České národní listy

Armádní časopis "Svobodné Československo“ již v roce 1945 uveřejnil článek "Němci nám dají reparace". Uvedl konání Mezispojenecké komise U.S.A., Francie a Velké Británie a dalších - celkem devíti států interesovaných na německých poválečných reparacích. Byly to vedle jmenovaných také Belgie, Holandsko, ČESKOSLOVENSKO, JUGOSLÁVIE, Řecko a Norsko. Tyto státy měly do 1.října 1945 podat vyčíslení válečných ztrát. "Svobodné Československo" dále informovalo o další konferenci v Paříži, kde bude navržena percentuální kvóta pro náhrady Německa těmto státům. Je znám další průběh. Konference se uskutečnila, vyhlásila kvóty náhrad a každá poškozená země začlenila protokol Pařížské reparační dohody do svého právního řádu. U nás se tak stalo roku 1947. Od této doby máme jako stát právní nezrušitelný nárok na reparace od nástupníka III. říše - to jest nyní sjednoceného Německa.

Proč se tak nikdy nestalo? Proč nebyly reparační nároky naší republiky nikdy splněny? Kde hledat příčiny tohoto stavu?

President Budovatel zemřel příliš záhy a nemohl působit ve prospěch naplnění zákonného nároku republiky na reparace. Poté nastala situace, kdy NIKDO z představitelů státní moci republiky neprojevil zájem o rychlé a spravedlivé vyřízení nároku našeho poškozeného státu.

Ani následný lidově demokratický, ani následný socialistický stát nikdy neprojevily prostřednictvím svých vlád takový tlak na rozdělené Německo, aby nástupník III. říše - tehdy Německá spolková republika, nikoli NDR - by dostál svému závazku vyplácet ČSR a později ČSSR  poválečné reparace. Německo vždy odkládalo pod nejrůznějšími politickými záminkami výkon reparací - a naše socialistické vlády slepě a bez námitek trpěly tyto výmluvy.

Nejprve nemohly být reparace vyplaceny pro údajné hospodářské těžkosti Německa. Podruhé nemohly být vypláceny, aby se "nepoškodila vstřícná Ostpolitik" tehdejšího premiéra Brandta, který se jako první německý politik omluvil Polsku za válečné zločiny Německa. ČSR se pochopitelně neomluvil nikdo. Pak následovala léta další odkladů vždy s nějakou diplomatickou výmluvou.

Po státním převratu roku 1989 se tato situace trvale poškozující republiku, stala jakýmsi svatým grálem havlistické politiky. Pan president Havel se svými společníky se v tomto směru stal jakýmsi novodobým Háchou, když namísto vznášení požadavku vyrovnání reparací vznášel idiotskou a vylhanou omluvu tzv. Sudetoněmcům za legitimní  odsun dle Postupimi, jenž oni nazývali a nazývají lživě vyhnáním. Odkaz presidenta Beneše byl takto hrubě pošlapán a Pařížská reparační dohoda opět vyvržena na politické smetisko novodobých kolaborantů sjednoceného Německa. Kdyby to hodnotil historik staré Koruny České, musel by toto nazvat zemským škůdcovstvím. Na tomto škůdcovství se vedle pana presidenta Havla podílel i "snící ministr" Dienstbier starší. Existující šanci  při jednání zemí "4+2" pak jak president Havel tak ministr Dienstbier sabotovali velmi okázale. Tím poškodili republiku v jejím nezadatelném a nezrušitelném nároku.

V dnešní době se podobně - bohužel - chová nová vláda v čele s panem premiérem Babišem, a ministry Hamáčkem a Petříčkem. Jestliže pan premiér prohlašuje, že by vznesení reparací Českou republikou prý "poškodilo dobré vztahy v Evropě", zejména s Německem, nelze to chápat se strany všech občanů, kterým jde o národní zájmy vlasti, jinak, než  jako nepřípustnou vstřícnost nekonečným odkladům Německa v plnění nezrušitelného závazku. Dokonce to lze  hyperbolou nazvat jakýmsi typem kolaborace.

Bláboly o tzv.Česko-německé deklaraci na tom nic nemění. Deklarace nemá konstitutivní účinky, je pouhým politickým aktem bez účinnosti,a nemůže jakkoli zasáhnout plnění povinného státu Německa. Nadto nejde o nárok nový, nýbrž o nárok starý. Zatímco alias Sudetoněmci vznášejí nároky na konfiskáty v ČR bez jakýchkoli právních nároků s neuvěřitelnou drzostí vlastní jen jim! Rovněž nároky tzv. "protektorátních restituentů" mají býti z hlediska Pařížské reparační smlouvy - nikoli jen dekretů! - brány jako absolutně nicotné, což se doposud v určitých anomáliích neděje. Právě proto se v médiích šíří lživé zprávy v tomto směru, které mají vyvolat dojem "politické bezmocnosti a nesplnitelnosti reparací" v hlavách málo informovaných občanů. Je to klasický případ tzv. profesionální lži. Taková stanoviska je nutno v zájmu státu vymést z vládní politiky. Toto vše by si měli voliči v nastávajících volbách do europarlamentu uvědomit a volit takové subjekty, které hájí trvale zájmy republiky a neustupují protistátním a protinárodním zájmům platbou povinné mocnosti.

Když mohou nároky vznášet poškození bratři Poláci a poškození Řekové, mohou je požadovat i poškození Češi. A žádná vláda by tomu neměla bránit, nechce-li být označena za vládu protektorátního aktivismu.

Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I

Autor je rovněž dokumentátor Historicko dokumentační komise ČSBS Boskovice