Německo a příští válka 5, Wolfgang Michal
Německo a příští válka 5
Wolfgang Michal
Rovnováha prostřednictvím hegemonie?
Otřesení posledních tabu poválečné doby, osy Bonn – Paříž, rozbití britského dogmatu o rovnosti sil, vytvořilo Německu jedinečnou pozici. Během několika let se Německu podařilo vytlačit Francii a Velkou Británii, světové mocnosti a vítězné mocnosti, své dva největší konkurenty, na periferii.
Jaká je síla Německa v EU? Podíl Německa na průmyslové výrobě, zemědělství a obchodu EU činí 36 %, což je mnohem více než společný podíl Francie a Velké Británie. Je to dokonce 2,5 krát více než podíl 10 malých států EU.
Věnujme se teď vztahu skandinávských zemí a Německa. Zatímco Finsko ve druhé světové válce bojovalo po boku Německa, Švédsko dokázalo obhájit svou neutralitu, v Norsku zůstává rozhodujícím faktem německá okupace. Není proto překvapením, že Norsko se rozhodlo nevstoupit do EU. Pro Finsko a Švédsko platí, co řekl jeden německý komisař EU Spieglu: „Skandinávci jsou nám bližší než Francouzi a Britové. Nejblíže nám jsou Rakušané.“ Vzpomínky na společný boj v zákopech během první světové války ožívají v myslích především těch, kteří podporují Jörga Heidera, který sní o sloučení Rakouska s Německem v duchu starého válečného partnerství.Vídeňský Standart v tom vidí první příznaky obnovení starého císařského spolku.
Ostatní Východoevropané, Poláci, Češi, Slováci, Maďaři, Balkánci, Bulhaři a Rumuni dělají před Němci hluboké poklony, přestože ještě nejsou členy EU. Skoro všichni v něm vidí svého dobrodince, a jestliže by došlo k rozšíření NATO na východ, spolehlivého ochránce proti novému ruskému imperialismu.
Že láska k Německu může dělat slepým, předvádí Polsko. Vůbec jim nevadí, že kancléř Kohl a jeho ministr zahraničí mluví „o našem ruském sousedu“, jakoby Polsko bylo počtvrté rozděleno. Naopak, ze strachu před Východem přiklání se raději k Západu. V září roku 1994 požádalo právě Polsko o zrušení ustanovení Charty OSN o nepřátelských státech, namířeného proti Německu a Japonsku. Polský prezident Lech Walesa řekl: „My nechceme spojené státy Ruska, nýbrž spojené státy Evropy“. Poláci chtějí především dálnici ze Štětína do Istambulu a z Berlína do Varšavy.
Za pět let bude Německo strojem, který mnoho potáhne i popožene. Proto přání Východoevropanů jsou tak velká, nechají se zlákat Evropskou unií jako děti vánočním stromkem. Německo považuje rozšíření EU na východ za svůj ústřední úkol příštích let. Z hospodářského hlediska je Německo pro 11 ze 14 partnerských států nejdůležitějším dodavatelem a pro 12 států nejdůležitějším odběratelem. Zahraniční obchod Rakouska je z 40 % zaměřen na Německo. Nejméně závislé na ostatních státech je Německo. Jinak řečeno: s výjimkou Irska jsou všechny státy EU méně či více závislé na Německu. Ve prospěch Německa, vedoucí síly Evropy, zatím vše běží jako na másle. Pět let po sjednocení je Německo „zemí ve štěstí“.
Helmu Kohl je označován nejen za největšího sjednotitele říše na vrcholu slávy, nýbrž básnicky i za „Věž na rovné krajině“ (FAZ). V Německu vzniká stejná situace jako před Berlínským kongresem v roce 1878, kdy státníci akceptovali německou říši jako nový střed Evropy. Němcům však toto uznání nestačilo. Chtěli víc, chtěli moc. Tu chtějí i teď.
Co Německo plánuje? Navrhuje utvořit z Německa, Francie, Holandska, Belgie a Lucemburska „jádro Evropy“ se společnou měnou a politikou. Ostatní státy by jako satelity měly obíhat kolem jádra. První protesty přišly z Itálie. Také Rakousko by rádo patřilo do „elitního klubu“. Dá se germanizace Evropy ještě zastavit? O co Němci usilují? Koncem roku 1993 řekla M. Thatcherová Spieglu: „Vy, Němci, nechcete zakotvit Německo v Evropě, vy chcete zbytek Evropy zakotvit v Německu.“
Po roce 1871 nechtělo být Německo nacionalistickým státem, nýbrž impériem podle římského vzoru. Také snaha vytvořit jádro Evropy vychází z tohoto konceptu.
Návrh CDU-CSU o širší budoucnosti Německa uvádí tři možné modely:
1) Evropa Karla Velikého,
2) Středoevropsko – říše Otty Velikého,
3) Německá střední Evropa obou světových válek, tak, jak ji popularizovali Friedrich Naumann ve své knize „Střední Evropa“ z roku 1915.
Začněme Evropou Karla Velikého, která byla největším komplexem moci od zániku Západořímské říše v 5. století. Když byl v roce 800 francký král korunován římskou korunou, sahalo jeho impérium od Atlantiku k Labi, od severního Německa k Římu, od Barcelony po Budapešť, zahrnovalo Provence, Lotrinsko, Toskánsko, Sardinií, Švýcarsko, Čechy a Moravu.
Kancléř Kohl považuje tento model za nejpřijatelnější, a to z následujících důvodů: a) Za Karla Velikého neexistovala ani Francie, ani Německo. b) Těžiště říše leželo na Rýnu. c) Císař v říši zavedl společnou měnu, stříbrný fenik, jenž byl předchůdcem ECU. D) Císař zavedl společnou úřední řeč, jíž se stala latina. e)Východní politika císaře byla tak působivá, že jeho jméno bylo ve všech jazycích synonymem pro slovo král.
Žádný div, že tato politika se stala pro Němce předlohou. V roce 1994 napsal poradce kancléře Kohla, Konrád Sietz v Merkuru: „ Snažíme se vytvořit co nejdříve tvrdé jádro Evropy – Evropu šesti zakládajících států.“
Co musíme zdůraznit je fakt, že Karel Veliký prosazoval svým mečem humanitní cíle a šířil křesťanství. Jeho Evropa byla pevností proti Arabům, Maďarům a pirátům.
Druhým modelem je říše Oty Velikého, která vznikla roku 962 v duchu tradic karolinské Evropy. Trvala do roku 1250. Byla první říší střední Evropy, kde skutečně dominovali Němci. Skládala se z Německa, východní Francie a severní Itálie. Sahala od Brügge do Záhřebu, od Marseille do Lübecku. Otovi následníci ji pak rozšířili až po Krakov a Rigu, ale i tato říše se rozpadla na tisíc kusů.
Třetí model pochází z doby kolem roku 1848. Populárním se stal již v době 1. světové války, kdy vůdce liberálů, farář Friedrich Naumann publikoval svůj spis „Střední Evropa“, kde zdůvodňoval morálně, politicky a ekonomicky válečné cíle císařství.
Naumannův koncept vycházel z modelu Evropy Oty I., ale vlivem světové války a změněné situace viděl jádro Evropy v Německu a Rakousko-Uhersku. Naumann řekl: „To nové nesmí přijít jako pád hory, má se rozvíjet jako dobro a pomalu srůst. Nejdříve se musí utvořit jádro, aby mohla následovat další krystalizace.“
Naumannův cíl byl vnitřní trh mezi Severním mořem a Adrií, v němž se prosadí německá přesnost, disciplína, vytrvalost, preciznost. Tato střední Evropa měla být v jádru německá a používání německé řeči mělo přijít samo od sebe. Neumann říká: „Kdo neroste, prohrává. To je smysl naší historie. Bez střední Evropy upadneme do bezvědomí.“ Pod touto hrozbou je dnes budováno „jádro Evropy.“
