Německý antifašista o nových imperiálních plánech, revisionismu a přepisování dějin v Německu 2
Německý antifašista o nových imperiálních plánech, revisionismu a přepisování dějin v Německu 2
Obnovený český stát
Mnohonárodnostní stát Československa vznikl po dlouhých emancipačních bojích Čechů Versailleskou smlouvou z roku 1918. Nyní český národ, po prohrané bitvě na Bílé hoře u Prahy proti císařským oddílům Habsburků v roce 1618 a poté nastalé době „temna“, tato protivenství konečně překonal. Rozpad habsburské říše po I. světové válce opožděně přinesl pro střední Evropu konec vlády trůnu a oltáře. Nový stát měl asi 15 mil. obyvatel, z toho 3,5 mil. Němců bydlelo převážně v pohraničních oblastech Čech a Moravy a rovněž na severu v českém Slezsku. 600 000 Maďarů bydlelo na jihu Slovenska; Podkarpadská Rus – nejvýchodnější část Slovenska byla osídlena 400 000 Ukrajinci – Rusíny. 170 000 Poláků osídlilo sever; Židé a Cikáni nevlastnili žádný prostor pro osídlení. Čechy, Morava a české Slezsko platily již za císařsko – královské monarchie k průmyslově a kulturně vyspělým regionům se silným demokratickým a mezinárodně orientovaným dělnickým hnutím. S více než 140 000 čtverečními km a nápadnou východně – západní rozlohou patřily západní země ČSR k zámožným oblastem Evropy.
Již koncem 19. stol. organizovali čeští a němečtí dělníci společné stávky a masové demonstrace pro kvalitativně lepší hmotné a kulturní životní podmínky, respektive pro socialistické cíle, především v severních Čechách. Socializace důležitých výrobních středisek byla v jejich programu. Německá menšina v r. 1918 vyhlásila připojení německy osídlené oblasti Čech a Moravy k nyní malému Rakousku. To neakceptovali ani vítězné mocnosti první světové války, ani dominující Češi v ČSR. Německá sociálně demokratická dělnická strana a Komunistická strana Československá, jež vzniklá ze všech národností ČSR, usilovaly, po počátečních nepokojích ( čeští vojáci stříleli na obranu svého státu na německé demonstranty), o přijetí maximálně konstruktivních práv menšin v rámci ČSR; lidská práva v občanské parlamentní demokracie byla zaručena. Německá křesťansko-sociální strana a Svaz německých zemědělců v ČSR následovaly příkladu dělnických stran. Malá menšina nacionalistických Němců (národní a pohraniční Němci!) požadovala, v souladu se SZN, naprosté sebeurčení. Tato skupina zůstala nepokojným faktorem, zpočátku však bez vlivu stojícího za zmínku. Navzdory ne vždy chytré menšinové politice sil dominující pražské vládě zůstala ČSR až do světové hospodářské krize stabilní.
Německá výrobní střediska s jejich tradičními exporty se dostala po světové hospodářské krizi do těžkostí, protože vývoz jejich zboží stagnoval; mimo to byl strojní park zastaralý. To přineslo do německy osídlených oblastí ČSR nesrovnatelně větší nezaměstnanost, než byla v oblastech osídlenými Čechy. Zodpovědnost nesli němečtí majitelé továren, ne pražská vláda. Byl to primárně hospodářský a sociální problém, nic národnostního! Německý ministr Czech, předseda DSAP, podporoval sice nezaměstnané materiálně, existující strukturální problém tím ale nebyl řešen. NSDAP Československa a Německá nacionální strana postupovaly od začátku proti Československu i německým antifašistům. Vliv říšsko - německého SZN a jeho propagandy „pokrevního společenství“ působily sice účinně uvnitř částí národnostních skupin, ale bez úspěchu na demokratické strany.
