Názory na způsoby přesídlení německých menšin po skončení druhé světové války
Názory na způsoby přesídlení německých menšin po skončení druhé světové války
(K článku „Stalinův ďábelský plán nevyšel“, Sudetenpost 5/2021, přeložil Ing. P. Mužný)
I. O některých plánech na vystěhování Němců:
1. Představa Armii Krajowej o vystěhování Němců
Franklin Delano Roosevelt se v době rozhovoru se zástupcem polského hnutí odporu Janem Karskim souhlasně vyjádřil k představě vedení podzemní Armiji Krajowej , že po osvobození Polska bude rozpoutána krátká vlna krajního teroru vůči německému i trvale usídlenému – německému obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému. „dobrovolnému“ vystěhování.
Prezident k tomuto plánu pouze podotkl: „Němci si to zasloužili“.
Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 190
2. De Gaullovi Svobodní Francouzi přesně aplikovali polský, Armií Krajowou roku 1943 deklarovaný model. Po vstupu do Alsaska postříleli na 8.000 tamních Němců, čímž dali podnět k „spontánnímu útěku nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců , ale i části za nacismu zkompromitovaných německých starousedlíků. Většina bilingvního obyvatelstva poté jednoduše konvertovala zpět k francouzské identitě.
Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 194-195
3. W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).
4. Churchill a Stalin o přesídlení Němců z Československa, Postupim 1945
Záznam deváté schůze šéfů vlád, 25. července 1945 v 11 hodin 25 minut
„Churchill: Je ještě jedna otázka, která sice není na pořadu jednání, ale kterou by bylo třeba projednat, totiž odsun obyvatelstva. Je velký počet Němců, které je třeba odsunout z Československa do Německa.
Stalin: Československé úřady tyto Němce evakuovaly. Nyní jsou v Drážďanech, Lipsku a Saské Kamenici.
Churchill: Domníváme se, že je třeba přesídlit 2,5 sudetských Němců. Kromě toho se Československo chce co nejrychleji zbavit 150 000 německých občanů, kteří byli svého času přesídleni do Československa z říše. Podle našich informací opustili Československo jen dva tisíce z těchto 150 000 Němců. Přemístit 2,5 milionu lidí není maličkost Ale kam je přemístit. Do ruského pásma?
Stalin: Velká část jich jde do ruského pásma.
Churchill: My je svém pásmu nechceme.
Stalin: My to ani nenavrhujeme. (Smích)
Churchill: Přinesou si sebou své hladové krky. Mám dojem, že odsun ještě pořádně nezačal.
Stalin: Z Československa?
Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.
Stalin: Mám informace, že Češi Němce upozorní a potom je vystěhují…“
Co vyplývá z uvedené diskuse mezi Churchillem a Stalinem? Že oba dva původně počítali s tím, že Němci z Československa budou rychle přesídleni. (Churchill: Mám dojem, že odsun ještě pořádně nezačal. Stalin: Z Československa? Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.)
Není možné si nepoložit otázku, proč asi odmítal Churchill sudeťáky přijmout v anglické okupační zóně? Zřejmě nešlo jen o hladové krky. Churchill měl asi i v paměti agitaci sudetů v Anglii před válkou. Henlein tam podnikal spanilé jízdy a přesvědčoval Angličany, že landsmani nic jiného nechtějí, než práva, která jim patří. Jinak jsou k ČSR loajální. Lhal tehdy, až se prášilo. Již dávno jel s hitlerovci ve spiknutí proti Československu. Ve Vídni později prohlásil, že cílem sudeťáků byla destabilizace a následné zničení Československa. Sudeťáci lhali Angličanům ještě v době před Mnichovem. A korunu tomu dal sám Hitler, když podvedl N. Chamberlaina, jenž se dokonce domníval, že přivezl z Mnichova Angličanům mír na jednu generaci. A proto angličtí konzervativci měli otevřené účty se sudeťáky a s Hitlerem. Někde odtamtud o málo později vytryskla myšlenka o přesídlení sudeťáků. Ta v době válečné byla dále zpracovávána, projednávána s anglickou podporou. Angličtí konzervativci si tak následně vyřizovali s Němci účty za to, že je tak podváděli. Ale nebyli to jenom oni. Během války Němci se dopustili takových barbarských zločinů, které volaly o pomstu až do nebe. Co spáchali v Rusku, v Jugoslávii, Polsku a u nás? Zaseli vítr a sklidili bouři. Němečtí antifašisté mohli u nás zůstat. Tvořili asi jednu desetinu z celkového počtu přesídlených Němců. Nejednalo se tedy o etnické čistky. Připravil J Skalský
5. O legalitě a legitimitě transferu
německého obyvatelstva z Československa
Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.
Transfer německého obyvatelstva ze tří evropských států do Německa se uskutečnil jako akt mezinárodního práva, nikoli práva vnitrostátního. Do vnitrostátního práva důsledky tohoto mezinárodněprávního rozhodnutí ovšem výrazně zasáhly.
…Odsun Němců nebyl a není tedy vztahem dvoustranným - československo-německým nebo česko-německým, ale součástí celkového poválečného uspořádání, které položilo základy mezinárodního míru v Evropě. Představitelé vítězných velmocí rozhodli o transferu po právu s přesvědčením o spravedlnosti takového aktu. Na tomto rozhodnutí a postoji k transferu německého obyvatelstva signatáři dohody o transferu nic nezměnili ani v současné době, jak to znovu a opakovaně prohlašují. Legitimita a legalita transferu německého obyvatelstva z Československa a z dalších států do Německa a Rakouska zůstává především záležitostí mezinárodního práva a mezinárodních vztahů po druhé světové válce…
Účastníci Postupimské konference přijali rozhodnutí i jménem Československa a ostatních signatářů Deklarace Spojených národů z 1. 1. 1942, tedy všech států protinacistické koalice, které byly ve válečném stavu s Německem. Představitelé tří velmocí jednali v jejich zájmu a reagovali na jejich návrhy. Transfer německého obyvatelstva z Československa byl krátce poté stvrzen i v dalších mezinárodních smlouvách, zejména v Pařížské dohodě o reparacích od Německa a založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata uzavřené 21. 12. 1945. Československo tuto dohodu publikovalo pod č. 150/1947 Sb. Dohoda vyjadřovala ve svém znění souvislost "s odsunem bývalých československých příslušníků"…
Tři velmoci učinily rozhodnutí o transferu německého obyvatelstva v několika rolích. Podle podmínek kapitulace a zejména podle Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami SSSR, Spojeného království, USA a prozatímní vlády Francouzské republiky přijaly tyto vlády "nejvyšší moc v Německu, čítajíc v to veškerou moc, která náležela německé vládě, německému vrchnímu velení a jakékoliv vládě nebo orgánu státnímu, městskému a místnímu". Jménem Německa spojenecké vlády vyjádřily souhlas a akceptovaly vystěhování německého obyvatelstva a jeho přemístění na území Německa. Německo v té době nemělo jinou vládu, než Kontrolní radu. Představitelé tří velmocí rozhodovali především jako garanti budoucího mírového uspořádání ve světě. Ukázalo se totiž, že selhalo pojetí versailleského systému o ochraně menšin právě ve vztahu k Německu a k německým menšinám v jiných státech. Vítězné velmoci tehdy prolomily princip suverenity státu ve vztahu k menšinám u tzv. států nástupnických a u států poražených. Výjimečné postavení bylo ponecháno Německu, jemuž nebyla ochrana menšin uložena, ačkoliv menšiny na jeho území žily a nebylo důvodu jim takovou ochranu odepřít. Německá "výmarská" ústava postavení menšin později omezovala ustanovením svého čI. 113 pouze ve smyslu "fremdsprachige Volksteile"4 a za menšiny tyto části obyvatelstva nepovažovala. Německá vláda, která v r. 1918 nepodpořila snahu o secesi německé menšiny v Československu, později aktivně prosazovala stížnosti a petice příslušníků německé menšiny z různých států proti vládám těchto států, jež byly adresovány Společnosti národů. Po nástupu Hitlera k moci se staly německé menšiny v Československu i v dalších státech řízeným nástrojem politiky německé vlády k destabilizaci těchto států a k rozpoutání světové války. Německé menšiny nebyly loajální k vlastním státům, ale jen k Německu, k jeho režimu, v souladu s tehdy vládnoucí ideologií v Německu. Popřely tak základní princip, na němž byl systém ochrany menšin po 1. světové válce založen. Ukázaly jeho nedostatky. Vlády Československa a Polska zastávaly vůči Německu i vůči vlastním menšinám politiku výrazně odlišnou, to však neovlivnilo v obou případech úsilí Německa zničit jejich státnost…
II.
Z Postupimské dohody vyplývá, že německé obyvatelstvo z Polska, Československa a Maďarsko nebylo vyhnáno, ale přesídleno, odsunuto či transferováno. Přesto přesídlení Němci do Německa či Rakouska, a netrvalo to dlouho, začali mluvit o vyhnání a sami sebe označovat za vyhnance. Tyto termíny převzali i němečtí ústavní činitelé. „Vyhnanci“ si již počátkem 50. let „darovali“ různá práva, zejména právo na vlast a na odškodnění za škody, které jim vyhnáním vznikly, aniž by tato práva byla zakotvena ve spojeneckých dohodách, v mezinárodním právu. Je-li některý plán ďábelský, pak především ten, který předpokládal návrat přesídlených Němců do jejich původní vlasti, kde měli být též odškodněni. Můžeme si představit něco horšího, než by byl návrat přesídlených Němců do republiky a jejich odškodnění, přestože Německa nám dosud nezaplatilo válečné reparace?
A jak si představovali landsmani tento návrat? Stačí si přečíst tzv. Wiesbadenskou dohodu, jíž uzavřeli s prchalovci. Ze „sudetoněmecké národnostní skupiny“ měl povstat druhý státotvorný národ, který by s českým národem vytvořil federaci, v níž by se střídali němečtí a čeští prezidenti. Byly i jiné představy o našem pohraničí. S ním si SL hrál jako dítě s míčem.
Nedávno se tzv. Sudetoněmecký landsmanšaft (SL) vzdal práva na vlast a na odškodnění. Tento krok je i u nás vysoce hodnocen. Když si přečtete některé věty na toto téma, které pocházejí z péra vysokých činitelů našeho ministerstva zahraničí, zaslzíte, zapláčete. Nad čím? Nad obojím. Především však jak lehce přijali konstrukci práv SL, aniž se ptali, kde se tato práva vzala, o jaké mezinárodněprávní normy se opírala?
Závěrem bych chtěl zdůraznit, že zřejmě Sudetenpost, nebo autor předmětného článku, dosud neví, co SL učinil, pokud jde o „práva vyhnaných“, že se jich vzdal. Tam asi informace o těchto ušlechtilých krocích SL dosud nedorazila. A kdy dorazí, pokud vůbec do Rakouska dojde?
Připravil dr. O. Tuleškov