České národní listy

Německo a příští válka 2

Wolfgang Michal

Rozhodující výpověď von Bernhardiho je v jeho velmi aktuálně znějící kapitole „Světová moc nebo zánik“. Zaostření na jedinou možnost  „vše nebo nic“odpovídalo duchu tehdejšího imperialismu. Bernardi viděl císařskou říši stát před osudovým dějinným rozhodnutím: mimořádný přírůstek obyvatelstva a strmě narůstající průmyslová výroba vyžadovaly nové prostory k osídlení, nové pracovní příležitosti, nové surovinové zdroje a nové trhy. Na Dálném východě a na Dálném západě se vynořily nové velmoci Japonsko a USA.  Zajišťovaly si stále větší oblasti vlivu. Nikdo, kdo měl oči k vidění, o tom nepochyboval. Jak však mělo Německo, sevřeno mezi Ruskem,, Francií a Anglií, s těmito světovými mocnostmi konkurovat.

Evropské mocenské uspořádání bylo třeba, podle Bernhardiho upevnit a rozšířit. Jen vytvořením středoevropského svazu, vedeného Německem, bylo možné dosáhnout rovnoprávného uspořádání světa. Především to znamená prolomit zásadu evropské rovnováhy, která od doby Vídeňského kongresu byla pokládána za svatosvatou.  Avšak naprosto neoprávněně, protože brání svobodnému vývoji Německa a slouží pouze anglickému obchodu. Na to by se Německo muselo ucházet o své malé sousedy, a to „jen tím, že své slabší sousedy poctivostí a silou naší politiky přesvědčíme, že jejich samostatnost a jejich zájmy jsou nejlépe zaručeny připojením k Německu a pod ochranou německých zbraní.“

Až by se toho dosáhlo, bylo by možné riskovat velký střet. Žádnou jinou alternativu Bernhardi neviděl. „Musíme si být vědomi, že válce o své světové postavení se žádným způsobem nemůžeme vyhnout“. A proto ji bylo třeba vést „za nejvhodnějších možných podmínek“.

Jak dlouho to bude po znovusjednocení Německa trvat, než si opět vybudují tehdejší mocenské struktury  a zajistí věcné důvody a nezbytnou argumentaci poukazující na nezbytnost stejné války, jako byla ta v roce 1914.

Friedrich Naumann, vedoucí představitel německých liberálů, tvrdil v roce 1915 ve své známé knize „Střední Evropa“, že „současná válka začala již v roce 1876“. To bylo pět let poté, co Bismarck sjednotil říši. Pět let po znovusjednocení Německa psali jsme rok 1995.

Proto byla napsána tato kniha.

Na rozdíl od Bernhardiho objevuje se předložený text ne dva, ale třicet nebo čtyřicet let před další válkou. Předcházím vývoji, protože mi jde o ony příznaky, které Neumann ve své knize jmenuje a jejichž obrysy lze již dnes odkrýt. Německo si rovná cestu k nové válce.

Myslet tak daleko do budoucnosti namáhá ovšem představivost. Široko daleko není vidět žádný císař Vilém, nejvýše nějaký Schäuble, Rühe, Kinkel. Vzato ovšem z druhé strany: kdo by si byl myslel, že po Bismarckovi bude následovat diletantský šašek a že, abychom uvedli další vynikající příklad, Hitler, největší vojevůdce všech dob, promění svou knihu „Mein Kampf“ ve skutek. Takové úvahy ponecháváme zpravidla minulosti. Muselo to tak být, říkáme pak, když už je pozdě. Proto tvrdíme předčasně: dějiny Německa se opakují. A to je hlavní teze, vedoucí myšlenka této knihy.

Události probíhají stejně jako po založení Říše v roce 1871. Znovusjednocené Německo chce narušit evropskou rovnováhu. Neboť národní scénář Němců nemá za cíl uspokojení demokratickým národním státem, ale vytvořením středoevropské velkoříše mezi Francií na západě a Ruskem na východě. Tak tomu vždy bylo a bude. Je to nutkavý sen Němců obnovit impérium Římské říše.

Program této mocenské politiky je jednoduchý a téměř stupidní. Jde o věčný trojskok: nejprve Evropa, pak svět a konečně válka. Tento program stojí na nevykořenitelné představě o ohrožení, vyplývající ze zeměpisné polohy, a odtud objektivně odvozené nezbytnosti stát se přední evropskou velmocí.

V roce 1871 následovala fáze stabilní evropské politiky. Pak se rozvíjela dlouhá fáze evropského rozpadu, paralelně s ní probíhala fáze světové politiky a nakonec fáze přípravy k válce. Za Hitlera se vše odehrávalo přesně stejně. Kolik let ještě potřebujeme?

Co je překvapivé, je skutečnost, že německé zájmy zůstaly po léta a staletí stejné – jak politicky, tak geograficky. Neustále jde o jedno – stabilizace Německa v Evropě, ovládání Evropy, získání vlivu na východě, v Orientu, v Africe, na Dálném východě. Mnozí mohou namítnout, že se časy změnily. Proti teorii této knihy svědčí významné argumenty:

1) Němci se již nehodí k ovládnutí světa. Odvykli si a jsou rozmazleni.

2) Mnozí si myslí, že ekonomické a politické sítě již zamezí, aby již potřetí vztáhli ruku po světové moci.

Z druhé strany je však si třeba uvědomit, že Německo mírovou cestou dosáhlo, co chtělo. Je uznávanou velmocí a mistrem světa ve vývozu.

Německo je na cestě stát se světovou velmocí. Také Německá říše potřebovala 25 let, než v roce 1896 mohl císař Vilém prohlásit, že „ z Německa se stala světová velmoc“. Teprve poté začala konkurovat obávané a mocné Anglii.

Také nové Německo, až se stane světovou říší, vyzve svého posledního rivala, Ameriku, k měření sil. Dnes ještě Německo Ameriku potřebuje. Ruku v ruce obě mocnosti chtějí zničit ruské impérium – vzít ho do kleští. Amerika chce vládnout v Pacifiku a Němci Evropě.

Někdo by mohl namítnout, že po válce prošlo Německo demokratizací, že návrat k prušáctví není proto již možný, 40 let demokracie se nedá zvrátit.

K historii Německa však patří nespokojenost, touha po větší a větší moci, touha vládnout tak jako slepice vejci. Německo je zase zemí, kde „eros moci“ voní opět mužně.