu proto souhlasit, aby se Němcům vše odpouštělo a na vše zapomnělo.
Narodil jsem se v roce 1923 ve Znojmě na náměstí Svobody 10 ( dnes Horní nám.). Otec mi zemřel v r. 1925 na následky zranění utrpěné ve světové válce. Matka se znovu vdala v r. 1928 za vdovce, který pracoval jako řidič záchranné stanice v Horní České. Do obecní školy jsem chodil na Dolní Českou a později do Masarykovy kolonie. Měšťanku jsem vychodil na „Rapénce“ – vedle Žižkových kasáren. Čtvrtou třídu jsem ale navštěvoval na Otakarově náměstí. V r. 1938 jsem začal navštěvovat veřejnou obchodní školu, kterou jsem však po okupaci Znojma Němci nedokončil.
Můj nevlastní otec byl velký sokol, a tak i já jsem od první třídy obecné školy chodil cvičit do Sokola. Jako dorostenec jsem se v roce 1938 zúčastnil sletu v Praze.
Nyní, co se týče našich vztahů s Němci. Do roku 1935-1936 jsme žádné rozdíly necítili a nedělali.. Až po nástupu Henleina a jeho SdP začaly půtky s jeho přívrženci, které v roce 1938 mnohdy končily inzultacemi. V té době jsme bydleli u Jubilejního parku u domácího, který byl zarytý Němec, jmenoval se Nus. Byl prý po záboru Znojma nějakým významným německým funkcionářem. Proto musel otec po okupaci Znojma ujet. V lednu 1939 jsme i my museli nuceně ze Znojma pryč a přestěhovat se do Brna, kde otec znovu pracoval u Červeného kříže – v záchranné stanici. Já jsem však měl problémy, musel jsem ve Vídni na čsl. konzulátě optovat a žádat o čsl. pas. Můj zemřelý otec, jako znojemský rodák byl po záboru Znojma zahrnut do německého katastru. Po různých těžkostech se vše nakonec zdařilo a i já jsem mohl s rodinou odjet do Brna.
Do školy jsem v roce 1939 již nenastoupil, a proto jsme šel do učení. Nastoupil jsem do obchodu pana Karla Coufala, Znojmáka, který rovněž musel ze Znojma uprchnout. Měl obchod s textilem v Brně, v Michelské ulici. Po vyučení v r. 1942 jsem u něho krátce pracoval jako příručí. Na jaře 1943 jsem dostal jako mnoho mých vrstevníků předvolání na pracovní úřad a v březnu 1943 jsem byl totálně nasazen jako pomocný dělník na různé stavební a odklízecí práce v působnosti pracovního úřadu v Mnichově. Tam jsem pracoval až do konce války. Zažil jsem toho moc špatného, bombardování, hlad a zejména různé šikanování. Ale nakonec jsem všechno přežil. V únoru 1945 jsem po jednom bombardování utekl domů do Brna a až do konce války se ukrýval. Na podzim 1945 jsem narukoval na vojnu a to na dva roky. A tak díky Němcům a Hitlerovi jsem přišel o celé své mládí. Nemohu proto souhlasit, aby se Němcům vše odpouštělo a na vše zapomnělo.
Marek Otto, tehdy Znojmo
