NATO - Sedmdesátka aneb Systémová krize

Leonid Savin

5. prosince 2019

Summit NATO  ve dnech 3. až 4. prosince v Londýně byl nejskandálnější a nejméně jednoznačný v sedmdesátileté historii aliance. Macron se svým vyjádřením o „mozkové smrti“ organizace zasloužil o první skandál, druhým byla turecká blokace rozhodnutí o operativní podpoře pobaltských zemí proto, že Brusel nepochopil kurdský problém. Obě věci jsou důležité. Západní experti jsou zajedno v tom, že Severoatlantická aliance  prožívá nejvážnější krizi ve své historii.

V předvečer summitu proběhlo v Mezinárodním institutu bezpečnostních studií v Londýně setkání za účasti ředitele pro generální strategii a mezinárodní záležitosti ministerstva obrany Británie Anguse Lapsleyho. Taková předběžná setkání indikují určitou situaci a jsou svým způsobem generální zkouškou. Zde Británie testovala nejcitlivější témata atlantického společenství:

• s kým táhne Erdogan za jeden provaz – s NATO nebo mimo blok;
• bude-li možná obrana Evropy bez USA;
• jak může NATO získat společenskou podporu;
• jakou úlohu má Čína v odchodech z NATO;
• je-li potřeba se vyzbrojovat proti Rusku;
• jak se dívat na stres v NATO a jak zjišťovat existující hrozby;

Krom toho se posuzovaly problémy Arktidy, Brexitu a dalšího rozšiřování aliance. V seznamu není nebezpečí terorismu nebo klimatických změn, ač dříve byla tato dvě témata pro NATO pokaždé aktuální.

Výdaje aliance jsou vždy široce probírány. V roce 2014 byly dohodnuty příspěvky až do roku 2024 od každého státu nejméně 2 % HDP. Podle statistiky NATO toho dosáhly jen Polsko a Lotyšsko. O něco více dávají Litva, Rumunsko, Estonsko, Británie a Řecko. Více než 3 % HDP dávají na válečné potřeby jen USA a Bulharsko. Do stanovené lhůty 2024 zbývají 4 roky a není žádná jistota, že 20 států z 29 zvedne v těchto čtyřech letech své ukazatele. Chování prezidenta Trumpa vyvolalo bouřlivé emoce. On se předtím ostře vyjádřil o „neužitečnosti NATO“ a o tom, že „se Evropa musí o svoji obranu postarat“. Nyní opustil závěrečnou tiskovou konferenci. Americký Defense One uvedl, že „hlavní nebezpečí pro NATO přichází zevnitř“. Velvyslanec USA v NATO Burns nazval veřejný nesouhlas Trumpa s názorem kolegů „porušení zlatého pravidla diplomacie“.

Německý Die Welt označil za hlavní hrozbu Čínu. Byla obviněna z posilování ekonomického vlivu v Evropě. NATO je vojensko-politická organizace, ale o snahách o vojensko-politické zásahy se nemluvilo. Alianci jde o hospodářský růst Číny.

Na závěrečné tiskové konferenci  oznámil generální tajemník NATO Stoltenberg přijatá řešení:

• NATO odpoví na rozmístění raket středního doletu a raket schopných nést jaderné hlavice koordinovanými metodami obrany;
• otázka výzev, které dává Čína, se bude řešit kolektivně, včetně hledání cest jak přimět Čínu k jednání o kontrole zbrojení;
• NATO se bude cílevědoměji zabývat otázkami kybernetické bezpečnosti, především rozvojem technologií 5G;
• je nezbytné upevňovat politický rozměr NATO;
• budou pokračovat akce NATO v boji s terorismem, včetně speciálních misí v Iráku a Afghánistánu.

K tomu se musí připojit úmysl spolknout několik balkánských států a pokračovat v protiruské propagandě v postsovětských zemích a ve Východní Evropě. „Politický rozměr“ je posouvání NATO prostřednictvím všemožných nevládních organizací a iniciativ. Projekty se již testují.

Kybernetický prostor je širší téma. Bude se cíleně navyšovat financování. Na summitu bylo zmíněno, že NATO není na kybernetické útoky připraveno. Podle Centra kybernetické ochrany NATO přicházejí útoky zejména z Ruska a Číny.

Co si o posledním summitu myslí Evropané? Bývalý ministr zahraničí SRN Fischer podotýká: „Budoucnost NATO je neurčitá jako nikdy v historii. Evropané se nemusejí krmit iluzí o tom, jak bude v oblasti obrany žádána autonomie. EU se považuje za hospodářskou sílu a nikoliv za vojenskou a znamená to hluboké rozrušení současného stavu. Samozřejmě, že NATO stále existuje a v EU jsou jako dříve rozmístěna vojska USA. Avšak hlavní slova zde jsou ‘stále ještě’. Jelikož jsou tradiční instituce  a transatlantické závazky v oblasti bezpečnosti pochybné, musí se nyní hovořit o rozpadu aliance přinejmenším s pomocí spojení ‘zda’, než s pomocí spojení ‘kdy’.“

Poláci si většinou myslí, že je v případě války NATO neochrání. Asi se tak moc nemýlí. Mají příklad. V roce 1961 nepomohlo NATO jednomu ze svých členů, když Indie okupovala zámořské území Goa. Lisabon požádal alianci o pomoc, ale bylo mu poukázáno na čl. 6, který hovoří o použití síly jen v případě kolektivní obrany proti útoku v Evropě, Severní Americe, nebo na ostrovech v Atlantiku severně od obratníku Raka.

Ovšem vše se mění. Později alianci nikdo nepřekážel při válečné operaci v Libyi, která nijak nezasahovala do sféry odpovědnosti NATO. Nyní jsou evropští členové NATO ostražití, připravují se k rozpracování svých plánů, ale bez USA.

Převzato z Fondsk.ru

Outsidermedia.cz