Nebylo jiné volby

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Obratná demagogie různého původu a záměru zraňuje desítky let sebecit národa tvrzením, v různých souvislostech bezmyšlenkovitě opakovaným, že president Beneš neměl přijímat mnichovský diktát čtyř velmocí, protože národ byl odhodlaný se bránit, a protože kapitulace bez boje způsobila morální ztráty horší, než by byly fyzické ztráty válečné.

Fakta jsou ovšem taková, že izolovaná obrana země, obklopené ze všech stran nepřátelskými státy, neměla naději na úspěch. Očekávat, že pohraniční opevnění (a nebyla ještě dokončena) mohou trvale útočníka zadržet, mohl jen iluzionista. Úkolem pohraničních pevností bylo pouze útočníka zdržet na určitý čas, než zasáhnou spojenci. Když však spojenci od svých závazků neočekávaně odstoupili, ukázaly se všechny nepříznivé faktory, které ozbrojené střetnutí odkazovaly do sféry nepřijatelného avanturismu. Uvnitř pohraničních opevnění přece existovala mocná „pátá kolona“, tří milionů pohraničních Němců se zmocnila vlna prohitlerovského nadšení, každý pátý voják byl Němec....To, co se tehdy v pohraničí dálo, byla již vlastně nevypovězená válka proti nám.

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon

Čí ruce ho rozhoupaly

Francie sladká hrdý Albion

a my jsme je milovali..(.F.Halas)

K. Henlein a K.H. Frank uprchli za hranice a odtud organizovali z Němců v českém pohraničí bojové jednotky, které tu vyvolávaly nepokoje a násilí a terorizovaly pokojné občany. Na úspěch vojenský z hlediska poměru sil nebylo naděje. Ale co horšího, za daného stavu mezinárodních sil a mezinárodního veřejného mínění (politika a rétorika appeasementu) hrozilo nám nebezpečí morálního fiaska.

Masové zpracovávání mezinárodního veřejného mínění dokáže přece zfalšovat i morální smysl obranného postoje. V atmosféře prosycené mnichovanskou propagandou bylo snadné označit Československo jako rušitele míru a původce válečného konfliktu, který byl ostatně na spadnutí, a který mohl snadno přerůst v evropskou, ne-li světovou válku proti komunismu. Sovětský svaz se totiž nezříkal poskytnout nám pomoc. Že za převažující politiky appeasementu a při nechuti zasáhnout proti militantnímu Hitlerovi hrozilo rozpoutání evropské války proti Sovětskému svazu potvrdil president F.D.Roosevelt a někteří angličtí politikové.

Je pozoruhodné, že kritikové postoje E. Beneše v době mnichovské krize neanalyzují objektivní historicko-politické danosti a fakta, ale uchylují se k dohadům o osobních vlastnostech a k fabulacím o nestatečnosti našeho druhého presidenta. Je to ovšem počínání irelevantní a nezdůvodnitelné.

1. Válečné střety dávno nejsou boje vůdců v čele ozbrojených houfů. Tíhu války nesou nejen armády, ale i civilní obyvatelstvo. Vládnoucí elity naopak požívají nejvýš dosažitelné bezpečnosti a ochrany. Vypovídat válku v moderní době mohou hlavy států bez ohledu na osobní statečnost a bojechtivost nebo naopak nestatečnost či mírumilovnost.

2. Předpoklad, že president Masaryk by v podobné situaci projevil mužnější charakter a velel by „tož budeme sedlat“, je neudržitelný. Moderní válka je rezultátem zvažování situace a kalkulem o pravděpodobném výsledku měření sil v daných podmínkách. Není vyvolána ani temperamentem ani bojovností či jinými vlastnostmi slavných spartských či římských vůdců. Ani president Masaryk by si nemohl dovolit heroické gesto ve shodě se svou živou slováckou letorou a „nesedlal by koně“. I on by se choval uvážlivě jako racionální a ukázněný myslitel nezpochybnitelné státnické autority a kompetence.

President Beneš měl od počátku mnoho nepřátel a časem jich neubývalo, spíše naopak: ctitelé starého mocnářství a odpůrci Československa, iredenta německá a maďarská, agresivní revanšisté němečtí, nepřátelé demokracie, fašisté doma i za hranicemi, domácí kolaboranti a zrádci, levicoví radikálové, intelektuální rivalové v oblasti politiky, veřejného a kulturního života. Ti všichni se předháněli v nepřátelských výpadech a odsudcích, které si při různých příležitostech navzájem i půjčovali.

Nejpovážlivější mezi odsudky jsou ony denunciace, které jsou motivované snahou prospěchářů zalíbit se silnějšímu nepříteli a získat pro svou zbabělou kolaboraci alibi. „To on způsobil náš morální úpadek“, křičeli po přijetí mnichovského diktátu, „my jsme se přece chtěli bránit! Jeho vinou jsme ztratili národní důstojnost, hrdost a čest!“ (Stejně by vykřikovali i v opačném případě, kdybychom mnichovský diktát nepřijali a pustili se do války s hitlerovským Německem a s ním tehdy sympatizujícím Polskem a Maďarskem. Odsudky by zůstaly, jen předem ztracený boj by byl označen za neomluvitelnou příčinu úpadku.)

Po tolika desítkách let propagandistického „mytí mozků“ bychom snad již konečně mohli usuzovat svobodně a spravedlivě vážit konkrétní mocensko-politické a vojenské podmínky, které byly v Evropě, jiné r. 1938, jiné r.1939 a jiné r.1940. Není možno klást mechanicky vedle sebe v zájmu účelového srovnávání kapitulaci Československa bez boje a pokus o ozbrojenou obranu Polska a potom států západní a severní Evropy. Dočteme se např., že jsme se měli bránit „zuby nehty jako Poláci, Holanďani, Dáni...“. Přitom nezaujatým čtenářům je jasné, že morální význam našeho ozbrojeného vystoupení by nám byl upřen v době, kdy celá světová veřejnost „nadšeně jásala nad mnichovským mírem“. Poláci a ostatní přicházeli již do jiné situace, iluze o Hitlerovi již padly, právě dík neblahému osudu Československa.

President Beneš přesvědčivě zdůvodnil, co vedlo k rozhodnutí přijmout diktát velmocí. Historická zkušenost učí, že národ nemůže vždycky vyhrát. Záleží na reálném poměru sil. Ale vždycky by měl stát na straně pravdy a práva. To je otázka svědomí a pojetí smyslu vlastních dějin. Jestliže jsme odmítli použít zbraní (a moderní doba by snad měla před lživými záminkami a provokativními intrikami dát přednost humánnějším a přesvědčivějším argumentům než je měření sil za pomoci bojové techniky), nezřekli jsme se svých oprávněných zájmů.

Jenom ne strach Jen žádný strach

takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach

co my tu zahrajem až přijde čas (František Halas)

Jen plochý jednodimenzionální způsob myšlení, trvající rigidně na výluce „buď“ a „nebo“, nedokáže spojit v jednotu emotivní reakci národa a racionální rozhodnutí presidenta. Národu sloužilo ke cti, že – ač spojenci opuštěn – chtěl se sám bránit se zbraní v ruce a dvakrát příkladně provedl mobilizaci.

Klenotem erbovním mé země Mysli si všechno a nic. Já mlčím dál.

zůstane ta noc Tu svou řeč najdu zas, a to mi věř,

Špalírem zbledlých hvězd černé kufříky... až znovu rozkvete železný keř.

Slunce vycházelo z vojáků Jenom z úst nevypusť, že jsem se bál.

A z probodených snů Patroni čeští, stál jsem tam? Stál!

krev horkou crčící (Fráňa Šrámek)

do zpěvu naděje ne do žalmů srážejí básníci

„Dost v zemi železa na dobré meče,

i v krvi železo – jen dál, jen dál!“

Hle žezlo veršů

které básník odkázal

Naději vaší Naději mé (František Halas)

Jako národu odhodlání, tak presidentovi sloužilo ke cti, že nepřipustil – nikoli aby odhodlaný národ přinášel oběti (boj za svobodu se bez obětí neobejde a bez obětí nebyl ani první ani druhý odboj, domácí ani zahraniční, kterému zakrátko – věren tradici z první světové války – sám jako exilový president stanul v čele), ale aby přinášel oběti zbytečné, a co horšího, zneužitelné proti němu samému a proti smyslu jeho boje.

Vyhlášením války v odpověď na mnichovský diktát by přece Československo podlehlo Hitlerově provokaci a umožnilo by mu křičet do světa (aniž mohlo dokázat opak), že tento „versailleský zmetek“, „hnízdo židobolševismu“, „potlačovatel a utlačovatel menšin vůbec a českých Němců zvláště“ narušil evropský mír, který on, Hitler, hodlal na věky chránit, jak jen by byly splněny „spravedlivé požadavky jeho soukmenovců“. Jen to, že jsme se zdrželi tehdy ozbrojené obrany, ať to bylo jakkoli trpké, mohlo odhalit Evropě a světu licoměrné lži, kterými Hitler maskoval svou programovou agresi včetně záměru definitivně si přisvojit naše země jako údajně „německý prostor“ pod lživou záminkou ochrany německé menšiny.

Proč některým pseudoradikálům u nás tak velice vadilo a vadí, že Hitlerova provokace vyšla na prázdno, že byl podán důkaz o pravých záměrech „Třetí říše“ a o marném obětování Československa pro iluzorní zachování míru v Evropě?

Za daného rozložení sil a za daného vnímání situace světovým veřejným míněním bylo správné zdržet se boje. Jenomže zdržet se ozbrojeného boje neznamená lísat se k nepříteli. Je politováníhodné, že vojenskou kapitulaci a vznik tzv. „druhé republiky“ provázela nežádoucí a naprosto ne nutná kapitulace mravní, označená jako „mnichovanství“. Poraženectví – nikoli národa – „národ se bránil“, jak doložil stejnojmenným názvem spisu mimo jiné prof. A.Pražák, ale části vzdělanců, intelektuálů, vrstvy, která touží stát za všech okolností na straně mocných a vlivných. Šlo o vrstvu konformistů, kolaborantů, fušéristů. Jako by změnou poměru sil byla uvolněna mechanická přitažlivost cizího velkého státního tělesa a jako by se dík této přitažlivosti k němu samovolně přidávaly síly domácí, rezignujíce na národní zájmy, znevažujíce národní tradice a hodnoty, přijímajíce optiku, argumenty, program toho nově se etablovavšího velkého státního tělesa. V době mnichovské krize šlo odcizení tak daleko, že někteří začali pochybovat o správnosti Masarykovského protirakouského odboje za první světové války a o účelnosti vzniku samostatné ČSR. Nevybíravě byla kritizována sama idea československého státu, ostouzena byla zahraniční politika ČSR, protože prý nás „vzdalovala od mocných sousedů, s kterými přece bylo zapotřebí vycházet přátelsky.“ (Rozuměj, s A.Hitlerem a fašizujícími politiky ostatních sousedních států.)

„Cizí lidé zmenšili území hmotné a teď nám sami naši zmenšují naše území duchovní. Co jste, štváči, traviči,spekulanti bez svědomí, udělali z národa, toho lidu Masarykova pohřbu, lidu Všesokolského sletu, lidu mobilizace? S jakými čistými silami, s jakou věrohodností a důvěrou jsme mohli jít do těžkých dnů ztrýzněné republiky! S jakou otravou, s jakým vnitřním rozkladem se do toho nastávajícího krušného a nebezpečného života vchází! Žádný nepřítel světa nedopustil se tolika zlého jako vy, vyděrači běd, kteří jste tento národ tak strašlivě zkazili a zhanobili. Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa! Tato hrozná skvrna se nikdy nesmyje. Paměť, která po vás zůstane, obsahuje jediné slovo: hanba. Štvaní, obviňování, pronásledování lidí „bývalého režimu“. Pěkná práce pro národní morálku. Oportunistické povahy mezi staršími i mezi mládeží mohou si z toho vyvodit praktické životní vodítko: pozor! Za žádnou ideu se neobětovat! Žádné myšlence nebýt obětován!“ (Josef Čapek, Psáno do mraků. Z listopadu 1938. Vyšlo v Praze 1947.)

Morální úpadek části inteligence, již dříve nepevné a v dalších osudech národa vždy znovu selhávající, se skutečně odvozuje od „Mnichova“. Nikoli ovšem od faktu zdůvodněné vojenské kapitulace samé, ale od nedostatku mravní síly nekapitulovat vnitřně, čelit důstojně a sebejistě přítomnosti uchvatitele. Některým chybělo přesvědčení, že boj za zachování národa pokračuje i ve změněných podmínkách. A i když nebylo možné hájit samostatnost v dané chvíli zoufale hrdinským gestem bez naděje na úspěch, že to neznamená rezignaci, beznaděj, vnitřní odzbrojení. Naopak. Právě za přítomnosti uchvatitelů je zapotřebí posílit schopnost trvat si na svém, odolnost, rezistenci, vnitřní odpor a naději pro doby příští.

Ve sporech a zápasech po roce 1945 se politický kapitál vytloukal i z odpovědí na otázku, kdo nese odpovědnost za rozbití Československa a okupaci tzv. „protektorátu Čech a Moravy.“ Je zřejmé, že vina padá na fašistického agresora zvenčí a na jeho pátou kolonu uvnitř a dále na západní velmoci, které údajně v zájmu zachování míru v Evropě ustupovaly agresorovi, nedodržely závazné smlouvy a s lehkým srdcem obětovaly svého spojence na vzdory veškeré logice i etice. Svým ultimativním požadováním a nátlakem ve prospěch agresorových záměrů vytvořily situaci, která byla tehdy pro Československo bezvýchodná. Ne však pro jeho boj za svobodu, doma i za hranicemi.

Kůň bronzový kůň Václavův

se včera v noci třás

a kníže kopí potěžkal

Myslete na chorál Malověrní Myslete na chorál

(František Halas)

Víra v politiku appeasementu, které bylo Československo obětováno, trvala jen krátce. Brzy vypukla válka, přetěžká druhá válka světová. Mnichovanská politika byla přehodnocena a Československo, dík druhému odboji doma i za hranicemi a především dík diplomatické misi neúnavného presidenta E.Beneše vyšlo z ní po boku vítězných mocností. S pocitem satisfakce za utrpěná příkoří, s hrdostí na prokázanou rezistenci národa v odboji doma i za hranicemi, na frontách Západu i Východu, ve Slovenském národním povstání i na Pražských barikádách.

Od“ Mnichova k nové válce a k novému vítězství“, nazval E. Beneš své „Paměti“.A my dnes vzpomínku na ně uzavřeme básní, kterou Jaroslav Seifert našeho presidenta po návratu z exilu r.1945 přivítal:

Tím hořkým chlebem dní, které jsme prožívali

a solí slz, jež vyplakala zem,

Vás nevítáme. My Vás milovali

v těch dobách přetěžkých a my Vás milujem.Když v nocích bezesných u našich amplionů

hvězdami dálek zazníval Vás hlas,

jako by někdo strhl s očí clonu,

jak bychom byli někde blízko Vás.

Vy jste nám dolíval oleje do plamene

ve chvílích zoufalých. Dnes, kdy Vám končí pout,

lid náruč otvírá, na srdce vděku plné

chce si Vás přivinout.