Němci v Namibii se dopustili genocidy
Němci v Namibii se dopustili genocidy
Příspěvek od Lena » 1/11/2005, 20:49
Kořeny německé genocidy
Celé to začalo v roce 1884, kdy se do Berlína, hlavního města německé říše, sjeli delegáti největších evropských mocností, aby si rozdělili sféry vlivu. Němci získali Togo, Kamerun, Německou Východní Afriku a Německou Jihozápadní Afriku, dnešní Namibii.
Zároveň v Evropě nacházely odezvu nové teorie, které pak kolonizátoři zkoušeli v praxi. S jednou přišel vlivný německý geograf Friedrich Raetzel, který na přelomu 19. a 20. století vyučoval na universitě v Lipsku. Přišel s teorií životního prostoru („Lebensraum“). Podle Raetzela musí mít národ určitý prostor a ten si rozšiřovat, aby přežil a prosperoval. V knize "Antropogeografie" Raetzel argumentuje tím, že část prostoru, který Německo potřebuje, najde v nových koloniích. Německá Jihozápadní Afrika se pro tento účel jevila jako ideální, zastánci německé expanze tu ale viděli překážku, kterou představoval hererský kmen. Budoucím osadníkům se situace v Namibii zdála nepřijatelná - nevlastnili by půdu ani zdroje. A nechtěli si na území, kde by se usadili, pronajímat pozemky, ani dobytek. Hererové pro Němce museli pracovat a neměli prakticky žádnou možnost se bránit zneužívání. Je jen málo případů, kdy se Hererové snažili hledat právní pomoc kvůli tomu, že nedostali výplatu, byli biti, nebo když byl zabit někdo z jejich rodiny.
Na jihu kolonie vypuklo menší hererské povstání a zprávy o něm se dostaly 14. ledna 1904 do Berlína. Německá média vytvářela obraz divokého, zchudlého nepřítele, který znásilňuje bělošské ženy a zabíjí děti. Rozběhla se propagační kampaň s cílem vytvořit nepřítele, který ve skutečnosti neexistoval. Císař Vilém II. nařídil vyslat armádní posily, které by pomohly hererské povstání potlačit. A měl mu v tom pomoci nový velitel armády, Lothar Trotha, ten však nepřijel do Namibie vyjednávat, pro něj by bylo jednání známkou slabosti a urážkou německé cti. Trotha uvažoval o jediném řešení – zničení kmene Hererů.
Ráno 11. srpna 1904 začali Němci střílet na hererské povstalce z kanonů a samopalů. Bitva u Waterbergu skončila hererskou porážkou. Za poslední vodní nádrží Němci postavili několik set metrů dlouhý plot se strážními posty. Něco takové se stalo v koloniální historii poprvé. To, že byla na Hererech spáchána genocida podle nich dokládá následný „Vernichtungsbefehl“, rozkaz o likvidaci, který vydal generál Trotha. V něm píše, že všichni Hererové musí opustit území obsazené Němci, kdo tak neučiní, ten bude zastřelen.
Koncentrační tábory v Jihozápadní Africe
V Berlíně ale Trothův vyhlazovací rozkaz šokoval, ozvaly se ostré protesty. Kritizovaly ho hlavní politické strany, psaly se o tom články v novinách. Šlo o celostátní skandál. Císař Vilém II. nátlaku vlády ustoupil. Vojáci Hererům řekli, že jim císař odpustil a mohou se vrátit domů. Byla to však lež. Vyhlazovací politika pokračovala - v hlavním městě Windhoeku vznikl první koncentrační tábor. Prošly jím 4000 lidí, byli biti a umírali hladem. Další tábory vznikly na pobřeží, ve městě Swakopmund, centru německého průmyslu a obchodu. Věznili tu na 3000 Hererů, většinou ženy a děti. Vězni pracovali na stavbách a v přístavu. Každý zajatý Herero dostal číslo. To bylo zaneseno do knihy. A mohli ho vozit po celé Namibii, podle toho, kde byl potřeba jako pracovní síla. Koncentrační tábory byly obrovským zdrojem levné pracovní síly (10 marek na měsíc). Své koncentrační tábory si zřizovali i soukromníci, např. ve Swakopmundu a v dalších městech vznikl armádní tábor, ale i tábory firem. Svůj tábor tu měla společnost Vermon, loďařská firma, která pak jeho obyvatele využívala k práci. Ve Swakopmundu zemřelo mezi lety 1904 - 1909 asi 200 Hererů. Nenajdeme tu ale žádnou desku na jejich památku, a mnozí obyvatelé města dokonce existenci tábora popírají. Chybí jakákoliv připomínka první genocidy 20. století.
Další dva tábory vznikly v Lüderitzu. Do jednoho z nich, na přilehlém ostrově Shark Island platil přísný zákaz vstupu. Dal by se označit za tábor smrti. Byl to ostrov, kam byli lidé umístěni s cílem vyhladit je. Většinu obětí z tábora netvořili Hererové, ale další kmen: Námové. V německých novinách bylo výslovně napsáno, že Námové se ve světě nevyznají a není v něm pro ně místo. Šlo tedy o velmi promyšlený pokus na Shark Islandu tento kmen vyhladit. V září 1906 bylo na ostrov dopraveno 1732 Námů poté, co se vzdali německé armádě. Za sedm měsíců bylo 1032 z nich mrtvých a devadesát procent zbývajících práce neschopných.
Vojenští dozorci ze Shark Islandu a dalších koncentračních táborů v Německé Jihozápadní Africe se zapojili do vědeckých pokusů, které měly ospravedlnit válku. Obchodovali s lebkami, které posílali do Německa. O lebky Hottentotů, jak Němci nazývali Námy, se zajímali vědci ovlivnění teoriemi genetika Eugena Fischera. Ten přijel do Namibie v roce 1904. Vyslalo ho sem několik německých universit. A začal dělat pokusy na obětech z řad válečných zajatců, Ovahererů a Námů. Celkem prozkoumal 778 hlav mrtvých. Tento takzvaný výzkum měl prokázat, že je černošská rasa podřazená bílé, árijské rase z Evropy.
Teprve v roce 1908 byly koncentrační tábory zavřeny. Tři čtvrtiny populace Hererů, 65 tisíc lidí, bylo vyhubeno, polovina Námů vyhlazena. Stovky vesnic zely prázdnotou. Raetzelův sen o životním prostoru se tragicky naplnil. Zbylí Hererové a Námové byli prodáni farmářům jako otroci. Koncentrační tábory ani zabíjení u Waterbergu se už nepřipomínaly. Nový dějepis představoval roky genocidy jako slavnou dobu impéria.
https://www.palba.cz/viewtopic.php?t=837
zdroj: www.bbc.co.uk
