Německé menšiny ve střední, východní a jihovýchodní Evropě
Německé menšiny ve střední, východní a jihovýchodní Evropě
Před válkou se postupně nacizovaly, takže velká většina jejích členů se v době druhé světové války postavila na stranu nacistů. Bojovali jak proti svým bývalým spoluobčanům, vůči nimž byli zpravidla krutější než tzv. říšští Němci, tak i na všech frontách válečných frontách v jednotkách wehrmachtu, SS, gestapu, SD. Podíleli se na válečných a jiných zločinech nacistických ozbrojených složek.
Již koncem druhé světové války utíkali ze svých "domovských států". Báli se trestů za spáchané zločiny. Statisíce z nich takto uprchly. Proudy německých uprchlíků směřovaly z Jugoslávie, Rumunska, Řecka, Ruska i z dalších států do Německa. Mezi uprchlíky byli nejpočetnější ti, kteří opouštěli Prusko a část bývalého východního Německa, která po válce připadla Polsku. Několik milionů těchto uprchlíků bylo na útěku před postupující Rudou armádou. Směřovali do Německa.
O německých menšinách jednala Postupimská konference. Spojenci rozhodli, že Němci z Polska, Maďarska a Československa musí být přesídleni. Nejen kvůli zločinům, jež mnozí z nich spáchali, ale také proto, aby napříště nemohli být Německem zneužity k destabilizaci států, v nichž původně žili. Byly to tedy i mírové důvody, které vedly k přesídlení.
Takže rozčlenění této několika milionové masy, která se pohybovala směrem na západ, bylo od počátku celkem jasné. Šlo v prvé řadě o uprchlíky. Teprve později došlo k přesídlení Němců v rámci akce schválené Spojenci v Postupimi.
Přesto však se v Německu jakoby švihnutím čarovného proutku stali z uprchlíků a přesídlenců jen a jen vyhnanci. Pod vyhnaneckým hávem se skrývala celá velmi početná řada uprchlých zločinců. Jen malá část z nich byla nějak potrestána. Většina nacistických zločinců přežila bez újmy.
Postupně vznikaly nejrůznější organizace "vyhnanců". Snad všechny z nich měly nacistické kořeny, zvláště pak tzv. sudetoněmecký landsmanšaft a organizace "vyhnanců" z Polska.
Do čela vznikajících subjektů se nejdříve dostávali ti, co byli z dřívějška známí svými pronacistickými postoji. Později i jiní. Dr. Erika Steinbachová stála desetiletí v čele tzv. Svazu vyhnanců. Nikdy vyhnankyní nebyla. Její rodiče, matka zaměstnaná v německé správě v části Polska, které Německo si přivlastnilo pro zvětšení svého životního prostoru, otec německý voják. Jim se na území Polska narodila dcera, dnešní dr. E. Steinbachová. A tak matka s dcerou utekly před postupující Rudou a polskou armádou do Německa. A Erika se stala hlavou BdV.
Stala se z ní hlavní vyhnankyně, i když vyhnankyní nikdy nebyla. Byla utečencem. Ten, kdo se v anektovaném Polsku roztahoval jako doma, bydlil v polském domě a polském bytě, užíval nadpráví nad zbytky původního polského obyvatelstva, musel počítat s tím, že spravedlnost nakonec zvítězí, tedy že neoprávněně nabyté statky bude muset opustit a pro záchranu života prostě utéct.
Tragédií je, že z utečenců a přesídlených, jichž byla zdrcující většina, se stali všichni "vyhnanci". A ještě horší je, že německá oficiální politika tento termín uznává, byť je v rozporu s historickými skutečnostmi. A daleko nebezpečnější je používání tohoto termínu i našimi politiky. V tom lepším případě jde o nevědomost, v tom horším o nedostatek statečnosti vzepřít se německému vlivu a zakřičet do Evropy a světa, jacípak jste vyhnanci, jste převážně utečenci a přesídlenci. Toto pojmenování vám náleží i podle mezinárodního práva. Přestaňte si hrát na něco, co nejste a nikdy jste ani nebyli! To bychom asi na reprezentantech lidu chtěli hodně?
Naši politici se někdy odvolávají na Česko-německou deklaraci, kde termín vyhnanec je. Ti, kteří deklaraci připravovali. věděli, v čem je čertovo kopyto, ale byli nestateční nebo lhostejní, nebo co? Raději nedomýšlet!
Někteří naši znalci mezinárodního práva mluví o tom, že šlo o pokus česko-německý "napravit" Postupimskou dohodu. Současně však prohlašují, že změna Postupimské dohody je možná jen tehdy, když všechny subjekty, které ji uzavíraly a státy, které v souladu s ní jednaly, by se na určitých změnách společně dohodly. Češi s Němci na Postupimi sami nemohou nic měnit, i kdyby si to horoucně přáli. Jsem přesvědčen, že většina Čechů si nic takového nepřeje ani ve snu. Němci však mají důvody snažit se o změny. Mohou je, alespoň některé dosáhnout, ale přesto bude jejich dílo korunováno neúspěchem. Tyto změny budou z hlediska mezinárodního práva neplatné.
Postavení zbytkové německé menšiny v některých evropských státech je privilegované. Státy, v nichž sídlí, je podporují. Silnou podporu dostávají i z Německa. Především do rukou „ve vlasti zůstavcích“ nebo v jejich prospěch, jdou značné sumy peněz z Německa. Značná část ze zůstavších, je, jak jsem přesvědčen, loajální především k Německu, a pak snad i trochu ke státu, v nichž žije.
Proces „smiřování“ zachvacuje řadu států. V jeho rámci jde především o získání některých výhod pro původní utečence a přesídlence. Mluví se o nich jako o vyhnaných. Sami o sobě tvrdí, že na nich byla spáchána genocida. Vyhánějící státy se podle nich dopustily i zločinů proti lidskosti a válečných zločinů v rámci jejich „vyhánění“. Jde o široce rozložený pokus přepsat dějiny. Z agresorů se mají stát oběti a z obětí zločinci. Agresoři mají být nějak odškodněni svými oběťmi. V Srbsku, mučeném Němci v první i druhé světové válce, dochází k restitucím německého majetku nebo srbský stát vyplácí náhrady škod, které „vyhnaným“ vznikly.
Tyto postupy neodpovídají historické pravdě. Agresorem bylo Německo a agresor je podle mezinárodního práva, i podle Pařížské reparační dohody, povinen zaplatit své oběti škody, které jí agresí vznikly. Kdy ti naši hlasatelé zásady, že to, co bylo ukradeno, musí být vráceno, se soustředí i na velkokrádeže Němců? Kdy řeknou, že žádáme, aby nám Němci konečně zaplatili reparace, které nám dluhují? Dočkáme se toho? Dobré účty dělají dobré přátele!
Dr. O. Tuleškov
