Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nebylo by na škodu …

14. 2. 2023

Nebylo by na škodu …

13.02.2023   Dmitrij Jevstafjev

 

Ve spekulacích o dodávkách Kyjevu útočných zbraní dlouhého doletu (raket s doletem kolem 300 km a letadel) jsou tři důležité detaily.

 

  1. Poslední zbrojní balíček, který byl schválen již letos, je jasně rozdělen na dvě části, které nejsou rovnocenné co do množství ani kvality. Tanky, munice, samohybné a lehké polní dělostřelectvo jsou zbraně na bojišti, zjevně určené k zalepení děr, které se začátkem února staly hrozivými. Druhou, podstatně menší částí balíčku, která se objevila jakoby navíc, na jeho "okraji", jsou zbraně kvalitativní eskalace, zbraně nikoli frontální, ale operační a taktické hloubky.

 

  1. Tyto zbraně samozřejmě mohou být formálně ve vlastnictví Kyjeva. Kyjev je však nebude moci provozovat samostatně. Nejzřetelnějším důkazem toho je systémový únik informací, že cíle pro vysoce přesné zbraně vybírají a schvalují důstojníci USA a NATO. A mimo zpravodajství, řízení vojsk, naváděcí systémy atd. nemají zbraně navržené k dodání žádnou průlomovou hodnotu.

 

  1. Diskuse o "přívěsku" k základnímu balíčku začala na pozadí příliš mnoha, abych tak řekl náhodných, žvástů o problémech Ukrajiny na frontě. Je zřejmé, že konečný závěr bude učiněn na konferenci o v Mnichově 17.-19. února 2023, kde dojde ke změnám ve velení NATO, ale příznaky jsou již nyní deprimující.

 

Nelze pochybovat o tom, že se Kyjevu i tentokrát podaří zkonstruovat nějakou politickou "atrakci", protože setrvačnost rusofobie na Západě je příliš velká - ale mohlo by to být naposledy.

 

Závěr je nevyhnutelný.

 

To, co se děje, už není jen součástí ovládnutí ukrajinského válečného prostoru NATO a jeho přechodu pod kontrolu NATO. Začalo to už koncem listopadu, kdy bylo jasné, že nebude možné navázat na ofenzivní úspěch z počátku podzimu. Jsme svědky toho, že se v tomto operačním prostoru vytváří zcela nová hloubka, která výrazně mění jeho politicko-vojenský a geopolitický obsah.

 

Situace konečně přestane být "konfliktem na Ukrajině" a stane se "konfliktem kolem Ukrajiny". Bude mít jinou strukturu první linie, jiný systém velení a řízení a jiný geografický rámec. Ta je již politicko-vojenskou záležitostí.

 

Spojené státy, které v posledních dvou měsících vzaly NATO pod přímé velení, si uvědomují, že už nebudou mít čas se z konfliktu kolem Ukrajiny "bezpečně stáhnout". Možnosti další eskalace konfliktu bez přímého zapojení USA se rovněž zmenšují. Jen velmi krátkozraký člověk nevycítil novou politickou atmosféru ve Washingtonu v posledním půldruhém měsíci.

 

Co dělá Washingtonu v současnosti největší starosti?

 

Nehledě na politické žvásty o blížícím se pádu "ruského kolosu" (ty vždy zesilují v okamžicích vojenských a politických krizí na Západě, že?), USA na jedné straně nejvíce znepokojuje naprostá absence jakýchkoli náznaků samotné možnosti svržení ruské politické moci. A na druhé straně, což je důležitější, se USA poprvé od začátku ERS začaly obávat, že Rusko učiní krok k eskalaci jako první.

 

Například tím, že do "legitimních cílů" nějakým způsobem zahrne i území těch zemí NATO, které jsou již po krk v konfliktu na Ukrajině. Koneckonců to byly samy státy NATO, které vytvořily formuli, že dodávkami zbraní pomáhají Ukrajině, ale nejsou ve vojenském konfliktu s Ruskem. A pokud se některá ze zemí NATO rozhodne vstoupit na Ukrajinu, bude muset jednat samostatně, takříkajíc mimo rámec NATO. Proč by Rusko, které si jasně uvědomuje vážnost konfrontace se Západem, nemělo tento vzorec zrcadlit? Washington byl první, kdo si to uvědomil, a to je také důležité - v americké politice stále ještě existují zbytky racionálního cynismu.

 

A pak se USA ocitnou v geopolitickém zugzwangu: nebudou moci neplnit své závazky vůči zemím NATO. V sázce by nebyla jen jejich přítomnost v Evropě a její kontrola. Mělo by to i globální důsledky.

 

A začít tyto závazky vážně plnit – skutečně vážně, a ne jako Británie a Francie vůči Polsku v roce 1939 - by znamenalo přímý vojenský konflikt s Ruskem, kterému se Washington chce vyhnout.

 

Za cíl USA je považována snaha vytvořit mechanismy, které by Rusko odradily od eskalace "konfliktu na Ukrajině" v "konflikt kolem Ukrajiny", a přitom zachovat jeho současnou konfiguraci výhodnou pro USA - schopnost poškodit Rusko na velmi mnoha frontách, vyčerpat ho v téměř zcela bezpečném režimu - smrt tisíců žoldáků a stovek vysloužilých vojáků - je stále "málokrvavou" válkou proti nám.

 

Proto se vytváří seskupení dalekonosných sil, kdy letadla americké výroby umístěná v Polsku, ale s ukrajinskými identifikačními znaky, nebudou startovat bez amerického povolení. Rakety s doletem 300 až 500 km nebudou zaměřovány a naváděny americkými systémy, pokud o tom Washington nerozhodne. A "komerční" komunikační systémy v VSU lze vyřadit pouhým mrknutím oka z Pentagonu nebo Bílého domu na Ilona Muska.

 

A za to by Rusko nemělo dělat nic jiného, než – všehovšudy - pokračovat ve vedení konfliktu v současném režimu, bez stanovení rozhodujících cílů, nadále doufat v kompromis s USA a nerozmachovat se na ničení objektů kritické infrastruktury mimo území bývalé Ukrajinské SSR. O osudu kyjevského režimu je tak jako tak strategicky rozhodnuto, tak proč dále rozdmýchávat "evropské mraveniště" - že?

 

V současné situaci je však důležitý pozitivní moment: i v takovém schématu - "zadržování Ruska" zpoza žlutomodré "clony" - si USA poprvé začínají uvědomovat nutnost přímého politicko-vojenského zadržování Ruska. To je nový a pro americkou elitu již nepříliš komfortní stav.

 

Nebylo by na škodu ho prohloubit …

 

https://t.me/dimonundmir/10419

https://telegra.ph/Professor-Instituta-media-NIU-VSHEH-kandidat-politicheskih-nauk-Dmitrij-Evstafev-02-13

 

Překlad: St. Hroch

Přišlo e-poštou