České národní listy

Nářky Sudetoněmeckého krajanského sdružení vnímám jako nebezpečný pokus falšovat dějiny

a za viníky neštěstí prohlásit Čechy

Toho dne se od ranních hodin na nábřeží Dvořákovy továrny proti evangelickému kostelu shromažďovali čeští muži ze Znojma a okolí. Vešlo totiž v obecnou známost, že se tam ustavuje český revoluční ozbrojený orgán, určený k podpoře převzetí státní moci v místě, k ochraně obyvatel a případnému boji se zbytky ustupujících německých ozbrojených oddílů.  

Žádné podrobnosti o organizování této akce neznám, mohu jménem uvést jen jednoho z vůdčích osobností, byl to kpt. Dvořák. Bylo zřejmé, že jde o akci pečlivě promýšlenou, připravenou a zabezpečenou dostatkem zbraní. Ještě teď po šedesáti letech mě to udivuje, ale zároveň potvrzuje, že jsme nikdy nesložili ruce do klína v beznaději a chystali se i v nepříhodných podmínkách vstoupit do boje proti okupantům. Od samého začátku okupace i malí kluci spřádali plány odporu proti hitlerovským uchvatitelům. Nádvoří Dvořákovy továrny se zaplnilo chlapy odhodlanými ochránit obyvatele Znojma a zabezpečit základní pořádek.

Přestože zbývali již jen hodiny před podpisem bezpodmínečné kapitulace německých vojsk, ještě  stále se k západu probíjely zbytky opožděných a ke všemu odhodlaných německých vojenských oddílů. Každý člen Národní stráže, jak byl pojmenován na Dvořákově nádvoří vzniklý ozbrojený orgán, postupoval riziko smrti. Mezi nažhavenými a zkušenými chlapy s vojenským výcvikem byli i nezkušení, kteří dosud nedrželi v rukou zbraň a dokonce někteří sotva škole odrostlí. Všechno k všeobecné spokojenosti dobře dopadlo. Měli bezpochyby notnou dávku štěstí, že se nevyskytly problémy. Když si teď jako starý člověk uvědomuji, co vše se mohlo stát, nejsem si jist, zda by to zvládli.

Jezuitský kostel ve Znojmě byl za války ostrůvkem české naděje.. Na nejvyšším místě starého Znojma, na Jezuitském náměstí, stojí kostel sv. Michala, známější jako jezuitský. První písemná zmínka o něm se váže k roku 1226, tak je pamětníkem nejedné války.  Mých několik vzpomínek si tento kostel zarámovalo do druhé světové války, války mého dětství.

V letech 1938-1945 byl jezuitský kostel jediným místem v okupovaném Znojmě, kde veřejně a hlasitě zazníval český jazyk. Ve všední dny bylo návštěvníků poskrovnu, ale v neděli býval kostel zaplněn do posledního místečka. Nedělní česká kázání měla pochopitelně většinou obecný ráz: katolická věrouka, rozjímání a další duchovní cvičení měla posluchače provokovat ke zpytování vlastního počínání. … když kazatel vysloví nad despotou z historie  soud, odsuzuje i dnešního despotu. Správně volené slovo má křídla.

Za okupace samozřejmě nebylo možno změnit bohoslužbu v protirežimně vyhrocenou politickou přednášku. Chrám byl v péči stálých pozorovatelů a znojemské gestapo dostávalo zcela jistě pravidelná hlášení z míst, kde se Češi shromažďovali. A místní Češi si moc dobře uvědomovali nebezpečí, které je obklopovalo. Naučit se přetvářce bylo v tváří v tvář nesnášenlivé a bezohledné přesile existenční nezbytností.

Kostel byl každou neděli zaplněný jako nikdy před válkou, ani nikdy po ní. Společné ohrožení dávalo lidi dohromady a oni, ponižovaní a znásilňovaní, svou účastí na české mši říkali okupační mocnosti ostentativně své ne. V průběhu týdne nesl každý své otrocké břímě, aby v neděli pozvedl hlavu. V kostele svatého Michala se tenkrát na bohoslužbách střídali nejčastěji dva čeští kněží, stařičký páter Alois a ještě poměrně mladý páter Klement, oba z blízkého kláštera dominikánů. Řád dominikánů je řádem kazatelů. Oba si počínali obezřetně, vodili své ovečky cestičkami prošlapanými, napájeli je pramenem víry, božími přikázáními a vírou v boží spravedlnost.  Dočkáme se spravedlnosti! Kdyby nic víc z kazatelny nezaznělo, žádný jinotaj či aktuální podobenství, i to povzbuzovalo.  Kazatelna i oltář si podávaly ruce s hledištěm, splývaly v jedno. Představte si něco tak nádherného.

Páteři Alois a Klement byli dobří boží služebníci a byli i dobrými Čechy. Měl bych poznamenat, že znojemský dominikánský klášter v těch letech lze bez nadsázky nazvat místem národní tolerance. V ulicích Znojma zuří nenávist, násilí, všemožné germanizační tlaky, a klášter je oázou národní snášenlivosti a křesťanské pokory. Všichni ministranti obou dominikánských kostelů, i toho německého, jsou čeští chlapci. Vedle kněží, jejichž mateřštinou je němčina, žijí rovnoprávně a ve shodě kněží českého původu. Čeština byla v klášteře plnoprávným jazykem. Ochráncem těchto poměrů byl sám převor Augustin Scherzer.

Další pozoruhodností nedělních mší byla hudba a zpěv. Nemám na mysli jen obvyklé duchovní písně. Pravým drahokamem  v hudebním růženci našeho kostela byl zpěv frátera Ildelfonse Limburského. Jako katecheta v čtyřtřídní české škole byl přísným a náročným učitelem, občas i s rákoskou v ruce. I tak jsme ho měli rádi. Nejraději ovšem na něj vzpomínám jako na pěvce. Jeho hlas asi nepoznal školení, avšak podmaňoval o to více. Zpíval písně nábožné i vysloveně světské. K oblíbeným patřila jeho smutně laděná, začínající verši: „Ořechovský farář smutnou kázeň káže, se škaredým mužem hezkou ženu váže.“ Kdoví, jestli jsme ji měli rádi pro hezkou melodii, tklivý příběh nebo snad pro skryté poselství. Ildefons Limburský zpíval bez doprovodu, nebo s varhanami, na které hrával jeden z německých kněží, páter Raimund. Vždycky to byl zážitek, který navazoval sváteční pocit, probouzel to lepší v nás, naplňoval krásou, pomáhal překlenout válečné útrapy. Jestliže jsem se naučil potřebovat hudbu, vděčím za to zmíněným kostelním koncertům.

Válečné běsnění pro Znojmo skončilo 8. května 1945 příjezdem oddílů Rudé armády. Češi s úlevou, s obrovskou radostí a s nadějemi vítají osvoboditele, Němci s obavami očekávají důsledky porážky. Značná část jich prchá do sousedního Rakouska jen s ranečkem nejnutnějšího již před 8. květnem. Zeptáte-li se mne, zda jich lituji, odpovídám bez váhání, že některých mi doopravdy bylo líto. Jako obyčejně totiž s viníky doplatili během poválečného účtování i slušní lidé. Avšak i oni by si měli uvědomit, že nesou svou dílčí odpovědnost za zlo způsobené nacismem. Projevům nenávisti a odplaty po skončení války se mohou divit jen ti, kteří tu dobu nezažili. Je bohužel také pravda, že někdy byla odplata nepřiměřená. Uvědomují si však naříkající Němci, že praxi odsunu zavedli právě oni? Realizovali ji na Židech a byl to odsun nejen do jiných krajin, byl to odsun k cílené fyzické likvidaci v koncentračních táborech. A vyhánění Čechů z pohraničí bylo ve své podstatě rovněž odsunem. Sklidili jen to, co zaseli. Excesy spáchané na Němcích ve spojitosti s prohranou válkou, byly jen nepatrným zlomkem utrpení, které způsobili ostatnímu světu.

Skutečností oněch let dnes změnit nemůžeme, můžeme se z nich pouze poučit. Snažíme se o to? Kdykoliv procházím kolem kostela sv. Michala, vždy si s úlevou uvědomuji, že ve chvílích nejtěžších bývá pomoc kupodivu často nablízku.

Vracím se k začátku tohoto textu: Nářky Sudetoněmeckého krajanského sdružení vnímám jako nebezpečný pokus falšovat dějiny a za viníky neštěstí prohlásit Čechy. Zároveň mě zneklidňuje, že i na nejvyšších místech oficiální německé politiky jsou vyslovována protichůdná stanoviska k této problematice, což nemůže prospět vzájemným vztahům obou zemí.

Bez ohledu na kritický tón předcházejících řádků chci závěrem zdůraznit, že nemáme zájem neustále se vracet k traumatickým stavům česko-německé historie. Máme vůli, zvláště s ohledem na nové podmínky existence v sjednocující se Evropě, vytvářet prostor dobrých vztahů a spolupráce.

Emil Adam, Znojmo