Německo a řešení české otázky III, Ing. Josef Mikš
V dalším postupoval přesně tak, jak to na této schůzce nastínil. V rozporu s versailleskou smlouvou zavedl všeobecnou brannou povinnost, německá vojska obsadila demilitarizované pásmo v Porýní, fašistické Německo budovalo silné válečné letectvo a horečně začalo zbrojit na moři. Ve vnitřní politice zahájil pronásledování a likvidaci komunistů a všech pokrokových živlů, nastolil nacistickou diktaturu vedenou „vůdcovským principem“ a zahájil ideologické zpracovávání mas k realizaci svých záměru. Přesto, že vyhlášené cíle nacistů byly naprosto jasným záměrem na rozbití celistvosti Československé republiky, naše velkoburžoasie Hitlerův nástup k moci přivítala. Politik Karel Kramář, svého času předseda první čs. vlády, si v Národních listech pochvaloval, že Hitler bojuje především proti komunistům a spekuloval na válku hitlerovského Německa proti SSSR. Na schůzi Kruhu českých průmyslníků, která se konala 16. února 1933 za předsednictví představitele Živnobanky dr. Hodače, bylo přijato stanovisko, že „Hitlerovu vládu v Německu je nutno vítat, protože není jiné cesty k zadržení bolševického nebezpečí“. Dále bylo konstatováno, že nejvýhodnější by bylo získání Německa pro válku se Sovětským svazem, protože hospodářská situace je taková, že z ní není jiného východiska kromě války.
Přitom Hitler z taktických důvodů neřekl veřejně vše. Ve vztahu k Československu se sice dožadoval připojení sudetských Němců k říši, ale soukromých rozhovorech se svými věrnými mluvil mnohem otevřeněji. Vysvětloval jim, že do plánované velkoněmecké veleříše musí být spolu s Rakouskem, západními oblastmi Polska a pobaltskými státy zahrnuly také celé Čechy a Morava. Prohlásil: „Českomoravskou kotlinu, východní oblasti hraničící s Německém osídlíme německými rolníky. Čechy přesídlíme na Sibiř, nebo do oblastí volyňských, vykážeme jim rezervace v nových spolkových státech. Češi musejí pryč ze Střední Evropy. Dokud tam budou, budou vždy ohniskem husitsko-bolševického rozkladu.“
Také hlavní ideolog nacismu Alfred Rosenberg ve svém díle „Mýtus 20. století“ otevřeně hlásal, že „v životním boji Německa nelze bráti ohledy na Poláky, právě tak jako na Čechy. Musejí být zatlačeni k východu, aby se uvolnila půda pro pěsti německých oráčů“. To byla voda na mlýn našich sudetských Němců. Od získání moci Hitlerem se jejich separatistické hnutí stává oporou nacistických požadavků a prostředkem k dosažení prvního postupného cíle, odtržení pohraničních území od republiky a připojení k Říši.
Došlo k další radikalizaci sudetských Němců a vzestupu nové vlny nacionálního šovinismu. Po vzoru nacistů došlo ke spojení všech sudetsko-německých měšťáckých stran a k založení jednotné strany pod vedením Henleina a Franka s novým názvem Sudetendeutsche partei (SdP), která se stala filiálkou NSDAP v našich zemích.
To se odrazilo i v jejím programu i když konkrétní cíle - tj. rozbití republiky byly maskovány požadavky na realizaci práva sebeurčení německé menšiny. Henlein se v podstatě až do roku 1938 farizejsky přiznával k demokracii a k věrnosti Československému státu. Podle Hitlerových pokynů měli vystoupit, až bude vhodný čas.
Ten přišel v roce 1938. V březnu tohoto roku okupoval Hitler Rakousko a na dalším místě mělo být Československo. Západní velmoci ani neprotestovaly. Hitler si byl vědom, že ze strany západu se nemusí ničeho obávat. Vždyť britský velvyslanec v Londýně N. Henderson při rozhovoru s německým diplomatem Franzem Papenem 1. června 1937 prohlásil, že britská vláda nemá námitky proti anexi Rakouska Německem a že bude působit na Francii, aby odstranila překážky z její strany. Diplomatická aktivita v tomto směru vyvrcholila 19. listopadu 1937, kdy britský politik lord Halifax se sešel v Obersalzbergu s Hitlerem a jménem britské vlády mu složil poklonu, že „zničením komunismu ve vlastní zemi zahradil tomuto cestu do západní Evropy“ a že Německo proto může být právem považováno za „tvrz Západu proti komunismu“. Současně mu přislíbil, že Velká Britanie nebude Německu stát v cestě při provedení změn, které Německo hodlá uskutečnit v Evropě, týkajících se Rakouska, Československa a Gdaňska, stane-li se tak „pokojným vývojem“. Podobně postupovali i diplomaté Spojených států. Göring informoval v listopadu 1937 velvyslance USA v Berlíně Williama Bulitta, že „Německo bude v nejbližší době anektovat Rakousko a československé Sudety“ aniž to vzbudilo nějakou odezvu. To byla přímá cesta k Mnichovu, k usmiřování Hitlera a zaměření jeho zájmů k výbojům na východ.
Proto v roce 1938 se Henlein a celá sudetoněmecká komunita začali veřejně hlásit k nacismu. Při demonstracích v Chebu prohlašuje poslanec Wollner: „Z taktických důvodů nemohl se Henlein dříve přihlásit k nacionálnímu socialismu. Dnes již nepotřebujeme ukazovat dvojí tvář. Nad námi drží ruku sedmdesátipětimilionový německý národ a říšský kancléř Adolf Hitler.“ Na schůzi SdP v Opavě v červnu 1938 prohlašuje poslanec Künzel: (po válce jeden z vedoucích představitelů revanšistů v západním Německu) „Němci mají jediného vůdce - Adolfa Hitlera. Přiznáváme se plně a zcela k nacionálnímu socialismu“.
Stupňují se požadavky vůči Československé vládě v duchu Hitlerova pokynu Frankovi: protahovat jednání takovým způsobem, aby Hitler mohl prohlásit sudetoněmecký problém za problém mezinárodní a zasáhnout do jeho řešení.
V Aši na dožínkové slavnosti prohlásil již jmenovaný Wollner, že předpokladem vyrovnání mezi Čechy a sudetskými Němci je, že všichni Češi, kteří po roce 1918 přivandrovali do sudetoněmeckého území, zase odejdou do své domoviny.“
Akční program sudetoněmecké strany z léta 1938, nalezený v Henleinově politické kanceláři v Aši dokonce počítal s válečným konfliktem na podzim 1938 v souvislosti s tzv. sudetoněmeckou otázkou. Je zřejmé, že vycházel z Hitlerova plánu na zničení Československa vojenskou akcí, připravenou pod názvem „Fall Grün“.
