Nejhůře působilo zlověstné ticho a očekávání, co vlastně přijde
Nejhůře působilo zlověstné ticho a očekávání, co vlastně přijde
Rodiče žili od roku 1921 v Českých Velenicích, kde otec pracoval. České Velenice měly v té době asi 5 000 obyvatel a spolků byla řada - Sokol, DT J, Orel, Junáci volnosti, skauti, sportovní kluby a zejména hudební soubory. Železničářská dechovka jezdívala pravidelně na všesokolské slety. Dále zde působily pěvecké soubory, ochotnické soubory í baráčnické spolky. V městečku byla jak obecná, tak í měšťanská škola. České Velenice byly téměř stoprocentně české, takže situace nebyla nikdy tak vyhrocená jako v jiných místech.
Konala se různá shromáždění s projevy odhodlání bránit vlast, neopouštět území. Zejména tradiční lampiónový průvod k svátku Mistra Jana Husa byl veden ulicemi viditelnými z blízkého rakouského, od března 1938 však již německého Gmündu. Pamatují se, že hlavním řečníkem byl poslanec JUDr. Neuman, pozdější ministr.
V Českých Budějovicích, kam jsem denně dojížděl do učeni, bylo možno pozorovat rychle narůstající drzost příslušníků početné německé menšiny. Rovněž ve vlaku byly jejích sebevědomé stále zřetelnější, zvlášť Němců z Nových Hradů (panství, které požaduje zpět tehdejší majitel Buquoy).
V září 1938 mi otec řekl, že se v dílnách rozebírají stroje a odvážejí s dalším důležitým materiálem do vnitrozemí. V té době také někteří občané začali stěhovat cenné předměty i nábytek k příbuzným. Ubezpečování představitelů města a státu již nikdo nevěřil, ovšem daleko více než zabrání území se očekávalo vojenské střetnutí. Tomu nasvědčovalo horečné budování pevnůstek, lidově "řopíků", v pásmu asi 10 km od hranic.
Také matka odjela s několika zavazadly k příbuzným do Kozárovic, asi 10 km od Mirovic. S ni odjela i sestra, která po svém sňatku v roce 1937 bydlela nedaleko od nás.
Po odjezdu matky a sestry jsme zůstali s otcem sami v rodinném domku, postaveném v roce 1932, a čekali, co se bude dít.
Jednoho dne přišel otec se zprávou, že k večeru odjede do vnitrozemí poslední vlak, takže jsme sbalili zavazadla a odvezli je na nádraží. Prostor před nádražím byl plný vozíků, kočárků, trakařů apod., velké nádraží bylo přeplněné, ale lidé se chovali velmi ukázněně, na nějaké scény se nepamatuji. Švagr přenesl cennější věci do našeho domku v očekáváni, že budou lépe zabezpečeny, bohužel však byly ukradeny.
Konečně se dal vlak do pohybu směrem České Budějovice. Lokomotiva však neutáhla dlouhý vlak ve stoupání hned za nádražím, takže se celá souprava vrátila zpět a po chvíli se znova rozjela. Kulisou těchto dramatických chvil byly hořící haldy uhlí vedle výtopny, tmavý kouř zahaloval oblohu.
Do Českých Budějovic jsme dorazili za tmy, nějaké pomocné skupiny nás dopravily k přespáni do škol. Odtud jsme odjeli za matkou do Kozárovic, ne na dlouho, neboť otec byl přeložen do Jihlavy, švagr do Trnavy. Tam nacionální Slováci Čechy do dílen vůbec nepustili, zaměstnali je kopáním zákopů, takže jsme nakonec zakotvili v Plzni, v dílnách ČSD.
Já jsem se vrátil zpět do Českých Budějovic, obsadil jsem pokoj bratra, který byl v té době mobilizován. Záhy jsem zjistil, že nepravidelným spojením se mohu vrátit zpět do Českých Velenic, což se mi podařilo a zůstal jsem tam několik dnů až do odjezdu poslední soupravy vlaku s posledními obyvateli města, hlavně železničáři. Druhý den vstoupila nacistická vojska do zcela opuštěných Českých Velenic - bylo to 8.10.1938.
Byl to otřesný pohled - pětitisícové město téměř bez lidí, po zahradách se proháněli králíci, slepice, psi, u plotu ještě zůstávaly přivázané kozy, u nádraží snad stovka různých dopravních prostředků. Nejhůře působilo zlověstné ticho a očekávání, co vlastně přijde.
František Krpálek, tehdy České Velenice