České národní listy

Proti henleinovcům a dalším znacizovaným Němcům se republika bránila. Již 23.10 1936 byly vytvořeny jednotky „Stráže obrany státu (SOS)“, složené z četnictva,  policie, finanční stráže a z civilních dobrovolníků. Sosáci, jak se jim říkalo, velmi úzce spolupracovali  s jednotkami naší armády, které byly dislokovány  v blízkosti okruhu jejich působení.

Úkolem jednotek SOS bylo střežení hranice a udržování klidu v pohraničních oblastech. V případě německé vojenské agrese měli sosáci odrazit  první útok a tak vytvořit časový prostor pro mobilizaci záložníků, kteří by posílili posádky našich pohraničních opevnění.

Jednotky SOS   se často střetávali s ozbrojenými  ordnery a freikorpsy. Ať to bylo již v Hnanicích, Železné Rudě, Varnsdorfu, v Krajkové, Habartovu či jinde. Sosáci nejen krváceli, ale přinášeli oběti nejvyšší. Od září 1938 do 15.1. 1939 padlo v bojích 262 vojáků a příslušníků SOS a 316 mužů bylo raněno. V bojích na východě republiky padlo v březnu 1939 dalších 40 vojáků a příslušníků SOS.

Kdo, z nás o tom ví, kdo na tyto československé hrdiny vzpomíná? V médiích hlavního proudu si můžeme přečíst o „pochodu smrti“ z Brna koncem května 1945, o dalších „masakrech“, kterých jsme se dopustily my, Češi, na hodných Němcích. A stále dokola o našich “zvěrstvech“.¨

Jaká je však pravda? Německé obyvatelstvo jsme v souladu s rozhodnutím spojenců v Postupimi přesídlili a od  Spojenecké kontrolní rady jsme za provedení transferu německého obyvatelstva dostali pochvalu nejvyšší, a to jak od amerického představitele, tak i sovětského.  Majetek přesídlovaných Němců jsme neukradli, jak dodnes řada landsmanů tvrdí, ale konfiskovali na základě rozhodnutí spojenců a v souladu s Pařížskou reparační dohodou. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že hodnotu majetku, který jsme konfiskovali německému obyvatelstvu, jsme v souladu s pařížskou dohodou nemuseli odečítat z našeho reparačního účtu.

Nejsme to tedy my, Češi a Slováci, co jsme „kradli“ německý majetek, jak se celá desetiletí v tzv. sudetoněmeckých kruzích traduje. Jsou to však Němci, co nám  dluhují, a to bez započítání úroků z nezaplacených reparací, na 3,5 bilionu korun.

Naši potentáti však jsou toho názoru, že v současnosti pro vymáhání německých reparací není vhodná doba. Ptáme se, kdy tato doba již byla, pokud někdy dříve nastala? Ostatně je třeba si uvědomit, že nejde jen o pařížskou reparační dohodu, z níž nám oprávnění požadovat reparace na Německu plynou, ale také z principu mezinárodního práva, který jasně říká, že agresor je povinen zaplatit oběti škody, které jí agresí vznikly. Tedy požadovat a získat od Německa reparace by bylo tedy jen naplněním i této zásady mezinárodního práva. Právní stav by byl obnoven. Období bezpráví v tomto směru by skončilo. A to by měl být snad konec světa? Ne jen uplatnění a realizace mezinárodního práva! Kdo se obnovení právního stavu obává? A proč?

Dr. O. Tuleškov

foto: fronta.cz