Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nebezpečí dezinterpretací

16. 12. 2019
Nebezpečí dezinterpretací
Z přednášky Jaroslava Pánka, předsedy Sdružení historiků ČR, na Evropském kongresu učitelů dějepisu v Praze dne 13. března 2002 IV
 
Kritika odsunu z hlediska dodržování lidských práv je dnes samozřejmě možná, je však naprosto ahistorická. Situace, v níž docházelo k odsunu německého obyvatelstva, byla situací totálního otřesení společenských a etických norem; přičemž ti, kdo o odsunu rozhodli a realizovali jej, nebyli viníky této lability, nýbrž právě naopak, oni se snažili dospět k nové evropské stabilitě. Ostatně snahy o prohlášení odsunu za genocidu stojí na tak vratkém argumentačním základě, že se musejí uchylovat k účelovým dezinformacím a zjevným lžím. Extrémní kritici odsunu se proto nyní soustřeďují výlučně na Českou republiku (popřípadě na ještě menší Slovensko a Slovinsko) a cílevědomě abstrahují od ostatních států, u nichž po právu očekávají intenzivní odpor. V českém případě se pak pokoušejí spojit údajnou českou vinu za odsun s nepravdivým tvrzením o podílu Čechů na vyvražďování Romů a nejnověji dokonce i s tvrzením o podílu českého četnictva na vyhlazení Lidic. Nelze tu rozebírat všechny záměrné dezinformace, proto alespoň malá poznámka k poslednímu tvrzení.
Vyvraždění Lidic v červnu 1942 jako odplata za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha není zdaleka jediným nacistickým zvěrstvem tohoto formátu, na němž se podíleli příslušníci SS nejen z Německa, ale i z Rakouska a ze Sudet. Lidice se však staly jedním ze symbolů hitlerovské zvůle v okupovaných zemích, a proto je nyní veden útok právě tímto směrem. Tvrzení o české účasti je založena na tom, že se lidické akce zúčastnil jeden příslušník protektorátní policie, který se však dávno předtím – po okupaci českých zemí nacisty – přihlásil k německé národnosti. Tento nenáviděný kolaborant byl také bezprostředně po pádu nacistického režimu ve svém působišti Kladně (nedaleko vyhlazených Lidic) lynčován davem. Bylo by zajímavé vědět, zda je tento zločinec, nyní účelově spojovaný s Čechy, zároveň započítáván i do mnohonásobně nadsazené statistiky „nevinných“ německých obětí české zvůle.
Osud Lidic a příběh jednoho zvrhlého česko – německého kolaboranta tvoří střípek v mozaice mnohdy přátelských, mnohdy bohužel velmi konfliktních vztahů mezi českou většinou a německou menšinou v českých zemích. Je to i zrnko písku v moři tragických dějin Evropy první poloviny 20. století, dějin, které ani zdaleka neodpovídaly pozdějšímu pojetí lidských práv. Svévolné překrucování těchto dějin se odehrává na půdorysu „osvětimské lži“. Stejně jako popírání holocaustu, je nebezpečné i zapírání odpovědnosti za zločiny spáchané příslušníky vlastního národa. Lítost nad tím, že odsun sudetských Němců postihl i mnoho nevinných lidí, byla nejednou vyslovena i z úst prezidenta České republiky. Na druhé straně však není možné, aby Češi pod nynějším tlakem politické propagandy přebírali vinu za průběh a důsledky druhé světové války. A pokud by k tomu měli být odkudkoli mocensky nuceni, nebyla by to už jejich věc. Neboť takovýmto aktem by se mohl znova roznítit požár, který už nejednou sežehl celou Evropu.
 
Slovo závěrem
Politikové a politizující publicisté velmi rádi používají účelově volené „historické argumentace“ k podepření svých aktuálních tezí a záměrů. Dnes to zvláště platí také o exemplárních odkazech na historii menšin. Kriticky uvažující historik musí být v tomto ohledu daleko zdrženlivější. Pokud by přece jen měl vyslovit nějaké poučení pro současnost, pak by to snad byly tyto dva závěry:
1) Vztah většiny a etnických menšin v České republice (stejně jako v kterémkoli jiném státě) je výsledkem velmi složitého dynamického procesu a má ve většině případů staleté kořeny; pokusy o restituci (zejména o majetkovou a právní restituci) etnických poměrů, jaké existovaly před třemi a více generacemi na prahu druhé světové války, jsou nerealizovatelné; navíc jde o látku tak výbušnou, že by nátlak na takovou restituci mohl vyvolat úplnou destabilizaci střední Evropy a v krajním případě vést k nové válečné katastrofě.
2) Aktuální situace ve vztahu většiny a menšin má sice historické kořeny, jeho další vývoj je však především úkolem dlouhodobé kultivace těchto vztahů v budoucnosti; selektivní využívání historie k vzájemnému obviňování dávných resentimentů se může stát spolehlivým nástrojem ke ztroskotání takovéhoto kultivačního úsilí.
Dějiny mezinárodních vztahů a konfliktů, zvláště pak historie menšin, jsou nesmírně vážným tématem historického výzkumu i popularizace a výuky dějepisu. Velmi snadno se stávají obětí zájmu mocných a nástrojem jejich vzájemného boje. Je proto povinností historiků a učitelů dějepisu, aby soustavně usilovali o co možná objektivní výklad menšinových problémů a jejich historických souvislostí. Je věcí cti vědců a pedagogů, aby se snažili zabránit zneužívání této dějinné tématiky proti existenčním zájmům přítomných a budoucích generací.
 

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář