Ne, to prezident dělat nemá. Jaroslav Bašta se vymezil. A popsal, co v Česku hrozí
Ne, to prezident dělat nemá. Jaroslav Bašta se vymezil. A popsal, co v Česku hrozí
Trestní stíhání na základě nálepek je jednou z varovných známek přicházející totality. Prezidentský kandidát SPD Jaroslav Bašta něco takového už jednou v životě zažil a sám přitom skončil ve vězení, takže je na tento trend citlivý i dnes. Den lidských práv, který si tuto sobotu připomínáme, je pro něj vhodnou příležitostí k zamyšlení, co nám ze slov o lidských právech zbylo.
Datum příspěvku 11. prosince 2022
Připomínáme si dnes Den lidských práv. Tento pojem dnes na jedné straně na mnohé působí jako zaklínadlo, jiní se jeho současné podobě naopak vysmívají. Co znamenají lidská práva pro vás?
Nesmírně důležitou část toho, oč jsem se ve svém životě snažil a i dnes snažím. Jejich důležitost jsem si uvědomil právě ve vězení, když jsem o ně byl připraven. Proto jsem velmi přivítal Helsinský pakt a následně jsem podepsal již v roce 1976 Základní prohlášení Charty 77.
Nemáte pocit, že v ústech některých skupin se z „lidských práv“ stalo něco zcela jiného, než bylo původně zamýšleno?
Mám, a už dlouho. Ti, kteří je berou více jako klacek, kterým je možné si něco vynutit, většinou používají politiku dvojího metru. Řečeno jazykem Bible, „vidí každé smítko v oku bližního svého, ale břevno v oku svém nikoliv“.Občas zaznívá, že vedle lidských práv by měly být také nějaké lidské či občanské povinnosti. Myslíte, že by nějaký takový závazek jedince vůči společnosti měl být?
V každé společnosti musí být práva a povinnosti jedince v rovnováze. V demokratické dvojnásob. Ti, kdo zdůrazňují jenom nároky a práva, mlčky předpokládají, že povinnosti bude plnit někdo jiný než oni sami. Tento trend hrozí, že se současná „nároková“ společnost změní v určitou formu feudalismu. Tzv. „Velký Reset“ to hlásá natvrdo.
Je ještě jeden takový termín, pod kterým nikdo moc neví, co si představit, ale všichni se jím vášnivě zaštiťují. A to – „liberální demokracie“. Druhý český prezident Václav Klaus proti tomu kdysi napsal, že skutečná demokracie musí být hodnotově neutrální a liberální demokracie tudíž není žádnou demokracií. Jak to vidíte vy?
Vysvětlení je jednoduché – když demokracie existuje a funguje, není jí zapotřebí dávat nějaké přívlastky. Potřebuje-li dovysvětlení, není to demokracie. Kdysi jsme měli „lidovou“, dnes „libovou“ (rozuměj, jen pro někoho).
Těch slov a nálepek v poslední době vůbec přibylo. Vedle univerzálního „dezolát“ máme „antivaxery“, „russáky“… Nemáte někdy pocit, že v těch názvech a nálepkách pro politické odpůrce už se přibližujeme úrovni před rokem 1989, kdy také byli „kapitalisté“, „klerikálové“, „revanšisté“, ale třeba taky „trockisté“, „maoisté“, „titoisté“ a další úchylky, ve kterých se nikdo nevyznal, ale na označeného mohly mít velmi negativní dopad?
A dnes zvolna také nálepky nahrazují diskusi a vytvářejí předpoklady pro následná trestní stíhání. Je to jedna z varovných známek přicházející totality.
Proti tomuto rozdělení společnosti prezidentští kandidáti slibují, že budou národ sjednocovat. Petr Pavel chce nastolovat „řád a klid“. Danuše Nerudová chce být „rodičem národa“. Jak potřebu „sjednocovat“ národ z prezidentské funkce vnímáte vy?
Česká společnost je dlouhodobě rozdělená, což je nejlépe vidět právě na výsledcích přímých voleb prezidenta. Úlohou prezidenta není národ sjednocovat líbivými thymolinovými frázemi nebo generálským juntovním zastrašováním… – ale vysvětlovat, že to rozdělení je normální jev, se kterým se musíme naučit žít.
Prezident má moderovat dialog mezi různými názorovými skupinami v masarykovském duchu – demokracie je diskuse. Jen v totalitě existuje jediný povolený názor.
Před 34 lety se právě na Den lidských práv konala první povolená demonstrace opozice, na které vystupovala i Charta 77, kterou jste podepsal. Jak vzpomínáte na tento moment rok před Listopadem 89?
Na chvíli jsem měl dojem, že se ledy prolomí a že Praha přestane být „údolím betonových hlav“, jak se říkalo o Jakešově vedení KSČ. Palachův týden v lednu nás rychle vyvedl z omylu.
Letos si svět připomněl zemřelého Michaela Gorbačova. Jaký byl podle vás jeho vliv na průběh událostí druhé poloviny osmdesátých let? Pociťovali jste zde jako disidenti nějaké „gorbačovské uvolnění“?
V drobnostech ano. Někdy od roku 1987 jsem například směl své články o archeologii v odborných časopisech podepisovat svým jménem, což předtím možné nebylo. Ale celkově se nic neměnilo. Dokonce přestaly být dostupné sovětské noviny a časopisy, protože se v nich psalo o „perestrojce“ a „glasnosti“.
Jak jste si před Listopadem 1989 ve vašem okruhu disentu představovali onu „změnu“? A jak se tyto prognózy naplnily?
V roce 1980 jsem v úvodníku exilového časopisu Listy psal o tom, jak se u nás změní poměry, až dojde ke změnám v Sovětském svazu. Nejen já jsem tehdy předpokládal, že reformy budou kopírovat myšlenky Pražského jara. Michail Gorbačov se svou „glasností“ z nich skutečně vycházel. Jen netušil, že tím nastartoval proces rozpadu Sovětského svazu a bipolárního světa. Snili jsme o svobodě – slova, cestování, myšlení, podnikání, o návratu k prvorepublikovým poměrům hluboce sociálního (nikoliv přímo socialistického) státu.
Reformy devadesátých let probíhaly pod vlivem osmdesátkové pravicové politiky Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. Jak jste se vy a vaše okolí v disentu na tuto politiku dívali? Věřili jste, že právě to je cesta i pro nás?
Z odpovědi uvedené výše vyplývá, že nikoliv. O návratu takto tvrdého kapitalismu skoro nikdo neuvažoval.
