Německý antifašista o nových imperiálních plánech, revisionismu a přepisování dějin v Německu 1
Německý antifašista o nových imperiálních plánech, revisionismu a přepisování dějin v Německu 1
Přesídlení Němců 1945-46, právo nebo msta?
Lorenz Knorr
Autor, se narodil v roce 1921 v Chebu. Záhy vstoupil do Socialistické mládeže, podílel se aktivně na boji proti rozbití demokratického Československa německými fašisty a jejich pomocníky. Jako svědek doby popisuje v tomto rukopise historický vývoj a fakta, která byla podstatným podkladem pro rozhodnutí reprezentantů antihitlerovské koalice vedoucí k uzavření Postupimské dohody, vystěhování německých občanů z území ČSR. Určitá historická fakta jsou ve SRN zamlčována a falšovaná zejména „Svazem vyhnaných“ , aktivitami „ Centra proti vyhánění“ a rovněž některými politiky.
Autor doložil, že ve SRN kvetoucí revizionizmus historie směřuje proti mírovému soužití národů v Evropě. Lorenz Knorr si získal svým politickým bojem, svou mnohostrannou publikační činností v SRN respekt jako antifašista a bojovník za mír. ( Německá sekce Evropského mírového fóra mu děkuje, že dal tento text k volnému použití.)
Odklon od nacistických zločinů
Svazem vyhnaných ( SV) plánované „ Centrum proti vyhánění“ vyprovokovalo od začátku mohutný odpor v Německu i v zahraničí. Příliš patrný je pokus, ukázat nacistické zločince, po totální kapitulaci 8./9. května 1945, pokud pocházeli z Polska a Československa, jako politováníhodné oběti. Za mlčení aktivních spolupachatelů nejtěžších násilných zločinů a zločinů proti lidskosti uplatňovali representanti SV, již v dobách nepřátelské konfrontace v Evropě, cynicky přehnané požadavky po Československu a Polsku: „vrácení majetku nebo odškodnění“. To bylo heslo SV. Oběti nacistické agrese měli tedy svým okupantům buďto poukázat vysoké finanční sumy nebo je nechat bydlet tam, kde bydleli před vysídlením, kde se dopustili svých zločinu ! To je spojeno s pokusem překroutit německou historii 20. století a fašistický teror bagatelizovat nebo nechat zcela zmizet v temnu historie.
Pod dojmem fundované kritiky je nyní použit plurál : „ Centra proti vyhánění“ Na charakteru plánované výstavy se nic nezmění! Bude dále zamlčováno, že Turci, kteří vyhnali Arménce, nebo Němci, týrající Židy ( pokud nebyli deportováni do vyhlazovacích táborů!), se nepodíleli na porušování občanské demokracie ve prospěch fašistické diktatury, např. na zločinech, jako asi 80% Němců z Československa.
Paní Steinbachová, předsedkyně SV, a pravé křídlo ve frakci CDU ve Spolkovém sněmu, srovnávají úděsnou historii spojenou s vyhlazovacími tábory Osvětim, Sobibor, Maidanek a Treblinka s přestěhováním Němců po roce 1945!
„ V podstatě vzato doplňují se témata Židé a vyhnaní … Tento nelidský rasový blud je zde jako tam. Proto by měl být tématem našeho centra“!! Podsouvá tím signatářům Postupimské dohody z 2.8.1945, kteří o vysídlení rozhodli a jíž bylo vysídlování upraveno, tentýž rasistický blud, který byl podkladem holocaustu a degradace slovanských národů na „méněcenné lidí“. Roosevelt, Stalin a Churchill, resp. Attlee, jako signatáři a garanti Postupimské dohody vítězných mocností se tak mají dostat na úroveň Hitlera ?! Postupimská dohoda je zpochybňována.
Podminovaná bezpečnost sousedních států
Již v německém císařství 19. stol. usilovali národní a nacionálně němečtí aktéři ve státě a společnosti o využití „Volksdeutsche“ ( národních Němců) v jiných zemích pro mocenské cíle německého imperialismu. „ Svaz pro zahraniční Němce“ ( SZN) spojoval tyto síly. Německé menšiny v jiných státech měly v rozporu s jejich tamějšími občanskými povinnostmi působit pro říšskoněmecké vládní zájmy, tedy dopustit se zrady země, v níž žily! V Polsku, Čechách, západní Francii, západní Belgii, Holandsku, jižním Dánsku, Chorvatsku, Srbsku, Maďarsku a Rumunsku se pokusil SZN „národní Němce“ vzít do přísahy. Každý měl vědět, kdo je „nepřítel“ a kdo patří k „příbuzenstvu“. „Německý jazyk jako srdce národa“ budiž opatrován jako samostatný kulturní poklad, stejně jako staroněmecké obyčeje. Zejména nacionálně liberální historik H. v. Treitschke, MdR, zastával v „Pruských ročenkách“ takové praktiky, smíchané s antisemitismem. Východoevropské národy, ztělesnění „barbarů“, potřebovaly Němce jako „dobyvatele, učitele a vychovatele“!
Ti, kteří se opozdili při vytváření národnosti a založení říše, jakož i při (loupežném) nabývání kolonií - což byl jen důsledek malé státnosti egoistických německých knížat ! - potřebují jasnou masově psychologickou kompenzaci: Oni se proto začali cítili jako „Nadlidé“ nad „méněcennými rasami“ východní Evropy. Toto semeno vzklíčilo u německého měšťanstva, zatím co mezinárodně orientované dělnické hnutí, usilující o rozvoj relativně imunního cítění proti podobnému přeceňování a podceňování, bylo činné v zápase o kvalitativně lepší materiální a kulturní životní podmínky.
Porážka ústředních mocností v roce 1918 změnila práci SZN jen málo. Objektem útoku všech uvedených sil, tedy také aktivistů SZN, zůstaly smlouvy z Versailles a St. Germain, rovněž tak i jejich produkty – samostatné mnohonárodnostní státy, které vznikly po rozpadu Habsburské a Hohenzollerské říše - především Československo a Jugoslávie. Pod heslem „sebeurčení Němců“ usilovaly tyto síly v ČSR, v Polsku ( které obdrželo Poznaňsko a část západního Pruska jako válečné odškodnění), rovněž i v jiných státech, docílit potřebný silný vliv. V roce 1920 se začalo 120 svazů „Německého svazu ochrany pohraničních a zahraničních Němce“ zřetelně vměšovat do záležitostí jiných suverénních států. Cílem bylo „spojení německého cítění na živoucí kulturní společenství“.
100 milionů Němců, z nichž přes 60 milionů žilo v Německu a Rakousku, jakož i 34 milionů v ČSR, Polsku, Jugoslávii, Rumunsku, Maďarsku, Francii, Švýcarsku, Lotyšsku, Rusku a Lucembursku, označila ročenka 1922 SZN za základ pro „ vytvoření jednotného bloku německého národního rázu ve střední Evropě“. Řízené cizineckým úřadem a financováno bankovními a průmyslovými kruhy usilovalo asi 1 mil. členů SZN o „nový německý národní stát“ a pokoušelo se „ národní Němce“ ze sousedních států pro to tuto myšlenku získat. „Imperium Germanicum“ a svět se měli stát synonymem! Německý imperialismus, jako nový stupeň profitující ekonomiky zbrojení a potlačování, ukázal své masivní expansionistické snahy !
Vliv nejprve nevýznamné NSDAP na SZN rostl během světové krize od roku 1929 do roku 1932. „Není důstojné, abychom volali po usmíření!“ vyjadřovali se protivníci Versailleské smlouvy; tuto „ ostudu pro Němce“ je třeba vymazat, rovněž tak nově založené státy, které přinesla. Stěží těchto cílů můžeme dosáhnout mírovými prostředky! Po takových přípravách – rovněž i ve Výmarské republice! – se vytvářela po roce 1933 masová psychosa mezi mnoha „národními Němci“ v jiných státech. Kde byl politický rozum potlačován mýty a emocemi, byla připravena půda pro zločiny proti lidskosti a pro loupežné i zhoubné války. Vládnoucí německá trojice, a to kapitál, nacistická vůdcova klika a generalita měli volnou cestu! Příprava pro avizované získání pozice pro násilné „ vytvoření nového životního prostoru pro ukřivděný německý národ“, mobilizovala nyní také německé menšiny v jiných státech, přinejmenším jejich části. Nyní se nezatěžovala jen „německá krev“, nýbrž také vítězný „nacionalistický světový názor tisícileté říše“.
