Německá prokuratura je připravena…
K článku Německá prokuratura je připravena…
Vzpomeňme si na přelom 40. a 50 let 20. století, kdy na česko-německé hranici docházelo nikoliv k ojedinělým přestřelkám. Hraničáři chránili naše hranice, v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, před pronikajícími agenty a dalšími narušiteli ze Západu, často se jednalo i o zverbované Čechy, kteří se snažili dostat do republiky. Na hranicích stříleli ti i oni. Na obou stranách byli ranění, mrtví. Části z nich se podařilo, zvláště do konce 40. let, proniknout na naše území. Po splnění svých úkolů se opět vraceli do Západního Německa. A opět zněla na hranicích střelba a v nejednom případě znovu tekla krev.
V 50. letech 20. století vládlo na obou stranách rozděleného světa přesvědčení, že brzy dojde k velké válce mezi Západem a Východem. Válečná atmosféra vládla i v Evropě, zvláště podél hranic, oddělujících tyto protikladné světy, tedy i na česko-německých hranicích. A proto docházelo na těchto hranicích i ke krvavým střetům.
Téměř s jistotou lze říci, že ty druhé zabíjeli nejen naši pohraničníci, ale také cizí narušitelé hranic stříleli, když se dostali do úzkých, po našich a i jejich střelba měla své oběti, naše pohraničníky. Byli ranění a mrtví pohraničníci. Někdo je musel zastřelit. Ochránci hranic zajisté nestříleli sami po sobě. Na svědomí je měl někdo jiný. Máme zjištěno, kdo to byl? Byli mezi podezřelými, kteří měli krev pohraničníků na svých rukou, také Němci? Je velká pravděpodobnost, že byli. A tak bychom měli postupovat stejně, jak to hodlají udělat Němci nejen s našimi pohraničníky, ale také s vedoucími politiky. I němečtí politici se na některých zásadních rozhodnutí o přechodech hranic zřejmě také podíleli. Jinak ani nemůže jít o spravedlnost, spíše o pomstu. Ale to bychom se vrátili do dob dávno minulých. Základem posuzování trestnosti jedněch i druhých by mělo být hodnocení souladnosti jejich tehdejší činností s tehdy platnou zákonnou úpravou.
Takto asi situace na hranicích vypadala. Vytrhnout z celkového kontextu čtyři Němce, kteří při přechodu hranic ztratili život, a začít jejich smrt vyšetřovat, aniž bylo přihlédnuto nejen k našim tehdy platným zákonům, ale také k českým obětem Němců na hranicích, je již na první pohled zvrácenost. Z celkového hlediska nemůže jít o hledání spravedlnosti, poněvadž tehdejší realita nebyla jednostranná.
Pokud bychom měli mluvit o spravedlnosti, muselo by současně dojít v Německu k vyšetřování podezřelých Němců ze zastřelení Čechů na česko-německých hranicích. Lze předpokládat, že i v našich archivech podobné případy jsou. České orgány činné v trestním řízení by měly potom činit všechny potřebné úkony ke zjištění a usvědčení pachatelů – Němců a naše soudy by je pak měly soudit, odsoudit. Výkon trestu odsouzených německých pachatelů by měl probíhat na území ČR.
Pokud tomu bude jinak, nelze mluvit ani o formální rovnoprávnosti ČR a SRN. Pak také nepůjde ani o spravedlnost. Příslušné ústavní orgány ČR by neměly připustit jen jednostranné vyšetřování, a to Čechů Němci.
Problémem pro Němce je i minulost dřívější – váleční zločinci. Až do roku 1989 u nás pracovala Komise pro stíhání válečných zločinů. Poté byla po krátké době zrušena a její materiály údajně byly vystěhovány na běžně přístupné místo a nato o to, co z archivů této komise zbylo, nebylo dále dbáno.
Jedno však víme. Žádali jsme o vydání celé řady válečných zločinců, ale SRN nám je velmi často, snad dokonce ve velké většině případů, odmítala vydat. Takže i zločinci, kteří se dopustili masových zločinů, či se na nich nějakou měrou podíleli, v Německu zpravidla dožívali s penzí až do své smrti.
Tento fakt silně kontrastoval s protektorátní realitou. Tehdy německé soudy, pokud nešlo o tzv. zvláštní zacházení, v německém jednacím jazyku odsuzovaly k smrti či do koncentračních táborů tisíce českých vlastenců, zvláště se zaměřovaly na naši inteligenci a především na komunisty. K.H. Frank ještě v prvních dnech měsíce května 1945 jich nechal v Terezíně popravit na padesát. Šlo o mladé lidi. V průběhu Květnového povstání českého lidu Němci odpravili na osm tisíc lidí. Kdo nám bombardoval Prahu, kdo ničil naše památky, kdo zapálil Staroměstskou radnici doslova v poslední den války, kdo vraždil civilní české obyvatele v Praze 4? V některých případech šlo výslovně o masové vraždy. Byli ti, kdož se těchto zločinů dopustili v Německu odsouzení? Vydávalo nám Německo válečné zločince, když jsme o ně požádali? Nebo to byl velký problém, často neřešitelný? Takové a podobné otázky si mnozí z nás kladli a kladou, a to zcela oprávněně. V době druhé světové války přišlo totiž o život na 360 tisíc našich spoluobčanů. Převážně Němci je vyhnali ze života.
O uvedených skutečnostech psal nejednou i náš tisk. Dokonce někteří naši investigativní novináři se snažili odhalovat spokojený život těchto nacistických zločinců. Je zde problém. Nepotrestaní němečtí váleční zločinci. Máme jej dále umocňovat zásahy německé prokuratury a policie přímo u nás v republice, aniž bychom my mohli stíhat podezřelé Němce z vražd našich ochránců hranic? Aniž bychom je mohli, opakovaně zdůrazněme, soudit, odsuzovat a zajistit, aby výkon trestu odnětí svobody odsouzených probíhal na území republiky?
Proto je nutné se vystříhat všeho, co by nám připomínalo protektorátní éru a jí podobnou praxi, jíž příslušné německé orgány se chystají v budoucnosti uskutečňovat na území ČR, která je svrchovaným státem. Proto, jak jsme přesvědčeni, bez ohledu na Lisabonskou smlouvu, Němci nemohou u nás přímo vyšetřovat, pokud nebude dodržen princip vzájemnosti, konkrétně pokud my nebudeme moci za stejných podmínek a ve stejném rozsahu přímo šetřit zločiny Němců na území SRN. Nadto bychom Německu měli připomenout, že podle mezinárodního práva, i podle Pařížské reparační smlouvy, je nám povinno zaplatit válečné reparace. Německo se nemůže jen těšit právům a usilovat o ně, když neplní své povinnosti, vyplývající z mezinárodních smluv a z mezinárodního práva. I na této pozici bychom měli trvat a otázku reparací oficiálně otevřít a s Německem na toto téma intenzivně jednat.
Vzpomeňme si na vznik první světové války. Po zastřelení následníka rakousko-uherského trůnu a jeho manželky v Sarajevu, dalo Rakousko-Uhersko ultimatum Srbsku, značně zeslabeném po tzv. balkánských válkách. Srbsko přijalo všechny body ultimata až na jeden. Nesouhlasilo s tím, aby rakouské policejní orgány prováděly samy šetření na území Srbska. Srbové svou svrchovanost se rozhodli bránit. Nato Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku. První světová válka, v níž padlo či bylo zavražděno více než 30 milionů lidí, začala.
Samozřejmě svou suverenitu v současnosti hájit musíme jinými prostředky než zbraněmi, a to především diplomatickými a žalobami u příslušných soudů. Pokud bychom neuspěli, pak v referendu bychom měli rozhodnout o tom, zda chceme v EU, která v současnosti je podstatně jiná, než byla, když jsme do ní vstupovali, zůstat nebo z ní vystoupit. Pak by, pokud by suverénní lid rozhodl o vystoupení z EU, pro nás žádná Lisabonská smlouva již neplatila.
A ještě na jednu věc nesmíme zapomínat, ať se již tato „kauza“ vyvíjí jakkoliv! Kde docházelo k oněm politováníhodným událostem? Na území Československé republiky! Je přirozené, že na ony nešťastnosti se vztahovaly československé zákony! Nebo na Němce ani tehdy neplatily? Ale platily, a proto i na ně musí být aplikovány. Že nyní platí Lisabon? Ale ne se zpětnou platností téměř padesáti let! A i na těchto uvedených faktech musíme trvat!
¨
Podvolit se zmíněnému německému úsilí bez dalšího znamená nastoupit jednosměrnou cestu, vedoucí spolehlivě do německého chomoutu, až již mu říkáme protektorát, kolonie či polokolonie. V obdobné situaci bychom se octli, kdybychom se nechali českými germanofily přivést ke vstupu do SRN a tak se stali jednou ze spolkových německých zemí. V každém uvedeném případě ztrácíme svou státnost a nakročujeme i k zániku českého národa. Tomu v žádném případě nemůžeme dopustit.
J. Skalský
České národní listy
