České národní listy

Nacisty povolené Stručné dějiny Říše  pro české žactvo  z roku 1943 III

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Současně učebnice varuje před opuštěním kolaborujícího směru. Varování je popsáno zřetelně: "Po smrti Heindricha I. se Boleslav vzepřel nadvládě Ottově. Proto přitáhl Otta I. r. 950 do Čech a pokořil Boleslava. Ten pak obnovil přísahu věrnosti německému císaři" (s. 26). Otta I. se ujal moci po Heindrichovi v letech 936-973. Německá propaganda pak s úlevou poznamenala, že v bitvě u Lechtfeldu 955 po boku Otty I. bojoval též oddíl 1000 bojovníků Boleslava Přemyslovce (s.26). Další varování vyslala učebnice v poznámce "Slované byli po tuhých bojích od markrabat Billunga a Gera zatlačeni za Oder. Širá území, kde kdysi bydlili Germáni, byla od té doby znova osídlena Němci. To znamenalo příchod vyšší kultury na východ" (s. 26). Německá historie si agresivní výboj sama pochválila a označila ho za kulturní přínos. Škrtem péra nacistického ideologa byla z historie vymazána doba osídlení východoevropského prostoru slovanskými kmeny.

V roce 962 přijal Otta Veliký z rukou papeže císařskou korunu. Tím se Německo stalo vedoucí mocností v Evropě a podle této učebnice se císař Otto stal pánem „Svaté říše římské německého národa" (s.26). Na dalších stránkách učebnice si německá nacistická propaganda přisvojila idealizované představy o rytířstvu, povýšila do pseudo-idealizovaného stavu a za vzor nordického typu germánů "čest a věrnost, statečnost a hrdinství jim byly největšími ctnostmi" (s. 28). Tudy vedla již cesta ke germánskému nad člověku.

Nové vazalské ctnosti našli nacismem poznamenaní němečtí historici v době, kdy již nevládli panovníci saského původu, ale mocní představitelé Franků, zejména ve strategickém podání Heindricha IV. 1056 -1106.

Hledali se také noví spojenci pro mocenský zápas mezi církví a německým státem, přesněji mezi papežem a císařem.

Církev zesílila a neměla zájem, aby císař ovlivňoval volbu papeže. Heindrich IV. prohlásil na shromáždění biskupů ve Wormsu papeže za sesazeného. Papež na oplátku vyhlásil nad císařem kletbu. Boj o moc začala sílit.

V rozhodující chvíli říšská knížata selhala a nechala císaře na holičkách. V protektorátní učebnici se  pohotově našla chvála pro nový typ kolaborace. Nejvhodnější je úplná citace: "Mezi několika málo říšskými knížaty, kteří zůstali nezlomně věrní Heindrichovi lV. v nejtěžších hodinách, byl český kníže Vratislav II.

(l061-1092). Podporoval Heindricha v boji proti Římu a proti spojencům Říma v Říši. Pro své zásluhy a pro svou věrnost k císaři obdržel r. 1085 pro svou osobu titul královský. Ve slavnostním shromáždění v Mainz ho císař osobně korunoval. Příslušnost Čech k Říši a k jejímu vladařskému rodu byla tak samozřejmá, že Vratislavův bratr Jaromír se stal jako pražský biskup Bernard kancléřem německé Říše" (s. 29).

Fridrich Barbarossa (1152-1190) se také stal předmětem pozornosti nacistických historiků. Při jeho bojích v Itálii mu pomáhal český panovník Vladislav, za odměnu obdržel r. 1155 titul krále z rukou císaře. Zde má protektorátní učebnice chybu, Vladislav získal od Fridricha I. za pomoc při výpravě proti Milánu v roce 1158. V této době se projevila politologicky důležitá realita. Státy v západní Evropě neměly zájem na udržování univerzální nadřazenosti katolické církve. V Anglii se opakovaně vyslovovala myšlenka "kdo Němce (říši) určil za soudce národů".

Fridrich Barbarossa podněcoval separatismus uvnitř českého státu. Vyhlásil 1187 pražské biskupství za říšské biskupství, což znamenalo, že bylo vyčleněno z pravomoci českého státu. Rozhodovat měl německý císař. Prozíravý protitah provedl Vladislav II., když v listopadu 1197 prohlásil svého kněze Daniela za biskupa a ten mu složil okamžitě slib věrnosti. Stejné mocenské záměry se projevily kolem snahy povýšit Moravu na markrabství a tím i uvolnění jeho svazků s Čechy.

Mimořádně vysokou pozornost věnovala protektorátní učebnice kapitole nazvané "Němci v Čechách" (s. 34-36). Přemyslovci Otakar I., jeho syn Václav I. a jeho nástupce Otakar II., povolali do země "velký počet německých osadníků". Němečtí sedláci mýtili pohraniční hvozdy. Němečtí sedláci byli usazováni také uvnitř Čech. O německé nadřazenosti svědčí tvrzení, že "téměř všechna česká města jsou založena Němci" (s. 35). K tomu je poznámka: "královská města zakládal český panovník". Prvními osadníky byli jak čeští poddaní, tak i cizinci. Král nerad řešil spory o pracovní síly nutných ve městech s okolní šlechtou, proto bylo výhodné přizvat i nečeské osadníky. Směrodatný vliv v těchto městech měl český panovník. A poddanská města založil vždy aristokratický rod na svém panství s využitím místních pracovních zdrojů. Těchto měst je většina a jsou správou i osazením česká. Podobným vychloubáním je i tvrzení, že Praha je staré říšské město! Realita Prahy při svém vzniku byla v souladu s běžným vývojem měst po celé Evropě. Města nejsou a nebyla patentovaný vynález Němců. Stejně tak omylné tvrzení, že v Praze vznikla první německá univerzita. Univerzita svým vznikem, posláním, významem byla vždy institucí mezinárodní. S jazykem latinským, mezinárodní složení bylo též národní.