Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nehasnoucí tradice česko-slovenských vztahů I

26. 11. 2021

Nehasnoucí tradice česko-slovenských vztahů I

 

Zrod nového státu. Československo  a  „pruty Svatoplukovy“

Prof. PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.

 

28.říjen 1918 – hvězdný den našich  novodobých dějin – den osvobození od 300leté  nadvlády habsburské monarchie a den vzniku samostatného Československého státu.

Ten den nejvíce poznamenal generaci mých rodičů. Přicházela na svět na přelomu 19. a 20. století. Dospívala za války a po ní, v prvních letech budování  republiky. Do osvobozené vlasti a do nového, samostatného státu vstupovala jako do svého životního jara s veškerým elánem, důvěrou a radostí svého mládí.

 

Kokardy, jásot, na praporu prapor, srdce se v dálku rozletí. Jak je to krásné překonati zápor, a býti, růsti, stavěti“... (V. Dyk)

I přísahal jsem já, národ československý, svobodný a živý, že chci býti národ spravedlivý“...

                                                                                                            (S. K.Neumann)

 

Jedinečné okamžiky v dějinách národa i v životě jednotlivců

Mnohé zastihl převrat ještě ve školních lavicích. Účastnili se neutuchajících oslav: vítání legionářů i navrátilců z války, kterým se  přeběhnout k legiím nepodařilo. Vysazovali „lípy svobody“ na počest strůjců svobody, Masaryka, Beneše, Štefánika a Wilsona. Těm lípám už brzičko bude 100 let. Dívky šily a vyšívaly národní kroje, podle vzorů z etnografických sbírek v muzeích. Největšímu zájmu se   těšil kroj kyjovský, piešťanský,  některé jihočeské. Dechové kapely vyhrávaly, dny byly plny pochodových  písní, krojovaných skupin, uniforem legionářů a Sokolů. Jaká to byla společná radost a hrdost společně pochodovat v průvodu na počest národa a vlasti, jeho představitelů, jeho symbolů, jeho tradic, hesel a vizí budoucnosti! Mladí se chystali na všesokolský slet, první v  republice, někteří skládali proslovy pro tábory lidu, jiní deklamovali verše o účasti legionářů  ve válce, která právě skončila.

 

Od moře k moři stojí germánská vojska. Od moře k moři hluboké podzemní valy, příkopy, kde sídlí smrt...České i slovenské děti, synové národa...vy všichni, jimž dopřála  nevlídná  jinak sudba nosit české i slovenské jméno, nezapomínejte  a buďte živi  svatým ohněm vroucných a hrdinských srdcí, jež bila i chladla pro vás i pro vaše děti v bezmezné lásce  i oběti u Zborova!“ (R. Medek)

 

Na Chemin des Dames hotovo k boji, padesát tisíc jich stojí...to hoši jsou z Podřipska, od Šumavy, to Pražská chasa a Hradecka děti, to chlapci z Hané a zpod Hostýna, z Tater a zpod Beskyd a od Těšína...ti všichni  přišli sem za práva národů, rovnost a svobodu životy klást...Teď na Chemin des Dames, daleko od vlasti na tisíc mílí vlá jejich prapor červenobílý...“ (A.Horák)

Moji rodiče prožili  konec první světové války a vznik  samostatného Československa ve svých domovech, v Lupenici a v  Příkazích, vesnicích  v Podorličí na  Rychnovsku- Kostelecku. Seznámili se na  táboru lidu k 28. říjnu  a  k výročí zrušení roboty. Tatínek, student, tam měl také jeden z proslovů. Psal pak mamince 3 roky básně a poté se vzali, v Praze u sv. Ludmily. Dávali si darem knížky. Mám doma krásné vydání „Mistra Kampana“, dvoudílnou antologii „Česká lyra“ a „Česká epika“,  snad všechna Zeyerova díla. Každá knížka  je  s krásným věnováním tatínka mamince nebo maminky tatnkovi.

 

Byla to doba vlády slova. Slovo utvářelo atmosféru doby. Arne Novák líčí, jak ještě před osudnou světovou konflagrací naši básníci, Machar, Bezruč, Dyk, předvídali blížící se bouři a ukazovali, na kterou  stranu patří český člověk. Když  jim  válečná cenzura bránila v přímém projevu, vytvořili si řeč jinotajů a  výmluvných narážek. Přesto neušli pronásledování a žalářování. V květnu 1917 vyšel památný „Manifest českých spisovatelů“. Iniciativu měl Jaroslav Kvapil, zaštítil svou autoritou  Alois  Jirásek. Získali 130 podpisů našich literátů  na podporu a souhlas. Poprvé tak  byl ve staré vlasti zveřejněn Masarykův  československý osvoboditelský program.

Z vězení k svému podpisu na „Manifest českých spisovatelů“ poslal Viktor Dyk svou slavnou báseň „Země mluví“, s varovnými verši: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“

 

Jako za války, tak i po převratu  se hlavní osvětový úkol otvíral pro spisovatele národního směru, dříve již zapomínané. Např. Sládek, Čech, Krásnohorská, ale hlavně Jirásek byli znovu aktuální.

 

K  nim se přidávali i mladší a mladí, např. Sova, Šrámek, Křička.  Ale i vědci podporovali snahy národně osvoboditelské a budovatelské. Např. historik J.  Pekař, sociolog E. Chalupný, filolog J. Zubatý.  Masaryk od počátku svého působení podporoval literární hnutí za povznesení národa. Oceňoval úlohu českých spisovatelů např. v rozhovorech s Jar. Kvapilem, který byl po ukončení války vyslán do Paříže, aby tu čekal na příjezd T.G.Masaryka z Ameriky a připravil jeho příjezd do Prahy.  Do Paříže přijel prezident Masaryk 7.prosince, do Prahy 21.prosince 1918. Mezi těmi daty jednal s politiky a navštívil legionáře v Darney.

 

Na pražském nádraží měl uvítací proslov A. Jirásek. Masaryk mu odpověděl:  „Jsem poctěn, že Vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který je zároveň s politiky představitelem českého národa. Vy máte nemenší zásluhy o uskutečnění cílů vytčených než my, političtí pracovníci... Nastává nám práce, práce společná. Každý nastupte na své místo, neboť každý – i malý – může přispět k vybudování československé demokracie.“

 

A v souhlase s tímto přesvědčením řekl A. Heydukovi: „Přišel jsem k Vám, abych vzdal poctu našemu nejstaršímu literátu a básníku. Doznávám, že jsem tím chtěl projevit a projevuji, že stát bez základu literatury a umění by nebyl stát pevný, a hlavně by nebyl stát nový.“ To bylo 5.června 1920.

 

Ale už o rok dříve vyšel zákon o zřizování  veřejných knihoven, obecních, městských, krajských a národních. Naše země si vytvořila  nejhustší síť knihoven v celé Evropě.

Tatínek  ukončil  pražskou přírodovědeckou fakultu   někdy v  polovině 20.let,  v době, kdy byla v českých zemích nadprodukce  absolventů vysokých škol. A tak přijal místo učitele v Hlohovci, městečku v povážské nížině na Slovensku. 

Slovenských učitelů bylo dosud málo. Mnozí se Slováky teprve stávali. Jejich babičky sice neuměly ani slovo maďarsky, jejich matky však již  vystupovaly jako Maďarky. Ve sboru školy, na kterou tatínek nastoupil, byla Slováků čtvrtina. ostatní byli Češi.  Vztahy ve sboru byly přátelské nebo alespoň korektní, vztahy s rodiči a žáky srdečné. Nešlo o žádnou „čechizaci“. Jazyk československý byl na Slovensku zaveden ve znění slovenském a čeští učitelé měli povinnost složit zkoušku ze slovenského jazyka. Vesměs chápali své učitelské poslání velmi odpovědně, jako misi k nápravě škod, způsobených  odnárodňovacím útlakem minulého režimu. O neznalosti svědčí výrok renomovaného akademika, že „Češi neměli na Slovensku co dělat“,  stejně jako názor filmové hvězdy, která ve svých memoárech uvedla, že „na Slovensko byli  posíláni   lidé za trest a pro neschopnost.“

 

Bydleli jsme v nájmu  v  přízemí řadového domku. Za ním a  jeho dvorkem se táhla   podlouhlá zahrádka a za ní  vinohrad. Bylo tu plno rajčat, cibule, paprik i vína. A úzký pruh obdělávané půdy za domem  končil  u  příčné  cesty, k níž  se sbíhaly vinohrady od  všech  ostatních  řadových domků.  U cesty stála  dřevěná socha sv. Floriána, ochránce vinohradů. Chudák,  byl vinohradníky holemi a klacky  trestán, když  se neurodilo. Tady jsem si hrála s  malými dětmi domácích, Igorkem a Timotkem a dozor nad námi měla  školačka Alžbetka. A já jsem  se doma učila  mluvit  česky, s dětmi slovensky,  a  vůbec mi nepřišlo, že je to nějak jinak. Tatínek se  kromě učení a příprav na výuku  věnoval ochotnickému divadlu. Pamatuji se, že  tu režíroval  Medkova „Plukovníka  Švece“ a Vrchlického „Noc na Karlštejně“.

 

Ale stala  se divná věc.  Maminka  v den  výročí vzniku republiky s úžasem spatřila protičeskou  demonstraci. Hnětla právě  těsto na svém  kuchyňském stole pod otevřeným oknem a viděla na ulici   dva průvody. Ten jeden vedl starosta obce, představitel  Hlinkovy  ĺudové strany. Provolávali heslo „autonomie“. Ten druhý průvod, který přicházel z druhé strany, vedl  starostův  rodný bratr, představitel komunistické strany. Ta  zase  nechtěla Čechům odpustit zmaření poválečného pokusu zřídit Slovenskou republiku rad a  přičlenit ji  i s Podkarpatskou Rusí k SSSR.

 

Průvody se halasně míjely,  v obou se křičelo, hulákalo, hrozilo. Maminka si zapamatovala jedno  heslo:  „Nech murár učí naše deti, ak nieto našich učitelov dosť.“ Korunu  protičeské kampani nasadil pan děkan, když z kazatelny varoval Čechy, aby po 18. hodině  nevycházeli, že neručí za jejich bezpečnost. Chápalo se to jako výzva k pogromu, a tak žákyně z židovských rodin, které věděly, co je pogrom, přiběhly nabídnout  naší rodině úkryt ve vlastních příbytcích.

 

V rodině se tradovalo, proč  jsme po  třech letech opustili povážskou nížinu a usadili se v podhůří v českém pohraničí. Prý  kvůli mým anginám  a na radu vynikajícího dětského lékaře Brdlíka v Bratislavě. Ten tu působil již 11 let, ale  v té době  se  také  chystal Slovensko  opustit. Stal se  pak v Praze uznávaným odborníkem. Nedovedu dnes posoudit, nakolik při našem stěhování  šlo skutečně o mé zdraví a nakolik byli mí rodiče v novém, nečekaně složitém prostředí zklamáni. Já jsem tu získala první  téma k celoživotnímu  přemýšlení: Češi a Slováci.

                                                             

Od dob probuzení národů (naše národy se probouzely k svébytnosti v područí cizí nadvlády, rakouské a uherské) pociťovali Češi a Slováci, že patří k sobě. Vyjadřovali to jejich společní buditelé. Ján Kollár řekl: „Ze Slováků nic nebude, z Čechů a Moravanů též nic, ostanou-li zlomky osamostatnělé. Spojí-li se však svorně v jedno tělo, budou-li spolu držeti, spolu působiti, směle všem pohromám a útokům odolají, na jich řeč a národnost se valícím“ (1832).  Palacký se Šafárikem byli téhož mínění. Karel Havlíček Borovský napsal: „Slovensko, osvobozené z maďarského područí, by se stalo časem první zemí československou, odtamtud by vyšlo znovuzrození Čech a Moravy, odtamtud vůdcovství a síla celého kmene československého“ (1848). O 20 let později to spojení vyjádřil J. M. Hurban na slavnosti kladení základního kamene 

Národního divadla v Praze: „Byv pozván ke dni tohoto národa – chtěl jsem říci českého, chtěl moravského a slezského, ale bylo by to dlouhé slovo a nevyčerpávalo by přece pojem, řeknu tedy českoslovanského, neb i my k vám náležíme, my vaši jsme, vy naši jste. Neb my  jsme  všichni Slované – českoslovanského národa“(1868).

 

Po zániku Velkomoravské říše přesunulo se jádro budoucího západoslovanského  státu do Čech. Maďarský vpád  oddělil  Slováky, kteří zůstali v maďarském područí dlouhá staletí. Hlubší spojení Čechů a Slováků tím však přerušeno nebylo. Život z obou břehů řeky Moravy se často těsně prolínal.

Od dob husitské reformace byla na Slovensku spisovným jazykem „bibličtina“, český jazyk. Úředním jazykem byla ovšem maďarština.  O ustavení samostatné slovenštiny a o jazykovou odluku se přičinili r.1844  Ludevít Štúr se svými spolupracovníky. Vyhlásili zároveň, že péče o kulturu domácího jazyka v žádném případě neznamená, že se chtějí odtrhnout  od českých bratří.  Šlo jim o intenzivnější integraci obyvatel Horních Uher, katolíků a evangelíků  i odnárodněného zemanstva  a o lepší možnost čelit maďarskému pronásledování pročeského  Kollárova panslavismu. Vyhnout se mu  jazykovou  nezávislostí na Češích.   

V 19. století hledali Češi a Slováci společné kořeny, společnou minulost, usilovali o prohlubování vzájemnosti. Idea integrativní, zcelovací převažovala nad ideou diferenciační, odlišovací. Je přirozené, že v době válečných nebezpečí a útrap jasně dominovala idea integrativní, idea společného boje Čechů a Slováků, československého národa za svobodu a samostatnost.

T.G.Masaryk si československý národ nemusel teprve „vymyslet“, jak vykládají pomlouvači. Idea byla dlouhodobě  mezi buditeli všeobecně tradovaná. Najdeme ji i v proslulé „Martinské deklaraci“ z 30. října 1918: „Slovenský národ je čiastka i rečove i kulturno-historicky jednotného československého národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobili známym na celom svete, mala účasť i slovenská vetev.“

 

Češi a Slováci měli společné buditele, zpod Tatier se chodilo do Prahy studovat na vysoké školy, na českých  středních školách maturovalo  v 2. polovině 19. století  přes  1000  slovenských studentů, protože  Maďaři  Slovákům  školy  zavřeli. Jednota československého národa se zdála samozřejmá. A přece, společní vlastenci podcenili vliv té skutečnosti, že většina slovenského obyvatelstva žila pod dlouholetou maďarskou nadvládou. Inteligence se buď pomaďarštila nebo snila o autonomii. Nikoli o československém národě  a státu. Po převratu přišli na místa Maďarů Češi.  A mnozí Slováci  se neztotožnili s představou, že jsou součástí státního národa,  že nejsou jen  menšinou,  a dál toužili mít autonomii. A Češi jim ji  nechtěli dát.

 

Vznik nového státu po 1. světové válce otevřel nové, dříve neznámé a netušené problémy. Nepřátelé nového státu, ctitelé starého mocnářství, iredenta maďarská. Němci v českém pohraničí. Všichni se sešli v útocích proti Československu a neváhali zpochybňovat  i   oprávněnost slovenské  spoluúčasti na jeho  existenci. V konfliktním napětí se diferenciační tendence zvrhla až v separatismus, integrativní v centralismus. Předválečné Masarykovy dohody s krajanskými spolky v Americe, Clevelandská z r.1915 a Pittsburská z r.1918, byly  ahistoricky a neobjektivně zneužity jako doklad o nedodržení  úmluv a o příkoří, které Slováci utrpěli tím, že nedostali autonomii.

Přesvědčivé analýzy  té neobjektivity podali např. JUDr. Katarína  Zavacká, vědecká pracovnice SAV  pro  obor státu a práva  nebo  Ing. Augustin Marko, předseda Slovenské společnosti na obranu demokracie a humanity.                                                                                     

 

Moji rodiče byli svědky toho, že při 10. výročí vzniku ČSR, kdy  např. v Brně byla obdivována „Výstava  soudobé  kultury“  jako výstava  deseti  úspěšných let ČSR, v Hlohovci demonstrovali luďáci a komunisté za autonomii.

Těchto  odstředivých tendencí využil i  Hitler při svém  pozdějším  tažení s cílem rozbít a zničit  Československou  republiku. Z Čech a Moravy udělal ponižující okupovaný  bezprávný  protektorát, Slovensko okázale povýšil na Slovenský štát,  s vlastní vládou a zdáním samostatnosti

                                                                       

Po  2. světové válce jsme –  my „děti první republiky“ -  prožili 9. květen  1945  spolu s rodiči jako  druhý hvězdný okamžik života  našeho národa ve 20. století. Maminka mi tehdy,  počátkem května,   vyndala z krabic svůj kroj.  Táborský, kozácký.Vyžehlila jej a  byla  šťastná, že budu mít  v čem chodit do průvodu. V  kroji, který vyšívala po 1. válce, na oslavu vzniku  Republiky.  Teď to bude na oslavu  návratu  Republiky. Máme zase Československo.

 

Snažili jsme se, po  boku  svých rodičů,  obnovit  předválečný  stát  v nových poměrech, s novými historickými zkušenostmi.  Jako středoškolská funkcionářka jsem v programové činnosti  postrádala  spolupráci se Slováky. Napsala jsem do jejich  středoškolských nástěnných novin, jmenovaly se „Telegram“. Redaktor můj příspěvek otiskl pod názvem „Dopis z Česka“ a vedle toho mi poslal soukromý dopis. Objasnil mi, čeho jsme si většinou nebyli vědomi, že válečná zkušenost česká a slovenská je jiná. Hitlerovci si dali záležet při realizaci hesla „Divide et impera!“  „Následky okupácie sú u Vás úplne iné, ako na Slovensku.  Vy ste  boli omedzovaní temer vo všetkom. My len v čiastkach a aj to tak rafinovane, že priemernému človekovi nebolo možné skutkový stav prehliadnúť. Preto vzbudzoval u Vás každý riadok tlače, každá vyhláška, film, divadlo reakciu, ba cítili jste fašizmus aj tam, kde ho azda nebolo. U nás riešil sa problém český, židovský – Slováci dostali zamestnaní, bolo peňazí – bolo čo aj kúpiť, preto dnes tolká nedovera k novej štátnej forme, tobož, keď konsolidácii predbiehala vojna a vojnové události.“ (20. 10. 1946)

                                                                        

Takže, můžeme rekapitulovat

Slovensko bylo  po zániku Velké Moravy součástí Uher, v jejichž rámci nebylo nikdy  sobě vlastní politickosprávní jednotkou. Asimilační útlak se stupňoval, jejich národnost byla oficiálně popřena.  Od r.1918  se stalo součástí  Československé  republiky, po Mnichově 1938 autonomní částí  společného,  leč okleštěného státu, po 14. březnu 1939  samostatným státem, bez Čechů. 

Po 2. světové válce  se stalo znovu součástí Československé republiky a získalo vlastní ústavní národní orgány. Nad ideou jednoho národa o dvou větvích nabývá  postupně  vrchu představa dvou blízkých  národů.

Po roce 1969 postoupila decentralizace  k federativnímu uspořádání společného státu.

Po převratu 1989  rozkladné tendence  dále  vzrostly. Vedly až k druhému dělení Československa, k zániku společné Československé republiky, ke vzniku dvou malých nástupnických států.

Vlastenci z Čech, Moravy i Slovenska  svými konferencemi a sborníky z konferencí  v uplynulém dvacetiletí usilovali  - při respektování svébytnosti -  udržet i neochvějnou vzájemnost Čechů a Slováků.

 

Košický profesor historie Ondrej Halaga upozornil na to, že  už Velká Morava byla předobrazem československé státnosti a  že  prastarý motiv Svatoplukových prutů  je stále aktuální. Jsou zapsána slova Svatoplukova, s kterými se r.894 loučil se svými syny:

Zůstanete-li v lásce a svornosti, nepřátelé vás nikdy nepřemohou. Budete-li se však svářit a říši rozdělíte, budete od nepřátel potřeni a moc vaše bude zlomena.“ Nerušit,  nedělit  svazek Svatoplukových synů, mají-li zůstat silní.

Ale jako  se  v nové době  nepřátelům vždycky osvědčilo  heslo „Divide et impera“,  rozkladných  interpretací Svatoplukova odkazu  není prost ani středověk, doba Svatoplukovy vlády.

Východořímský císař zdůraznil kladně  význam Svatoplukova vzkazu synům. Oceňoval Velkou Moravu jako překážku rozpínavosti Západořímské říše (Franků, Bavorů aj.) a přál si, aby Velká Morava zůstala zachována. 

Zato  letopisci a kronikáři, zapisovači  ve službách Západořímského císaře v tom odkazu viděli  Svatoplukovu věrolomnost a navádění synů k nepřátelství k  Západořímským sousedům a  k nevážnosti k míru, který oni svými zbraněmi chtěli nastolit.

Slovenský profesor Halaga  oceňuje „historii jako učitelku života“  a ukazuje, že i dnes  je třeba dávat pozor,  jak  které mocnosti  na  dělení „prutů Svatoplukových“  záleží. Snažme se „pruty Svatoplukovy“ držet  vždycky pohromadě. Snažme se  o  porozumění  a o  vzájemnost Čechů a Slováků.

 

Milan Rastislav Štefánik  spoluzakladatel Československé republiky

 Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

                                                                                                                                                               .                  Legenda.Hrdinská báseň. Revolučná hymna.

.

                                                   Zázračný. To bol tvój život.

                                                                                                                     Ján Smrek

                                                                                                                                                                                                                               Milan Rastislav Štefánik se narodil 21.1880 v Košiariskách  u Brezové na                                                                                                                  evangelické faře, kde byl jeho otec farářem. ( Byl šesté dítě mezi dvanácti.) Dnes je tam jeho muzeum. Vědec mezinárodního formátu, nositel několika  prestižních cen, astronom, putující po světě za pozorováním svých hvězd, neúnavný cestovatel a horolezec, který v rozmezí let 1905-1908 dokázal  šestkrát vystoupit na Mont Blanc. A také, z našeho hlediska především, diplomat a voják, generál francouzské armády.

V roce 1916, když vznikla v Paříži Národní rada československá, předsedal jí T.G.Masaryk a místopředsedou se stal jeho žák, stoupenec a mladší blízký přítel Štefánik. (Oslovovali se „Milan“ a „otěcko“. Ostatně vytouženou astronomii  šel studovat Štefánik do Paříže na Masarykovu radu.)  Ve spolupráci s Masarykem a Benešem získal si neocenitelné zásluhy  o založení prvního společného státu Čechů a Slováků,  zejména v jednáních na mezinárodním fóru. Štefánik byl známý tím, že bez problémů navazoval kontakty s panovníky, umělci, vědci, vojenskými veliteli. Byl přítelem Flammariona, Jansena, Poincarého, sochaře Rodina. Stýkal se se skupinou českých malířů toho času v Paříži ( Španiel, Boetinger, Kafka). Styky s umělci mu umožnily objevit originální díla P.Gaugina. Věděl o francouzské a evropské politice víc než jeho čeští přátelé a dal své zkušenosti a schopnosti k dispozici společnému dílu. Byl přesvědčen, že Češi jsou Slováci, žijící v Čechách a na Moravě, zatímco Slováci jsou Češi, žijící na Slovensku. Kromě mnoha každodenních akcí v pařížských a jiných evropských vlivných místech studoval  a  osobně na místě řešil nelehké problémy legií na Rusi, promýšlel a  navrhoval si do notesu  nové hranice Československa, Rumunska, Jugoslávie a Maďarska.  Nové hranice podobně narýsované pak byly přijaty Trianonskou smlouvou.

 

Neuvěřitelný otřes způsobil  jeho tragický návrat do vlasti. Bylo již přes rok po válce  a  dlouho vděčně  a s nadšením očekávaný  slovenský hrdina   se konečně 4.května 1919 vracel z ciziny do vlasti. Jeho letadlo bylo již blízko  Bratislavy, když tu v Ivánce pri Dunaji před očima vítajícího zástupu havarovalo.  Bylo to k nevíře a  byla to „poslední symbolická oběť slovenského národa, kterou položil na oltář vojny a osvobození.“ Štefánik se stal  součástí kolektivní paměti slovenského národa. Jak ho hodnotili nejbližší spolupracovníci?  E.Beneš o něm řekl: „Dal prvé základy naší diplomatické činnosti a byl prvým a nejlepším diplomatem.Není pochyb o tom, že v jeho osobnosti bylo mnoho geniálnosti a že byl jeden z nejlepších lidí, jaké jsme měli.“ T.G.Masaryk:“ Ztratili jsme nejen jednoho z tvůrců naší svobody, ale i vzácného člověka a vědce.“ A maršál F.Foch, vrchní velitel vojsk států Dohody :“Vzácné srdce, šlechetná duše, výjimečný duch, který se obětoval bez výhrad pro naši věc po každé, když to okolnosti vyžadovaly. Zaslouží si vděčnost celého lidstva. Jeden z nejskvělejších vojáků, které jsem v této vojně poznal.“ 

Štefánika a jeho charakter připomíná výstižné   heslo „Věřit-milovat-pracovat.“ A nebo výrok „Ja sa prebijem, lebo sa prebiť chcem.“ A také víra, že jednou nastanou časy harmonie národů v Evropě.

A co si přál sám pro sebe?  “Jen co skončí řádná organizace státu, vyžádám si jedinou věc: hvězdárnu. Generálské hvězdy rád obětuji skutečnému světu hvězd.“ (Ten sen se splnil. Alespoň na památku velkého  československého astronoma. Štefánikova hvězdárna  stojí od roku 1928 v Praze na Petříně, v nejjižnějším cípu Hradčan a popularizuje astronomii pro širokou veřejnost.)

 

Nedaleko Košiarisk se tyčí vrch Bradlo nad Brezovou, a na něm monumentální pomník, Štefánikova mohyla. Byla postavena r.1927-28 podle projektu národního umělce Dušana S. Jurkoviče. On sám, Štefánikův blízký krajan, starší vrstevník a vlastenec, o svém díle řekl: „Myšlenka vznikla v prvé chvíli velké bolesti nad tragickým osudem, ve chvíli, kdy ho, už jen mrtvého, objala osvobozená zem. Spojením rozměrných hmot spišského travertinu, drsně opracovaných tupým hranolem ocele, převážně bílé barvy, ostře řezaných do prosté a jinak nedotčené přírody a místa, ať v namodralém oparu ranních mlh, ať na azurové klenbě dalekého horizontu rozjásaného sluncem, pokusil jsem se vytvořit dílo hodné legendárního života Štefánikova, plného souzvuku hrdinství, harmonie a krásy.“ Mohyla na Bradle, odkud je čarokrásný výhled do údolí řek Váhu a Moravy, představuje ojedinělou památku evropského formátu. Ztělesňuje symbol lásky a vděčnosti Slováků i Čechů k jednomu ze zakladatelů společného státu – Česko-Slovenska. Nádherné dílo je se svou tumbou s významnými nápisy a čtyřmi obelisky na čtyřech světových stranách nejen projevem vděku a uznání hrdinovi, ale i apoteózou myšlenek, pro které žil a zápasil a zejména výzvou  příštím generacím, aby nepřestávaly střežit tradice svých otců a dědů.

Štefánikova mohyla na Bradle byla r. 1968 prohlášena národní kulturní památkou připomínající osobnost předního představitele zahraničního odboje za 1.světové války a spolutvůrce ČSR. Jeho jméno nesla v době národně osvobozovacích bojů 1.čsl. brigáda, 2.partyzánská brigáda, pět partyzánských oddílů a pancéřový vlak. Nová pamětní tabule byla na Bradle odhalena 28.10.1988 u příležitosti 70.výročí samostatného čsl. státu.“Po roce 1989 měli luďáci snahy pamětní desky na Bradle zničit“, vzpomínal r.2004 P.Uhlík,  předseda klubu Společnosti M.R.Štefánika v Brezové, „ale my jsme odkojeni tradicemi roků 1848, 1918, 1944. Už můj děda na ně byl hrdý a hrdý jsem i já. Našemu kraji se za Slovenského štátu říkalo „čechoslovakistický“. V těch letech (1939-1945) si sem netroufl přijet ani Tuka. Pro současníky není snadné se správně orientovat v dějinách, zvláště když jsou snahy stále je přepisovat.“

S P. Uhlíkem jsme se sešli u příležitosti slavnostní nostrifikace M.R.Štefánika, až dosud generála francouzské armády, slovenskou armádou. Neměla by totéž udělat i armáda česká? Nepatří osobnost Štefánikova oběma nástupnickým státům rovným dílem? Byl přece jedním z hlavních strůjců jejich svobody a nadšeným zastáncem jejich jednoty.

Myšlenka česko-slovenské vzájemnosti je u obyvatel obou břehů Moravy stále živá, stejně jako památka na společně prožitou minulost, na společné boje, na společný stát a jeho zakladatele. Když nám před lety společný stát (bez referenda) dělili, slibovali nám nadstandardní vztahy. Ústava EU dovoluje ustavovat v rámci integrace i užší skupiny zemí – jako je  třeba Benelux nebo Severní rada. Není na čase zřídit v rámci EU i Unii Čechů a Slováků ?

 

Použitá literatura

Matuška, A.: Štefánik. In: Profily.Bratislava 1946.

Michálek, J.: MRŠ v ludovej rozprávačskej tradícii In: Občasník Spoločnosti MRŠ, Bradlo 34-35, máj 2004

Fuska, J.: Bol MRŠ naozaj podivný štátnik? In: Občasník Spoločnosti MRŠ, Bradlo 34-35, máj 2004

Časnochová, J.:Věřit-Milovat-Pracovat! In: Národní osvobození. 12.července  2006  .PP

***

P.S.Pád Štefánikova letounu nebyl způsoben vymyšleným sestřelem, nýbrž tragickým selháním opotřebované konstrukce starého frontového letounu Caproni, což přiznala i firma při vyšetřování. Podle rozboru dr. P. Kanise na symposiu Univerzity Obrany v Brně byl pád letounu souhrou nepříznivého větru a selhání ovládacích prvků kormidel letounu. Exaktní vědecký rozbor vyvrátil pomluvy fašistů o zločinném Benešovi, který prý „přikázal sestřelit letoun kulometem: “Pro taková vymyšlená tvrzení neexistuje sebemenší důkaz.“               Jiří Jaroš Nickeli, 1.2.2016

 

Českoslovenští legionáři na Rusi

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Byla jsem na mnoha proslulých, slavných a krásných místech Evropy. K mým nesplněným snům patří plavba po Volze a jízda vlakem po Transsibiřské magistrále. Mám ta  lákavá místa

v  představách vlivem literatury, hudby, divadla, baletu i filmu. Transsibiřskou dráhu ctím i jako dlouhou část legionářské anabaze, cesty československých legionářů  z  východní fronty 1. světové války domů  - přes půl světa. Domů se dostali až roku 1920. Dva roky po skončení války, dva roky po vzniku samostatné Československé republiky. Tak dlouho se vraceli.

Od počátku první světové války ( srpen 1914) byli čeští a slovenští muži odváděni do vojska  rakousko-uherského mocnářství a posíláni na východní frontu.  Měli bojovat „za císaře pána,“ který se účastnil uchvatitelského  tažení imperialistických  mocností Trojspolku  proti  mocnostem Trojdohody. Naši  - teď  už  asi prapradědové  - byli na východ odváženi v železničních vagonech a  často si zpívali: „Červený šátečku, kolem se toč. My jdeme  na Rusa, nevíme proč.“ Vskutku. Jejich slovanské cítění bylo podstatně silnější než poslušnost, kterou vyžadoval protislovanský  rakousko- uherský stát. V bojích se  pak houfně vzdávali do zajetí anebo dezertovali.  

 

Na Rusi se ve stejnou dobu  hlásili do armády  místní čeští a slovenští usedlíci, kteří rovněž zastávali slovanský postoj a  podporovali československé hnutí. Chtěli bojovat za zemi, která je přijala a za vlast, na kterou nezapomněli. Z těchto skupin, usedlých i dovezených, se  postupně utvářely dobrovolné vojenské jednotky s heslem: „Se slovanským Ruskem za Československo.“ Časem z nich byly utvořeny Československé legie, v definitivním  počtu (kdesi jsem to četla)  asi  90.000 mužů. Vedli a organizovali je vůdci našeho zahraničního odboje  (Národní rady v Paříži, uznané velmocemi jako budoucí vláda budoucího státu) především T. G. Masaryk a M. R. Štefánik.

Legionáři měli  vesměs uvědomělou disciplínu, demokratické smýšlení a vlastenecké cítění. Do světového povědomí se zapsali 2. 7. 1917, odhodlaným a vítězným bojem u městečka Zborova. Ukázali, že jsou  zocelenou jednotkou, schopnou plnit i nejtěžší úkoly.

Na oslavu památné bitvy se psaly písně (K. Hašler) i rapsodie (O. Jeremiáš).

Po zborovském vítězství odtáhlo československé vojsko zpět ke Kyjevu, kde přes zimu vzrostlo na dvě divize o osmi pěších plucích s dělostřelectvem a technickými sbory. Tam vojsko  složilo  revoluční přísahu: Věrnost v boji za nezávislý československý stát..Vlastenecké uvědomění v legiích  bylo velmi silné. Připomeňme si třeba jen názvy jejich pluků: Mistra Jana Husi, Jana Žižky z Trocnova, Prokopa Holého, Jiřího z Poděbrad, Hanácký, Slezský, Podtatranský, Masarykův.

 Legionáři byli zpočátku  jen malou  součástí velké carské armády, ale ta se  postupně rozkládala. Dálo se tak  vlivem úpadku carského zřízení, vlivem neúčinné vlády po svržení cara, vlivem  bolševické agitace a s konečnou platností vlivem Říjnové revoluce a bolševickým převzetím moci. 

Bolševická strana, vedená Leninem, hned po vzniku 1. světové války vyhlásila „válku válce“.

Chtěla vyhovět přání lidu a  nastolit mír. Místo války  měla v programu  revoluci s cílem  dát všechnu moc  sovětům, složeným z dělníků a vojáků, a zbavit zemi kapitalismu.  Uskutečnit socialismus. Podle tohoto programu  Sovětská bolševická moc  ukončila válku s Německem a Rakousko-Uherskem separátním  mírem v Brestu Litevském dne 3. března 1918.

 

Co teď s československými vojáky?

Když Masaryk viděl, že východní fronta brestlitevským mírem zanikla, a  že boj s Němci skončil, rozhodl, aby se legionáři přesunuli na frontu západní. Jako součást armády francouzské. Jinak se  domů ani  vrátit nemohli. Při nucené repatriaci do Rakouska-Uherska by jim hrozil trest smrti  za válečnou velezradu. Přes válčící Evropu byla cesta na západ neprůchodná. V cestě stálo  jako hradba i 500.000 dobře vyzbrojených německých vojáků.  A tak nezbývalo, než  nastoupit jedinou  možnou volnou  cestu, byť nepředstavitelně  dlouhou a namáhavou. Dopravit se transsibiřskou magistrálou (centrální železnicí) do města Vladivostoku, přístavu na  břehu Tichého  oceánu a  odtud  se plavit lodí do Francie. Po Atlantiku. Když Masaryk vyjednal s bolševickou vládou volný odchod ozbrojené československé armády do Vladivostoku, odjel  ještě v březnu  do Ameriky, aby vyjednal  legionářům i  pokračování cesty,  lodní přepravu. Bylo pak těch lodí na 2 desítky, americké, britské, Červeného kříže.  Plavily se dvojí cestou, americkou nebo  asijskou. Ale dlouho ještě trvalo, než se legionáři mohli nalodit, než do Vladivostoku dorazili.  A také někdy dlouho trvalo, než  lodi k přepravě připluly, když už na ně legionáři čekali. 

Po Masarykově odjezdu nastala ona  proslavená „anabaze“ československého vojska.  Legionáři si  nejdříve  bitvou u Bachmače na Ukrajině  ve dnech 8.-13. března vybojovali  proti německé přesile  čestný odchod od Kyjeva.

Bojům u Bachmače se přičítá zvláštní význam. Naše vojsko tu bojovalo poprvé po 300 letech od bělohorské bitvy pod vlastním velením, s vlastními prapory a s vlastním cílem. Potom se dostalo přes Volhu za Ural, kde  se konal legionářský sněm, a kde se  přítomní rozhodli pokračovat  v cestě do Vladivostoku.  Z toho důvodu obsadili sibiřskou dráhu a tím také  mimo jiné zabránili návratu německých zajatců na západní frontu. Zamezili ovšem  i domácím zájemcům  přístup k sibiřským zásobám potravin a surovin.  Ale to  také přispělo k dřívějšímu konci  občanské války.

Pověstné anabazi československých legionářů  bezprostředně předcházel incident na nádraží v Čeljabinsku. Již předtím komisař pro vojenství a námořnictví, Lev Davidovič Trockij, vydal rozkaz, že čsl. legionáři, přesouvající se po železnici do Vladivostoku, mají být odzbrojeni, a  odmítnou-li, mají být  zastřeleni. On  tak odstartoval krvavé boje bolševiků s legionáři.

Dne  14. 5.  se v Čeljabinsku  zadržené vlaky 3. a 6. čsl. střeleckého pluku setkaly s vlakem s rakouskými  válečnými zajatci.  Projížděl na západ. Čechoslováci  v něm našli nějaké rodáky. Dali jim potraviny a tabák. Ale když se vlak rozjel, nenávistí planoucí Němec, který prý chtěl zabít aspoň jednoho Čecha, hodil do legionářského vagonu kus železa a vážně zranil jednoho střelce Hanáckého pluku. Rozhněvaní kamarádi se za vlakem rozběhli, dostihli ho a pachatele ubili.  Místní sovět pachatele zatkl.

Incident  vedl ke střetu legionářů se sovětskou mocí. Šlo i o jejich vlastní  pravomoc a o nezpochybnitelné  držení zbraní. 

 

První sjezd československého legionářského vojska, který se v Čeljabinsku konal o tři dny později,  situaci vyřešil. Rozhodl osvobodit 10 legionářů, zatčených po incidentu  místním sovětem, obsadit město, zmocnit se 3.000 pušek a převzít vojenskou kontrolu nad středním Povolžím,  nad jihem Sibiře, severem Kazachstánu, nad  severovýchodem Číny. Nad územím  o rozloze  1,500.000 km/2. Neuvěřitelné.

V porevolučním chaosu a víru občanské války to byla mimořádně silná pozice. Kontrarevoluce o ni projevila živý zájem. Proti bolševikům stály  větší i menší útvary bělogvardějského vojska. Protirevoluční činnost rozvíjely „staré struktury“ carské (ctitelé samoděržaví a pravoslaví),  šlechtické, buržoazní. Ale i kadeti, menševici a eseři.  Objevovaly se časté  vzpoury, bujela  záškodnická činnost. 

  Nechyběl enormní vliv západních kapitalistů. Pro Francii znamenala socialistická revoluce v Rusku ztrátu bez náhrady 67% kapitálu v ruském kovoprůmyslu, 75% v těžbě uhlí a 40% v těžbě nafty. Pro Anglii 51% v těžbě mědi a 40% v těžbě nafty. To vysvětluje odhodlanou protirevoluční intervenci západních mocností a podporu pravicových sil  občanské války. Svět byl plný revolučního  a protirevolučního chaosu a násilí.

Legionáři  byli až do bitvy u Bachmače součástí ruské armády. Vládní  moc se ovšem střídala.  Nejdříve to byla moc carská, pak přišla  prozatímní vláda  Kerenského. Občanská válka přinesla vítězství a  moc bolševikům, kteří uzavřeli s Němci separátní mír. Vláda ukončila válku a legionáře z dosavadních vazeb vyvázala. Tady se nečekaně  protkl  příběh legionářů s příběhem VŘSR. Legionáři ztratili dosavadní vojenské začlenění a příslušnost. Při svém osamostatnění zůstali jen volnými spojenci protiněmecky zaměřené skupiny států Dohody,  formální součástí francouzské armády.  

Přímí účastníci anabaze po návratu domů sepsali  vícesvazkové romány i dramata, v kterých vylíčili putování na magistrále. Byli to R. Medek, P. Kopta, F. Langer, J. Kratochvíl, F. Kubka a řada méně známých i zcela neznámých autorů. Ukázali čtenářům, jak  původní bratrská soudržnost legionářů  narážela na činnost agitátorů a programových idejí zprava i zleva.  Jak se objevovaly názorové  rozpory. A jak při jízdě na trati šlo často o život, nikoli jen o střet názorů. Cestou po magistrále se pilně  „sokolovalo“, ale přesto se dostavila únava z bojů i zklamání ze zpráv o poměrech  doma. Nejednou byli legionáři obklíčeni přesilou z  jedné nebo  z druhé strany. Vír občanské války učinil z některých legionářů  přátele, z některých nepřátele revoluce. Vzpomeňme na jednoho z předních velitelů, Radolu Gajdu, který se stal spojencem bělogvardějce admirála Kolčaka a toužil vrátit Rusko do předrevoluční podoby. A připomeňme si spisovatele Jaroslava Haška, který neváhal  přestoupit do Rudé armády a zastávat v ní angažované funkce vojenské i publicistické a tiskařské. V tom přestupu  nikterak nebyl sám.

Ale většinou legionáři  zůstali neutrální, jak zněl příkaz  T. G. Masaryka jako vrchního velitele. Nepřestali vyznávat touhu prostého člověka po národním a sociálním osvobození doma a odhodlání vrátit se do vlasti. Přitom neztráceli sympatie k Rusku, které je obklopovalo i se svými problémy.  

I pár slov od Rusů převzali. Třeba  slovo těpluška nebo machorka. A také oslovení baťuška pro Masaryka. V ruštině je to oslovení  důvěryhodného nositele  vážnosti  a autority. I  pravoslavný kněz  byl baťuška. To slovo přeložené do češtiny je však  spíše výrazem něhy, vděčnosti  mladé generace,  je to láskyplná zdrobnělina. A tak se o „tatíčkovi“ Masarykovi doma nejednou mluvilo

 s jistou dávkou nevážnosti, posměchu a pošklebování.

Četné a přebohaté jsou kroniky účastníků anabaze s přehledy denních činností i nepředvídaných  událostí, s přehledy projížděných míst a zastávek na trati. Můžeme si je  zopakovat: Moskva, Jaroslavl, Nižnyj Novgorod, Kazaň, Perm, Jekatěrinburg, Tobolsk, Tjumen, Omsk, Novosibirsk, Krasnojarsko, Irkutsk, Ulan-Ude, Čita, Chabarovsk, Vladivostok.  Celkem 9.288 km.

A trať vede také přes 16 řek: Volha, Vjatka, Kama, Tobol, Irtyš, Ob, Tom, Čulym, Jenisej, Oka, Selenga, Zeja, Bureja, Amur, Chor, Ussuri. Ta jména mají zvláštní poesii, kouzlo dávných příběhů a vyprávění. 

Na závěr uveďme výrazně  charakteristickou  vzpomínku z deníku legionáře, který „předával carský poklad.“ Vlak se zlatým pokladem, vyvezeným z Petrohradu a Kazaně, stál na slepé koleji irkutského nádraží. Podle úmluvy legionářů s bolševiky došlo k přejímání a překládání zlatého pokladu. Naložili celkem 10 amerických a 8 obyčejných vagonů. Podepsali protokoly a  provedli výměnu stráží na rozloučenou. Obě stráže se postavily proti sobě a pozdravily se tasenými šavlemi. Pak přendali šavle do levých rukou, aby si podali pravice. V tom sovětský velitel neočekávaně rozpřáhl náruč, přivinul legionáře k sobě a dal mu na tváře dva upřímné, ruské polibky. Stalo se tak na stanici Irkutsk dne 1. března 1920 o 19. hodině. 

Myslím, že legionáři a bolševici představovali  jednak příslušníky různých zemí a vyznavače různých tradic, jednak se octli v různých  fázích  společensko- historického vývoje svých společenství. Jejich působení se občas zkřížilo, jejich příběhy se občas protkly. To neznamená, že pro obě strany platí stejné  hledisko. Naopak. Obě strany si zaslouží interkulturní, paralelní pohled, pohled na dvě skupiny, které měly rozličné, na sobě nezávislé cíle. Příběhy se tu nemají směšovat, ale paralelizovat. Klást je vedle sebe. Každá strana si zaslouží vlastní, nepokřivenou interpretaci vlastních dějin. Každá hledala vlastní cestu k lidskému ideálu  pokroku a spravedlnosti. 

Literatura: Česká legionářská literatura, M. Šolochov: Rozrušená země. Tichý Don,Ruský zlatý poklad. In: Legionářský směr. 1/2020

 

Redakce: J. Skalský                                                              Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 742. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha,  24. října 2021.

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz  e–mail: vydavatel@seznam.cz

Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz

FB: : https://www.facebook.com/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy-107618950706191/?modal=admin_todo_tour